Amadou et Mariam & Blind Boys of Alabama

Praha, Divadlo Hybernia, 30. 3. 2022

Koncepci spolupráce alabamských Slepých chlapců a malijského páru Amadou a Mariam (a jeho rytmiky), kteří sdílejí nejen podobný osud, ale hlavně hudební kořeny, dobře vystihla píseň Two Cultures, One Beat. Nešlo sice vždy o důkladné provázání repertoárů do jednoho celku, obě kapely se ve společných skladbách často spíše vzájemně doplňovaly. S výjimkou „rovnoprávnějších“ skladeb jako From Bamako To Birmingham či zmíněné Two Cultures jedna parta vždy určovala sound písně, jinak si hrály „to svoje“. Jenže „ono jejich“ k sobě výborně pasuje. Gospel, blues, pouštní blues… jeden rytmus, společný tep a feeling. Známá fakta o africké zdrojnici amerických žánrů netřeba opakovat.

Společný repertoár zatím nedosáhl na albový, natož celokoncertní rozsah, část večera patřila samostatným vstupům. Rošády sestav na pódiu ovšem fungovaly dobře a pestře. Blind Boys Of Alabama sázeli ve svých blocích na nejprovařenější, obecně posluchačsky vděčné písně od soulového evergreenu People Get Ready původně od The Impressions, přes Seegerův protestsong If I Had A Hammer až po spirituál I Shall Not Be Moved. Jejich provedení čtveřicí Blind Boys (včetně mladého a výtečného kytaristy a zpěváka Joeyho Williamse) ovšem patří k těm odzbrojujícím a zcela přirozeným. Nejvíc ovšem bylo, když se nejstarší člen ansámblu Jimmy Carter (narozený „circa“ 1932, zkrátka poctivá devadesátka, ne-li víc, v instituci Blind Boys působí od počátku 80. let) opřel do Way Down In The Hole od Toma Waitse. Zlý jazyk by se mohl pustit do kritiky technických nedostatků daných prostě věkem, přirovnávat Carterovu symbolickou účast k efektnímu „vodění medvěda“. jenže tak to není. Carter měl z prezentace před publikem zjevně ohromnou radost, dával do ní kus srdce. Waitsův stylizovaný chraplák dotáhl úžasným autentickým chraplákem stařeckým do odzbrojující (ne)dokonalosti. A hlavně, dokonale předal poselství písně. „I když svět zrovna vypadá idylicky, hlídej si záda, protože ďábel nepřestává číhat ve chvílích pochyb a hněvu.“ Což platí i ve zcela ateistickém smyslu, s oním ďáblem jako symbolem zla v nás samotných. Roztomilý i mrazivý zážitek zároveň. A hity Amadou et Mariam jako Beaux Dimanches zase spolehlivě dolévaly do celku švih a energii, podporované třepotavými vyhrávkami Amadouovy kytary. Mariam si epizodně připsala intonační hříšek, nešlo ale o žádnou podstatnou vadu na kráse.

Spojené afro-americké veličiny si publikum omotaly kolem prstů. Přídavek, společně předvedený, ač převážně „alabamsky“ bluesrockový kus I Can See, spolehlivě vyvolal vztyk ze židlí neboli standing ovations. Jistě, každému normálnímu člověku dnes asi přijde nepatřičné mít radost i z hudby, když mu v mozku stále visí vědomí, kolik utrpení je tak blízko. Jenže malověrnost opravdu nic neřeší. A tenhle koncert o mostech & spojeních patřil k těm euforickým, naději dodávajícím.

Přidat komentář