Alvin Curran/Gordon Monahan: For Leoš’s Piano; Pouding Ponc

alvinPřiznám, že se mi už trochu stýskalo po objevných extravagancích právě toho typu, jaké nám nabízely „sonické pohlednice“ typu Hermova ucha. Proto jsem uvítal, když vyhledávač neobvyklých spojitostí Jozef Cseres nastolil hned dva pozoruhodné exkurzy do enkláv nečekaných dobrodružných výprav. V případě CD For Leoš’s Piano jde hned o dva modernisticko- perziflážní přístupy k odkazu Leoše Janáčka, přelátané do variabilizující závislosti. Strůjce prvního postupu, pianista Alvin Curran, známý nejroztodivnějšími opusy na Zornově Tzadiku (od Lost Marbles po Shofar Rags), ale také svým zpracováním „celého“ festivalu Angelica, nahrál v červnu 2013 v Památníku Leoše Janáčka v Brně na dávný Mistrův nástroj své skladby, promísil je s elektronizační strůjností i dodatečnými anti-prvky (viz vstup evergreenu Rodgerse a Harta), profiltroval, detunoval a granuloval vše do pomísené připozákrytosti. V jeho hře slyšíme vrtošivé harampádění, zacílené vynořování, probublávání, praštění a vzdouvání do klávesení. Jakoby náznakem se tu zaobjeví janáčkovská melodika, tu však klavírista zažene do výhrůžného úprku nebo rázného pobrnkávání. Rozléhavostní sondáže prostřídá vytrhavostní pasážování se zborcenostními doložkami, břeskutostní zkusmování je provnitřnostněno dobíravým i odbíravým vytutláváním a prodoutnáváním. Na hraně sdělnosti a nesdělnosti probíhá zdegradovávaná norovatelnost s přifiltrováním titěrných spršek, vše je hazardnivě vyhrocené a vytěžované s patinou neustálých úniků. Kanadský strůjce zvukových instalací Gordon Monahan nahrál svůj part se dvěma starými klavíry na zahradě vily Tugendhat o měsíc dříve, avšak jeho příspěvky, prokloubené s janáčkovskými citáty (viz například Sinfonietu) a s přípodotky Henryho Cowella, jsou spíše promíchanými drobítky (i časově), naléhavostním glagolením či pospěšnostním virválněním. Vykrystalizovávají však občas i do přítulnější pohrávanosti nebo do těkavé závojnosti. Každopádně je beru spíše jako doplněk ke Curranovým eruptivnějším skladbám, které obnášejí nejenom niternější vztah k tématu, ale jsou i náladotvorné.
pundingKompilace Pounding Ponc, realizovaná v rámci výstavy Brněnský Devětsil: multimediální přesahy umělecké avantgardy, „buší“ do odkazu barevné hudby Miroslava Ponce (1902– 1976). Jeho grafické partitury realizují různí hudebníci s důrazem právě na využití inspirativní barevnosti. Jakousi „předmluvou“ k tématu je realizace Poncovy Barevné hudby Petrem Kofroněm a Orchestrem Agon z roku 1996 s rozkomíhanou prohloučivostí, vodopádní pádností, seskrumáženě se hrnoucí, a se zabíravou krouživostí, která sebou vše až povodňově strhává. Ostatní hudebníci reagují ve svých výpravách, delších či kratších, z let 2014 a 2015, po svém. Podprahově zastíravé rozléhání, propauzírovaně probíravé nebo se sirénovou atmosférou výpravy do dálav, odhodlávaně zabíravou, prohlušovaně rozviřovanou, až puntičkářsky proštucovanou (v obou případech klavírista Peter Graham s tenorsaxofonistou Pavlem Zlámalem) vystřídá vozatajské brouzdání s razantními vpichy, robotizující odbíjení a prohřmívavě nahrnované nekonečnění (houslistka Tiziana Bertoncini a Thomas Lehn s analogovým syntezátorem), rytmizovaně mašinizující vokál, skandující do tmelu protáhlé hudebnosti jména barev (vokalizující Alessandro Bosetti), rozvíravě majestátní, škálově rozprostíravé protlakování, rozcupovávané útočnými zábuchy, vylomeninami, výtřesky a výčnělky do náhlení (František Chaloupka s gejšlením elektrické kytary), vrtulníkový vpád do chaotického změtení, plného rozletné, byť nedoletěné nábojivosti (Tomáš Vtípil s hlasovými erupcemi, houslemi, bubnem, klavírem, varhanami, samplerem a sekvencerem), uvážlivé vykreslování s nastražovanými odpichy (Michael Delia se spinetem), temně ztajemnivé a vhrčivě usebrané memoriálno, podrovnané úhozy, prozvuky a zásmyčnostmi do vydrolovaného vzřicování s potruchle drásavou dráždivostí (Ahad-én-ASTMA, čtvero hudebníků s violou, elektronikou, hlasem a kytarou) až po odbíjivé proudnění se souřadným prozvučováním, vytepovávaným a posléze dotempovaným (Hans W. Koch s frekvenčním systémem), to jsou v kostce reakce na velebarevné předlohy.
Kdo se neobává záludných nečekaností, má v případě obou alb rozhodně co objevovat.

Hermes’ Ear, 2015, 52:31; Moravská galerie v Brně, 2015, 45:38

Přidat komentář