Americký klasik? Bill Gates mě nepožádal o souhlas!

V únoru roku 1996 uspořádal Lou Reed u příležitosti vydání tehdy nového alba Set the Twilight Reeling setkání s novináři ze střední Evropy v pražském hotelu Palace. Toto interview bylo ve zkrácené verzi a pod názvem Nakopnuté věci dělají rámus původně otištěno v Lidových novinách (LN, 24. 2. 1996). Autorská práva patří autorovi na základě mandátu velkoryse mu uděleného firmou Warner Bros. Czech Republic, s. r. o. Na tomto místě vychází rozhovor poprvé v kompletním znění.

 

Měl jste asi dobrý důvod udělat toto setkání s novináři právě zde v Praze. Máte rád toto město?Praha je jedno z nejkrásnějších míst, které jsem kdy viděl. Poprvé jsem přijel za prezidentem Havlem a dnes jsem zde již potřetí.

Vaše nové album je vpravdě uměleckým prohlášením – intimní, silné a emocionální. Řekl bych, že nikdy předtím jste nepřipustil posluchače tak blízko svému emocionálnímu já.
Dělal jsem na tom dva a půl roku, ale to hlavně po stránce produkce. Samotné psaní bylo celkem snadné, stejně jako to nakonec zahrát. Když píši, jsem intuitivní autor, takže udělám to, co mi okamžitě přijde na mysl. Jsem tomu tak rád, ale teprve později objevuji další souvislosti, které se náhle vynořují. Myslím si, že toto album, podobně jako věci od Velvet Underground, je velice osobní. Záleží na tom, jak to berete, ale já jsem současně i spisovatel, čili uvažuji i v této dimenzi. Vím, že to chci napsat v první osobě a nikoliv ve třetí, a to se právě hodilo pro zvolený způsob produkce, jenž byl rovněž velmi osobní. Bylo to záměrné. Chtěl jsem, aby album bylo silné, tedy emocionálně silné, a současně silné i po stránce audia, sonicky.

Zvuková kvalita je udivující, ten zvuk člověka přímo obklopuje.
Řeknu to takhle, někdy v roce 1978 jsem objevil něco, čemu se říká binaurální zvuk a od té doby se tak snažím nahrávat. Moc to ale nefungovalo. Jsou s tím problémy vlastně dodnes. Původně to bylo vymyšleno pro autory, kteří předčítají své vlastní romány. Používané mikrofony se ale nehodí pro kytary. Přesto jsem chtěl onoho efektu dosáhnout, proto to také trvalo dva a půl roku. Nechtěl jsem nahrávat v běžném studiu, chtěl jsem na desku dostat právě takový zvuk kytar, který slyšíte. Proto jsem to nahrával doma a použil celou svoji sbírku kytar a zesilovačů, které jsem si za celá ta léta zamiloval. Záměrem bylo, abyste slyšeli přesně to, co já. Aby vás ten zvuk obklopoval, abyste kolem něj mohli chodit. Problém však je, že sebelépe nahraný pásek zazní při přepisování a lisování jinak. Lidé, co pracují s digitálním zvukem, vědí přesně, o čem mluvím. Nikdo neví, proč tomu tak je. Snad hraje roli i barva disku! Prostě záhada. Navíc, já musím výsledný zvuk schválit. Master verzi jsme dělali s Bobem Ludwigem. Plně mu důvěřuji. I teď, když tady sedím, se stále ještě testuje finální verze. A to jsme přitom schválili zvukovou kvalitu promo verze, kterou držíte v ruce! Stále to ale není ta, která se nakonec bude prodávat.

Pro řadu vašich fanoušků, mne nevyjímaje, bylo záhadou vaše předchozí album Magic And Loss (1991). Citově bylo velmi působivé, ale všichni jsme byli zaskočeni tím, jak jej vnímat. Mohl byste se k němu v krátkosti vrátit?
Nuže, problém alba Magic and Loss, bohužel pro mne, spočíval v tom, že si mnozí nevšimli onoho Kouzla. Viděli jen Žal, ztrátu. Říkali si, že je to velmi depresivní a negativní album. Vůbec tak ale nebylo myšleno. Právě naopak, mělo to být album o skutečném životě. O dnešních mladých lidech s AIDS. Nechci příliš zabředávat do detailů, ale všichni, my i ti mladí, ztrácíme své blízké kvůli drogám a AIDS. Stalo se to i mně a navíc, měl jsem dojem, že neexistuje hudba, která by to patřičně a důstojně připomněla. Bohužel, jak jsem již řekl, ne každý viděl tu magickou část. Pokud šlo o mne, byla tady, a taky pro některé další. Možná ale, že jsem to neudělal dost dobře.

Věděl jste, že některé vaše citáty, jako právě verš z Magic and Loss „Život je jako sanskrt, který čteme ponymu,“ byly zařazeny do CD-ROM encyklopedie Bookshelf od firmy Microsoft mezi klasické citáty z americké kultury?
Cože? Ne. Opravdu? Od Microsoftu? Nikdy mne nepožádali o souhlas! To tedy zavolám hned Billu Gatesovi! Myslím to vážně. To jsem fakt nevěděl.

Zpět však k vašemu novému albu. Snímek Sex With Your Parents – Motherfucker, to je absolutně parádní metafora! Loni v létě zde Laurie Anderson mluvila o svém boji proti cenzorským snahám v umění. Nemáte obavu, že Warner Music bude muset album opatřit varovnou nálepkou o explicitním textu?
Už se mnou o tom mluvili. Je jim jedno, co je na albu. Měli jen obavu ohledně slova motherfucker, které se objevuje v názvu vzadu na obalu. Že kvůli němu budou muset nalepit onen štítek a že se deska nebude moci prodávat v některých obchodech. Řekl jsem jim „No a co? Lidé, co kupují moje desky, stejně do takových obchodů nechodí.“ Zeptali se, zdali mi bude vadit, když to slovo z obalu odstraní. Na desce by však zůstalo. Pokud jde o mne, motherfucker je mi lhostejný, na čem mi záleží je obrat „Sex With Your Parents“ (Sex s vlastními rodiči). Připadá mi velice výstižný. Ten štítek však nakonec stejně bude – v Anglii i v Evropě. Co ale mám proti tomu dělat? Nevím ani pořádně, co ten štítek znamená. Že moje deska není pro děti? Nebo jen od určitého věku? (Pozn.: manažerka vysvětluje). Aha, takže moje album se bude prodávat v oddělení pro dospělé.

Myslíte si, že jste urazil tyto a podobné „cenzory“?
Jak já mohu urazit cenzory? Stejně mne neposlouchají. Oni naopak urážejí mne. Při mé první návštěvě v Praze mi prezident Havel věnoval knihu od disidentských autorů, v níž byly moje texty přeložené do českoslovenštiny (sic!). Řekl mi, že už jenom vlastnit tuto knihu bývalo nebezpečné a mohl jste se dostat do vězení. Proto mne ty nálepky a humbuk kolem tak urážejí. A cenzura vůbec.

Jak je to vlastně s vašimi texty? Vy jste nikdy nepsal vulgárně nebo v nějakém dobově poznamenaném slangu.
Řekl jsem si kdysi, že nebudu dělat věci v žádném slangu, který by za nějakých deset let zněl zastarale. Asi se mi to povedlo, protože moje věci můžete poslouchat od dob Velvet Underground do dneška, a přesto nemáte pocit, že by zněly jakkoli nápadně zastarale. Myslím z hlediska dobového vyjadřování. Ale motherfucker, ten je přece nadčasový! V tomhle případě se mi nestane, že budu jednou vzpomínat a řeknu si: á, motherfucker, to musí být 90. léta!

Je vaše hudba stále rock’n’roll, anebo, jak jste jednou trefně poznamenal, spíše už Lou Reed Music?
Řekl jsem sice Lou Reed Music, ale lidé začali poukazovat na to, že rock’n’roll přece vychází odsud (následuje významné gesto někam těsně pod pás) a když k tomu přidáš svoje texty, Lou, tak to zničíš. Už to nebude rock’n’roll. Nechtěl jsem se hádat, proto jsem řekl, fajn, bude to tedy Lou Reed Music a můžete se vykašlat na kategorie. Podle mne však ty texty jsou tady, aby se poslouchaly. Jestliže chcete. Ale současně zde běží o skutečný rock’n’roll. Dohromady. Nevěřím tomu, že když váš mozek přemýšlí, že se současně nemůžete odvazovat rockem. Že se ztratí rytmus a vzrušení. Že by obě tyto polohy byly v protikladu. Mozek můžete propojit se zbytkem svého těla a stále to bude parádní rock’n’roll. Když se udělá dobře. A nebudete-li chtít poslouchat texty, nikdo vás k tomu nutit nebude. Jsou však tady a já se jim snažím dát význam.

Myslíte si, že se rocková hudba stále vyvíjí?
Dnešní mladí hráči jsou daleko sofistikovanější. Znají věci, které jsme my před dvaceti lety nedovedli zahrát. Mají promakanou práci ve studiu. Jsou chytřejší. Neříkám, že by nebyli nadále okrádáni, ale už nedochází k tomu, že by svůj song prodali za deset dolarů nebo lahev piva. Je to zajímavý vývoj, který dospěl až tam, kde jsou dneska Nine Inch Nails. Chytré a sofistikované. Je to stále rock’n’roll, i když jsou v tom počítače. Objevuje se taky spousta žen. Slyšel jste Shiwomatas? Nebo tak nějak, je to japonsky. Dvě dívky zpívají: „Moje láska je jako artyčok?“ Ještě před dvaceti, ale ani před pěti lety, by to nebylo představitelné. Rock je pro lidi, kteří jej poslouchají, lidovou hudbou. Dokonce i herci dneska chtějí být v rockových kapelách. Ale to prostě nejde. Připadají mi k smíchu. Všechny ty prachy a publicita! Rock’n’roll ale zahrát neumějí. Stále jsou jen herci!

Není ten zvuk imitované violy v poslední skladbě nového alba od vás ironické gesto vůči všem těm, kteří možná očekávali příliš mnoho od kratičkého comebacku Velvet Undergound před třemi lety?
Ne, není. Víte, já nevím, proč určité věci udělám. Můj přístup je intuitivní, nepřemýšlím o tom. Ale po nějaké době lidé řeknou: „Všiml sis, Lou, že tohle či ono naznačuje tohle a tohle?“ No a já na to: „Pane jo! Ne, nevšiml.“ Nebylo to záměrné. Podobně jako s názvem desky, obratem Set the Twilight Reeling. Říkali mi, to mluvíš o mihotání úsvitu a sobě, že? Já na to, ne, mluvím o mihotání úsvitu a obloze. A oni odpoví, že to tam stejně je. A pak zjistím, že vlastně mají pravdu. Ale je to čistě intuitivní. Já prostě v ten moment nezastavím a nesnažím se věci rozebrat. To bych sám sebe paralyzoval. Pokud jde o obnovení Velvet Underground, jasně jsme tehdy lidem řekli, že to děláme jen tak z radosti. Dobře se nám zase po letech spolu hrálo a řekli jsme si, že něco z toho zahrajeme i pro lidi. Předtím to prostě nikdy nebylo možné. Ale zdůraznili jsme, že v momentě, kdy to přestane být zábava, když se začneme hádat nebo tak něco, necháme toho. A proto jsme také skončili. Ta legrace najednou přestala. Bavili jsme se, ale trvalo to pouhý jeden měsíc. Začali nám říkat, že bychom mohli udělat americké turné. Že z toho bude hromada peněz. Že můžeme jet třeba do Japonska. A stejní lidé přitom říkali: „Podívejte, dělají to jenom pro prachy. Pojedou támhle. Pojedou do San Franciska. A my nic.“ A najednou: „Jak to, že nebudete hrát?“ My na to: „Vždyť jsme vám to říkali!“ Potom za námi přiletěli nějací lidé, aby nás přemluvili, když to vypadalo, že to nebude fungovat. A taky že to nefungovalo.

V nově doplněné kapitole Bockrisovy a Malangovy knihy Nadoraz – Příběh Velvet Underground, nedávno vydané i u nás, je vám připisována údajná velmi destruktivní role na zániku obnovených Velvetů.
Nikdy, ale opravdu nikdy se nehodlám vyjadřovat k tomuhle typu knih. Fakticky, naprosto mne nemohou naštvat!

Já si navíc myslím, že umělecky jste po oněch 25 letech už úplně někde jinde. Připadá mi to skoro jako revival Beatles, médii uměle vybuzená záležitost…
Víte, ti lidé píší o věcech, které se staly před třiceti lety, a obviňují mne z toho a onoho. Proboha, ať toho nechají! Navíc, jak musím zdůraznit, nikdo, kromě členů kapely, neví, jak se věci mají doopravdy. Nikdo z ostatních lidí. Vědí absolutní nulu!

Co říkáte tomu, že David Bowie představuje ve filmu Andyho Warhola? (Jde o film kanadské režisérky Mary Harron I Shot Andy Warhol z roku 1996, pozn. aut.).
Skvělá volba! Viděl jsem fotky. Paráda! David je pro tu roli skvělý. Dokonce jsem mu dal jednu z těch pravých Andyho paruk. Ostatně, kdo jiný by to taky mohl zahrát? Al Pacino nebo De Niro?

A co vaše role ve filmu Blue in the Face?
Režisér Paul Auster je můj přítel. Obrátil se na mne, jestli v tom nechci vystoupit. Že to nebude časově náročné a že to bude legrace. Hrál bych filozofa, který se octne v obchodě s doutníky. On by mi kladl otázky a já na ně budu vymýšlet odpovědi.

Líbí se vám hrát ve filmu?
Ne, já jsem rock’n’rollová postava. Ne jako ti chlápci, co se teď snaží přes rock’n’roll dostat k filmu! Já filmovou hvězdou být nechci!

A co vaše videoklipy?
Zaprvé, klip je v podstatě reklama. I když může být natolik dobrý, že se promění v kratičký film. Viděl jste třeba Beastie Boys a jejich klip Sabotage? To je parádní video, které se mi opravdu líbí. Mám rád Matta Mahurina, který dělal moje věci. Například klip k desce Magic and Loss, jenž sice stejně asi nikdo neviděl, ale dělal také fotky na obal mojí knihy Between Thought and Expression. Takové věci pomohou přitáhnout pozornost lidí k vašemu albu.

Pozoruhodná jsou rovněž vaše videa z „divadelních“ koncertů, které jste dělal v malých divadlech na Broadwayi, jako New York nebo zmíněné Magic and Loss.
Vy jste to viděl? Děkuju. Nemohu si je ale vždy dovolit. Obvykle nepřijde dost lidí. Proto nevím, jak to dopadne v případě turné k nové desce. Kromě toho, letos si připadám nějak hlasitější. Asi se mění moje duševní rozpoložení.

Plánujete tedy turné?
Ano, určitě. I když, navzdory snahám o dokonalý zvuk, nakonec stejně budeme muset hrát v sálech s mizernou akustikou. Je to tím, že počítáme s určitým množstvím diváků a to musíme vybalancovat určitým typem sálu. Jako na posledním turné. Hráli jsme ve všemožných sálech. Některé byly krásné. Měly třeba skleněnou kopuli. Ale zase třeba nejsou stavěny na elektrické kytary. Nebo se třeba stalo, že v daném sále si usmysleli zkoušet nějací filharmonici. Argumentovali jsme smlouvou, že musíme udělat zvukovou zkoušku. Není to vždycky lehké.

Nové album nese věnování Laurie Andersonové. Znamená to, že vám při jeho realizaci pomáhala? Třeba i se zvukem?
Pomáhala mi všemi představitelnými způsoby. Zahrál jsem jí třeba nějaké věci a ptal se „Ano či ne?“ Ptám se lidí, kterých si vážím. I když ona dělá jiné věci než já, ji třeba nezajímají zesilovače. Já se naopak potýkám s věcmi jako jsou elektronky a hučení. Věci, které musíte nakopnout, aby se rozběhly, a věci, které dělají rámus.

Ještě k oněm cenzorským snahám…
Můj osobní názor je, že vždy musíte zabránit čemukoliv, co má něco společného s cenzurou. Je to velmi důležité a vy tady to asi víte líp než kdokoliv jiný.

Zaútočil jste na republikány, konkrétně Roberta Dolea. Znamená to, že by byl Bill Clinton pro vás přijatelným řešením?
Víte, já se zase do politiky tolik nemíchám. Jedině tehdy, když si z ní dělám legraci. V tomto případě mluvím o cenzuře a nikoliv o konkrétních osobách. Mluvím o někom, kdo obhajuje něco, co se mi nelíbí. Svoboda projevu znamená, že mám právo reagovat. 

 

Přidat komentář