Andrej Polanský wtf Emul Langman

andrej_2Dvojice, vystupující v sestavě viola-bicí, zaujme už na první pohled. Když pak dojde na její hudbu, údiv často střídá zaujetí nebo i nadšení. „Zníte skvěle, syrově, jako útěk polem plechovejch popelnic! Fakt jsem z toho rozsvícenej!“ napsal jim fanoušek Pavel. Dlouhé a nápadité názvy jsou navíc fajn. I když si je mnozí nejsou schopni zapamatovat a pořadatelé i po letech komolí název na plakátech.
Kořeny dua sahají až do devadesátých let, kdy se violista Lukáš Teklý, který si ještě neříkal Andrej Polanský a bubeník Tomáš Vele, který ještě nevěděl, že jednou bude Emül Langman, potkali v All Tomorrow’s Parties Bandu, revivalové partě, která má pověst, že písně svých vzorů Lou Reeda, Johna Calea a jejich spoluhráčů, hraje lépe a hlavně s větším zaujetím, než o mnoho let starší Velvet Underground Revival. Souběžně spolu hráli i v kapele TreFeN Mezipsem, celkem prý víc než padesát koncertů. Jenže pak Tomáš odjel na sedm let do Irska a Austrálie, kde přebýval v Sydney.
andrejNit byla navázána v roce 2012. „Jako Andrej Polanský jsem několikrát vystoupil solo,“ vzpomíná Lukáš. „Chtěl jsem hrát potichu, jen na akustickou violu s looperem, a příjemně k tomu zpívat. Asi inspirace v začínajícím hipster folku. Když Tomáš přijel, tak jsem měl pocit, že by bylo špatně, kdyby někde nehrál – považuji ho za velmi citlivého bubeníka.“ Tomáš to ovšem komentuje nepoměrně sarkastičtěji: „Lukášovi se zželelo bezprizorního ex-spoluhráče a asi ho už nebavilo stát na jevišti jen s violou. A možná mu přišel i název ‚souboru‘ moc krátkej.“ Neobvyklý název má vcelku poetické kořeny. „Andrej bylo křestní jméno dědy, zatímco Polanský bylo příjmení mého kmotra. Je to tak trochu dík,“ vysvětluje Andrej, zatímco za Emülův pseudonym prý může sen: „Bylo to v roce 2010. Sydney, vlahá noc. Zdálo se mi, že provádím skupinu japonských turistů depem vozů F1 až přijdeme k jasně žlutému monopostu, na kterém je jméno Emül Langman. A já ho identifikuji jako svůj vůz. To je tak ujetý, že bylo nasnadě se s tím pilotem ztotožnit.“ Nezvyklá spojka wtf není oblíbená teenagerská nemravná zkratka, ale vlastní novotvar: „Vzniklo to jako coververze obligátního ft. (resp feat.). Později jsem tomu přiřadil význam ‚with talented friend‘,“ zdůvodňuje Emül.
Sehrávání začalo pochopitelně na oblíbených Velvetech, což vyústilo v cosi, co lze popsat jako koncertní remixy, které však mají svou ustálenou podobu. Z původních skladeb jsou zachovány jen fragmenty, a to jak hudby, tak i textů, a vše je znovu poskládáno do nového tvaru. Je nasnadě, že ortodoxní fanoušci to nevydýchávají či alespoň nechápou. Naštěstí ale nejsou jen ti: „Je vidět snahu pokračovat v experimentech Lou Reeda a Johna Calea a dávat písním nový význam, a to i za cenu toho, že Venus in Furs bude znít jako romantická balada,“ napsala o nich Zuzana Kolouchová na webu FullMoonzin. Záhy vzala za své idea hrát potichu. „Poměrně brzy jsme zjistili, že hezké a potichu to nebude,“ rekapituluje Andrej. „Přidávali jsme efekty, byl to docela porod, zničení po zkouškách, že nevíme jak to udělat, že to dohromady nejde a podobně. Každopádně i přesto mě bavila ta práce – no a po pár měsících zkoušení, nákupu správné techniky a pár koncertech to nějak secvaklo.“ Po pár zkouškách se navíc Andrej odstěhoval do Berlína, kde dnes už tři roky žije a do Čech průběžně jen dojíždí. Zkoušení tak logicky není nejjednodušší a tvorba postupuje pomalu.
Na sklonku roku 2013 se objevili na Malé Alternativě a pověst zajímavé a pozoruhodné dvojice se začala rychle šířit. Hodně také pomohli přátelé: „Měli jsme pár skvělých příležitostí, které nám strašně pomohly v sehrání – J. H. Krchovský & Krch-off Band nás pravidelně trpí na pódiu před svými vystoupeními, 2013/2014 jsme jeli tour s Půlnocí, podobně jsme hráli s Plastic People – je příjemné hrát pro lidi, kteří znají originál a některé vtipy v těch písních přece jen pochopí lépe.“ Stejně přirozeně se na základě toho objevili i na festivalech: viděni a slyšeni byli na Eurotrialogu, Habrovce, Grabštejně, Boskovicích, Podviní, Šrámkově Sobotce či v Trutnově, a nepřekvapivě i na řadě menších undergroundových akcí jaké se konají na tvrzi v Popovicích či Skalákově mlejně v Meziříčku.
V listopadu 2014 vyrazili do Elements studia, malého prostoru v centru Prahy, kde nakonec vznikly základy k devíti písním, letos v únoru se pak dokončovaly zpěvy. „Chtěli jsme si zkusit něco nahrát, abychom to už nemuseli hrát a mohli dělat nové věci,“ směje se Andrej. Samotné nahrávání prý proběhlo velmi rychle: „Nebylo žádné velké střihání, ale spousta hledání toho správného soundu. Naše obrovské díky tak patří Emilovi Koptovi, který na nás dohlížel ve studiu a potom to donekonečna míchal.“ Album ConTRACKtion dostalo skromný digipack, o grafiku se postaral Emül, a kapela si ho v květnu 2015 vydala sama – hlavně protože oslovené labely by měly místo v edičním plánu až za delší dobu. V červnu se pak objevila pocta Filipu Topolovi, koncertní kompilace předělávek Psích vojáků Sbohem řetěz. Andrej s Emülem na ní mají svou verzi rozsáhlé skladby Kilián Nedory. Zatímco v podání Psích vojáků na albu trvá skoro osmnáct minut, coververze si vystačila s desetinou času. Oba nosiče jsou ale zároveň prvním krokem k plánovanému přechodu na vlastní autorský repertoár. „Máme něco rozpracováno i pracovně nahráno, je k tomu ale potřeba spousta času a to s dojížděním jde dohromady těžce. Neumíme přinést písničku na zkoušku, nejsou to vlastně ani úplně písničky, aranže, ale i celé části vznikají až při společném hraní. Ale od října bychom už měli hrát pár nových věcí,“ slibuje Andrej. V říjnu se také má kapela koncertně poprvé podívat do Holandska a také byla pozvána do divadelního prostoru Jatka 78, kde s dalšími poblahopřeje ke stému číslu a třiceti letům existence Revolver Revue.
Ještě ale není všem dnům konec. „Angažovanost hudby může být v intenzivním emocionálním prožitku,“ vzkazuje Andrej a Emül k tomu s vážnou tváří dodává: „Jsou dny, kdy svítá o něco dřív.“

Přidat komentář