Ani DiFranco: Revolutionary Love

Righteous Babe Records, 2021, 56:34

Komu se před dvaceti lety podařilo zažít během dne beznadějně vyprodaný koncert téhle stylové amébky v pražské Akropoli, musela se mu ta jízda vpéct do paměti jako cejch. Praha to tehdy chytila přesně – živé dvojalbum So Much Shouting, So Much Laughter z následného roku je tou nejlepší esencí toho, co DiFranco dovede jak intimně, tak s našlapanou kapelou. Ačkoli její hudba bývá nejčastěji klasifikována jako alternativní (folk)rock, během třiceti let a dvaceti alb létala napříč žánry od protestsongového folk-punku k funku, R&B a jazzovým vlivům. Unikátní kytarový styl, staccatová technika s bleskurychlými odskoky prstů na hmatníku, mnohdy v alternativním ladění, šeptané i křičené deklamace mezi čistou melodickou intonací a texty/boj proti všem autoritám jsou Aninou stálou signaturou.

Takhle si pak upouštěla energii na všech deskách až k letošní výtečné a dokonale vyrovnané novince. Ta je, po předchozích dvou snad raději zapomněníhodných albech, našlapaná nápady, s písněmi vemlouvavými (trochu blues a na albu asi nejosobnější Shrinking Violet) i houpavě tanečními (ležérní Contagious nebo latino Do or Die), překvapivými aranžérskými špílci (instrumentálky Station Identification nebo Confluence, a vlastně všude!), místy s citlivým propentlením smyčcového kvartetu (mj. dynamická Bad Dream). Hlavní roli tu, jako dříve, nehraje její šestistrunka (snad nejvýrazněji v jemné komorní milostné baladě Metropolis), je to dokonale komplexní dílo celého line-upu od rytmiky po dechaře a smyčce.

Přes výzvy po radikálních společenských změnách v nejen titulní sedmiminutové písni (inspirována knihou See No Stranger: A Memoir and Manifesto of Revolutionary Love aktivistky a dokumentaristky Valarie Kaur) je v poselstvích smírná, revoluce proti autoritám a ztrátě empatie tady není křik, ale reflexe naděje. Spíš polibek než zbraň. Neuvěřitelné, že s tím množstvím muzikantů, bylo album nahráno ve studiu během pouhých dvou dnů.

 

 

Přidat komentář