Andrew Loog Oldham: impresário, který rozjel Rolling Stones

Pravý hustler (agresívní prodejce) může být jen natolik dobrý, jak dobré je samo zboží (hustle), které vám vnucuje ke koupi. V roce 1963 devatenáctiletý Andrew Loog Oldham narazil na zlatou žílu. Tehdy večer 23. dubna tento nahoru se rychle deroucí mogul scény londýnské mládežnické popkultury, který se již předtím dokázal „přisát“ k tehdejším stylotvorným celebritám kalibru módní designerky Mary Quant nebo k manažerovi Beatles Brianu Epsteinovi jakožto velice „frikulínský“ hipster, vkročil do hudebního klubu Crawdaddy v Richmondu. Co tam uviděl byl šestičlenný bluesový band, který měl očividně všechno, co jej přímo předurčovalo ke ztělesnění zeitgeistu divokých „swinging sixties“.
andrew_loogTedy, téměř všechno. Oldham ještě navíc přidal pár svých nápadů a dotáhl tak Rolling Stones, o nichž je zde řeč, do finální fáze jejich připravenosti pro masovou tržní konzumaci ze strany šílícího publika. Těch několik jeho konečných „majstrštyků“ spočívalo třeba v tom, že kapelu přesvědčil o naprosté nezbytnosti přidat písmeno „g“ k jejich tehdejší slangově „počernoštělé“ verzi slova Rollin’ v názvu a naopak vypustit pianistu Iana Stewarta ze živé pódiové prezentace při koncertech. O chvíli později zformuloval samotný kánon stounovského soundu a ideologie, kdy Jaggera a Richardsem dokopal ke psaní vlastních skladeb a textů, což předtím neexistovalo, neboť dosud tito v dobré víře a plni nelíčeného obdivu věrně kopírovali sound v samotné Británii tehdy téměř nedostupných amerických černošských bluesových a R&B desek. Traduje se, jak oba zavřel do nějakého pokoje a nepustil je ven dřív, dokud „neuveršotepovali“ první vlastnoruční píseň (Tell Me) v podobě, jež ji opravňovala k zařazení na debutové album.
Fakt, že Oldham dokázal svým hochům vyjednat, pokud šlo o výši tantiém, lepší nahrávací smlouvu, než měli samotní Beatles, a že tedy vlastně převálcoval svého někdejšího zaměstnavatele Epsteina, velmi rychle utužilo jeho reputaci v branži coby velmi protřelého dealmakera. On však mimo to všechno měl navíc i „skvělé ucho“ pro hudbu samotnou. Na rozdíl od Epsteina, jehož fyzická přítomnost ve studiu při nahrávání byla pro členy Beatles stresující až doslova nežádoucí, Oldham byl studiovým producentem všech alb Rolling Stones, od vůbec prvního až k Between The Buttons z roku 1966.
Oldhamův odchod od Rolling Stones v roce 1967 (nahradil jej nemilosrdně chamtivý byznysový žralok Allen Klein) byl zmatečný a chaotický tak, jak takové „rozvody“ už většinou bývají. Po dalších pár desetiletích to začínalo vypadat, že svoji poslední kapitolu má Oldham už za sebou. Teprve někdy v 90. letech se dokázal zbavit těžké feťácké závislosti, která jej téměř dostala. Jeho osobní a veřejná rehabilitace – doslova podobná onomu bájnému Fénixovi znovupovztavšímu z popela – začala dvěma knižními autobiografiemi Stoned (2002) a 2Stoned (2003) a vedla nakonec k tomu, co on v řadě současných interview popisuje jako svůj „první stálý job“, a sice pouštění desek v programu Steven Van Zandt’s Underground Garage na placeném satelitním rádiu SiriusXM.
V půvabné, byť možná trochu úmyslně načasované koincidenci s loňskými oslavami 50. narozenin kapely Rolling Stones je Oldham, který již od poloviny 80. let žije v ústraní v kolumbijské Bogotě, zpátky na výsluní. A to hned díky dvěma svým parádním kouskům, z nichž ten druhý se datuje zpět doroku 1965. V říjnu 2012 byl v Británii uveden na trh nový film o Rolling Stones s názvem Crossfire Hurricane. Film se pokouší odkaz kapely portrétovat coby definitivní a už nikdy překonatelný rockový band. Stouni jsou zde prezentováni tak, jak sami chtějí, aby je svět dnes vnímal. Což v jejich představě vyznívá tak, aby je vlastně nikdo v jejich dnešní fyziognomii nespatřil, ale měl je přitom jaksi subliminálně v podvědomí z dob jejich dávné slávy. Sami členové kapely ve filmu účinkují pouze jako vznášející se hlasy, odtělesněné od svých vrásčitých, starých dnešních „já“. Komentují staré vzruchy vizuálů z archivních záznamů, jež navíc pocházejí pouze z prvních deseti let existence kapely. Jagger zde tak například mudruje, že tehdy, v 60. a na počátku 70. let „byli nebezpeční, představovali hrozbu establishmentu, ale později už to bylo pouze o tom jak se bavit a užít si to.“
andrew_loog2Některé z nejlepších scén tohoto filmu, a je příznačné, že jsou to ty, které mají dodnes nejcennější vypovídající hodnotu, však pocházejí z jiného filmu, jenž byl rovněž v říjnu 2012 poprvé oficiálně uveden v Británii na DVD. Jde o filmový rockument s názvem Charlie Is My Darling (ABKCO), který v roce 1965 produkoval náš Andrew Loog Oldham a který tehdy režíroval Peter Whitehead. Stouni v něm jsou zachyceni na jejich tehdejším miniturné v Irsku ve chvíli, kdy skladba I Can’t Get No Satisfaction byla jedničkou na všech světových hitparádách. Ty záběry mají takovou interní intimitu vhledu, že snímek nemá daleko k poetickému voyeurismu. Jde o umělecky aspirující a stylově „cinéma vérité“ odpověď na beatlesácký film A Hard Day’s Night. Velmi přesně se zde odráží tehdejší pozice Stounů coby „temných rytířů“ britského beat popu, kteří se snažili najít vlastní relevanci v hippiesácké éře míru a lásky.
Snímek se v průběhu let mnohokrát objevil jako ilegálně „upirátštěný“ bootleg. Často ve fragmentární formě s téměř neslyšitelným dialogem a neposlouchatelnou zvukovou stopou. Dnes však, po neskutečně úspěšném remasterování, představuje zcela dechberoucí vinětu Rolling Stones v éře jejich nejpompéznější arogance a excesivní sebestřednosti. Živé záznamy pořízené z obou stran pódia ukazují posedlé a řvoucí fanoušky, kteří fyzicky berou Jaggera a spol. útokem nikoli proto, aby je zahrnuli svojí vazalskou submisivností, ale aby je snad v pomatení smyslů roztrhali na kusy.
V interview pro list The Telegraph z 5. listopadu 2012, načasovaném s DVD vydáním Charlie Is My Darling (jde samozřejmě o bubeníka Charlieho Wattse), Oldham, který se ze své dlouhé samoty v Bogotě najednou v Anglii zjevuje jako „černé svědomí“ kapely, připomínající nám i jim pravý důvod vzniku Rolling Stones, uvedl: „Byl jsem tehdy posedlý knihou A Clockwork Orange od Anthonyho Burgesse. Práva ke zfilmování však byla již blokována (film s doslova zářícím Malcolmem Mc- Dowellem poté natočil režisér Stanley Kubrick, u nás se promítal pod názvem Mechanický pomeranč), ale tehdejší hudební tisk byl ochoten otisknout prakticky cokoli. Prodal jsem tehdy tisku falešnou story, že Stouni budou točit Clockwork Orange a vypadli jsme na 3 dny do Irska. Žádnej plán jsme neměli – nejdřív toč (shoot) a pak se teprve ptej.“
andrew_loog3Jagger i Richards ve filmu Crossfire Hurricane shodně dosvědčují, že to byl Oldham, který je od počátku záměrně marketingově stylizoval anti-beatlesácky, jako zlobivé, potížistické bratrance Slavné čtyřky (Fab Four). Oldhamova nespoutaná a suverénně drzá energie také stála za všemi skandály, které obklopovaly Rolling Stones s tím, jak se drali na samý vrchol slávy. Jak jsem již řekl, on také dokopal Jaggera k psaní vlastních textů. A s tím, jak se Jaggerovy náměty songů postupně transformovaly od počáteční nekomplikované romantiky k přesně vystihnutým stavům mysli frustrované mládeže Británie poloviny 60. let, reakce publika na Rolling Stones začaly nabývat na emocionální intenzitě a temné, zlobné hysterii.
V jedné koncertní scéně ve filmu Charlie Is My Darling vidíme anglikánského pastora, který nevěřícně kroutí hlavou, jako by se v tom sále biblická Kniha zjevení stala náhle realitou. V jiné jakýsi mladík v první řadě doslova vzlyká. Nevíme jestli zmatkem v duši nebo emocionálním vzrušením (možná z obou důvodů) nad tím, že se stal právě svědkem toho, jak se mu staletí dodržovaný sociální předpis a řád celé společnosti najednou hroutí pod nohama.
andrew_loog4Stejně pohnuté jsou scény, kdy Jagger s Richardsem spolu v roce 1965 synergeticky inspirovaně jamují v jednom hotelovém pokoji. Myslím v kontextu toho, jak se od poloviny 80. let jejich vzájemný vztah začal zhoršovat takřka k nepředstírané animozitě. Jak ostatně víme z Richardsovy autobiografie Life (2010). Ve filmu je však jejich vzájemná telepatie a upřímná radost ze vzájemné blízkosti naprosto zřejmá. „Jako Bing Crosby a Louis Armstrong nebo Hansel a Gretel – byla prostě tehdy radost být fyzicky v jejich bezprostředním dosahu,“ uvedl Oldham pobaveně v onom interview pro The Telegraph, „a platilo to pro celou kapelu včetně mne. Každý den byl prostě provázený odvazem – nemuseli jsme hledat práci a přitom se nádherně bavili. Jak vidíte ve filmu, byl zde všudepřítomný prvek onoho primárního údivu: Páni, tak tohle je naše práce? Za tohle berem prachy? Je to vůbec možný?
Ve filmu také Jagger nepokrytě přiznává, že jeho pódiová show je prostředkem pro uvolnění ventilů jeho nabubřelého super ega. Když se ho už tehdy ptali, jak se chová mimo pódium, odpověděl: „Asi tak o polovinu míň egoisticky.“
Naprosto suverénně už tehdy nastoupil cestu ke své kolosální sebestřednosti tak, jak ji známe z dneška. Kde tedy Oldham, který je tehdy oba znával víc než kdokoli jiný, vidí vznik onoho bodu zlomu k horšímu ve vzájemných vztazích mezi nimi? „Koukněte, nebyl jsem tady u toho nějakých posledních 45 let. Abych tak řekl, bylo to manželství natvrdo. Ty písně byly jejich děti a z nich mnohé již mezitím odešly z domova. Myslíte si, že Dean Martin byl přesvědčen o tom, že Jerry Lewis byl skvělý chlapík někdy v druhé polovině jejich společné kariéry? Pochybuju o tom!
—————————————————————————–
Druhým nejnovějším počinem Andrewa Looga Oldhama je zřejmě už finální díl jeho zamýšlené knižní „triografie“, tentokrát s názvem Stone Free (London: Escargot Books, 2012). Velmi zábavné a inteligentní mudrování nad nadživotně pojatými vinětami echtovních showbiz promotérů jakými byli Brian Epstein, Larry Parnes, Phil Spector, Dylanův Albert Grossman a další, kteří kdysi vydláždili cestu k úspěchu i Oldhamovi samotnému.
Že se Rolling Stones vrátili na světová pódia už víme. Avšak onen samotný muž, jenž je tam před dlouhými lety vlastně poprvé dostal, se nyní rozhodl, že nám popíše všechny ty triky a finty, které musíte znát, abyste byli skutečně hvězdným promotérem. Jak jsem uvedl, bylo mu pouhých 19 let, když začal svůj „kšeftík“ s Rolling Stones. Znamenal však jejich první nahrávací seanci, jejich první americké turné a jejich první globální hity jako The Last Time, Satisfaction nebo Paint It Black. Od roku 1967 už však hledal „nové výzvy“ pro další rozvoj své profesionální dráhy.
Ve své knize Oldham definuje onen závratný vzestup kapely a nenechává nás ani chvíli na pochybách o tom, že jeho role na jejich úspěchu coby vůbec prvního manažera rozhodně nebyla zanedbatelná. „Při vytváření úspěchu existuje hierarchie,“ vysvětluje. „Nemnoha jiným kapelám se podařilo docílit naprosto bezchybného a skvěle fungujícího mixu živých vystoupení, dlouhé šňůry, ,number one‘ singlů a alb a dosažení celkové image, jež má sílu vynést kapelu jako byli Stouni až na samý vrchol.“ Proč potom, můžeme si položit otázku, jejich společné a tak neuvěřitelně produktivní období tak relativně brzy skončilo? Oldham je toho názoru, že „když kapele dojdou nápady, nepotřebují už nadále manažera, stačí jim účetní.“ Tak jako Mick Jagger dokáže dodnes přeběhnout pódium stylem chlapíka o polovinu let mladšího, z knihyje patrno, že i Oldhamův dar pro vtip, myšlenkovou vizi a kreativní drive nijak neumenšila ta dlouhá léta a všechny ty excesy, které s mnoha svými rockovými svěřenci z první ligy v minulosti velmi intenzivně sdílel a prožíval.
andrew_loog5Stone Free je jeho třetím knižním titulem. Je to upřímný, místy dost legrační a cenný interní pohleddo branže největších promotérů/ impresáriů ze světa pop music. Oldham sám jim laškovně říká pimpressarios (tedy česky pasáci) a myslí tím všechny špičkové hudební manažery a promotéry, které (kromě pár výjimek) obdivuje pro jejich kolektivní chucpe, drive a toleranci, se kterou dokáží snášet často velmi excesívní projevy vzedmutého super- -ega svých svěřenců.
Co mají všichni tihle prvoligoví showbiz profesionálové, o kterých se v knize dočteme, společného? Oldham razí tuto tezi: „Rozdíl mezi kapelami, které udělaly obrovskou kariéru a těmi co jí neudělaly spočívá v tom, že ty úspěšné vždycky měly skvělého manažera.“ Oldham píše, že právě ona tvůrčí posedlost, nemilosrdný tah na branku a prvotřídní smysl pro byznys respektivních manažerů byl rozhodujícím faktorem pro okamžitý úspěch Dylana (Albert Grossman), The Who (Kit Lambert a Chris Stamp) nebo Beatles (Epstein). Zpočátku srovnatelně slibné a nadané kapely jako třeba byly Animals, Kinks nebolize a to jenom proto, že jejich manažeři byli prostě druhá liga.
Ve své knize Oldham zmiňuje též příběhy dalších notoricky profláklých promotérů z branže, jako byl britský „tvrďák“ Donn Arden nebo již v úvodu zmíněný a v pořadí druhý manažer Stounů, Američan Allen Klein, který nakonec skončil roky ve vězení za daňové podvody.
Oldham o něm píše takto: „Myslím si, že Klein vzal v 60. letech Londýn takovým útokem proto, že tehdy jsme prostě považovali všechny Američany za nějaký zázrak. V těch dobách jsme je mohli vídat jen ve filmech, kde byli kromě toho ještě velmi dobře nasvíceni.“
Kniha Stone Free by mohla v branži prvoligového promotérství fungovat jako vysokoškolská skripta toho „co vás v žádné byznysové škole na světě nenaučí.“ Neméně cenné ovšem jsou Oldhamovy vzpomínky, postřehy a glosy, často velmi škodolibě, byť současně i velmi vtipně formulované, o jeho setkáních a zkušenostech s největšími osobnosti showbyznysu.
Malý příklad. Řada autorů odedávna připisovala pověstný Jaggerův nemilosrdně tvrdý smysl pro byznys ve věci financí a kontraktů Rolling Stones jeho (velmi krátkému) studijnímu působení na slavné škole London School of Economics (něco jako naše VŠE). Oldham to však vidí zcela jinak: „Existuje jediné vysvětlení pro Mickův iracionálně tvrdý styl, se kterým prosazuje jejich ekonomické záležitosti. Myslím si, že jde o analogii jako když se z dítěte, které bylo zneužíváno stane potom někdo, kdo sám děti zneužívá. Jsem přesvědčen, že nikdy nepřekonal trauma z toho, když byl manažerem Rolling Stones Allen Klein.“
Oldhamovo zjevné znechucení nad egocentrickými orgiemi tzv. rockového božstva, které osciluje mezi zhnusením a pohrdáním, je však místy okořeněno trochou sympatie pro samotné hříšníky. „Nikdo těm hvězdám, když jim je jedenadvacet, neřekne, že se nakazili nemocí zvanou ,celebrita‘, což je návyk, který z vás žádný detox nedostane do konce života.“ foto archiv

Přidat komentář