Ani rok bez nového Neila

Je to samozřejmě mírná nadsázka. Ale opravdu jen mírná. Až když si přehlédnete kompletní oficiální diskografii Neila Younga, zjistíte, že od roku 1966 až do letoška prakticky každý rok tenhle beznadějný workoholický blázen vydal aspoň jednu desku. youngA těch pár roků, kde jsou v jeho soupisce díry, konkrétně mluvíme o letopočtech 1984, 1998 a 2004, bohatě kompenzoval léty, kdy stihl nahrávek vydat větší množství. Počítáme v to samozřejmě i společné působení v CSN & Y a zvlášť v posledních letech zveřejňované autorizované archivní bootlegy. No ale stejně. Může se kdokoli z Youngových vrstevníků pochlubit takovou statistikou?
To množství alb je taky důvodem, proč zkrachovala původní idea na tomto místě uvést Youngovu komentovanou diskografii. Realizace myšlenky, že ke každé desce přičiním alespoň jednoči dvouvětou glosu, by vydala na neúměrné množství prostoru tohoto speciálního čísla. Nakonec, s uzávěrkou v zádech, jsem se rozhodl popsat vlastně jen takový všeobecný dojem, který z intenzivního čtrnáctidenního obcování s deskami Neila Younga mám. Proto taky píšu v první osobě, byť základní pravidlo seriózní žurnalistiky, kterou se v UNI snažíme praktikovat, zní „O sobě piš jen tehdy, kdy je to bezpodmínečně nutné“. Zde jsem to nutným shledal. Nejde v žádném případě o přísně objektivní rozbor. Spíše o soubor konstatování posluchače středního věku, který s Youngem v reálném čase žije pouhých cca třicet let, to, co předcházelo, si průběžně během dospělosti doposlouchával. A teď si střelil hutné opáčko. Doma z vinylů a cédéček, v tramvajích a na ulicích z mp3 přehrávače. Bylo to místy překvapivé, protože některé domnělé jistoty padly, některé představy se potvrdily, dostavila se i některá velká překvapení. Trávit čas s Youngovou diskografií, zprvu chronologicky, pak už spíš napřeskáčku, bylo ovšem nesmírně barvité. A to proto, že ačkoli jeho autorský styl a nepřeslechnutelný hlas jsou vlastně až na níže popsané výjimky stále tytéž, jeho stylová neposednost nedovolí posluchači ani na chvilku zaklimbat.

young_trio

CO UŽ JE MIMO
Kde začít? Snad u toho „pádu jistot“, abychom hned na úvod trochu šlápli do možné kontroverze. Už v úvodu oné dvoutýdenní youngovské soukromé poslechovky se dostavilo těžké zklamání z poslechu jeho sólového debutu Neil Young (1968). Ta deska se z dnešního pohledu vůbec nemůže rovnat ani tvorbě kapely Buffalo Springfield, jejíž dvě alba v diskografii předcházejí, ani tomu, co bezprostředně následovalo, tedy první společné desce s Crazy Horse Everybody Knows This Is Nowhere (1969). Sólovka honí moc zajíců najednou, nemá ujasněnou koncepci, rozháraný výraz, zvláště tam, kde jsou použita široká aranžmá, se ukazuje, že Youngovi svědčí mnohem sevřenější kapelový (anebo čistě sólový) tvar. Oč větší a důvěryhodnější lahůdkou jsou pak, vlastně ještě docela neumělé, zvlášť v kontextu sólového kytarového hraní konce sixties na obou stranách Atlantiku, syrové party elektrických kytar Younga a Dannyho Whittena z Crazy Horse!
young_4A teď asi ještě tvrdší došlápnutí do vosího hnízda: hodně podobným dojmem s odstupem dnes působí i jedna z nejslavnějších Youngových desek vůbec Harvest (1972). Pamatuju si, jak jsem si tuhle svátost někdy koncem 80. let nesl z prodejny „východoněmecké kultury“ na pražské Národní třídě, jednoho z mála míst, kam jsme si my, kteří jsme neměli strýčky na Západě, mohli za bolševika chodit kupovat zahraniční desky. Harvest totiž vydala enderácká Amiga. Dokonce s originální titulní stranou obalu – český Supraphon, když už se tehdy rozhoupal jednou za uherský rok vydat nějaké „západní“ album, obvykle je zprasil vlastní variantou obálky, viz Déjà Vu od CSN & Y. Harvest jsem tehdy nadšeně týdny oral tupou jehlou svého tesláckého gramofonu a byl nadšen. Nebylo moc srovnání. Dneska se mi zdá, že nebýt oněch tří jasných hitovek, které tu jsou, tedy v první řadě Heart of Gold, a pak taky The Needle And The Damage Done a Old Man, je album vlastně docela bezzubé, stejně jako debut instrumentačně zbytečně přehnaně ambiciózní a písničkářsky nevýrazné.
Au! Kameny fanoušků dopadají na mou hlavu, cítím to. No, snad se to zahojí…


NA KONI, PATŘIČNĚ ŠÍLENÉM
Obecně se hlavní linie tvorby Neila Younga dá rozdělit na dvě části: folkovou a rockovou. To není žádná novinka, stejně jako to, že se podle těchto stylů dělí i posluchačský tábor na dvě – oproti jiným interpretům však smiřitelné – komunity. V samostatném článku o tom v tomto čísle píše Michal Bystrov a v rozhovoru s Karolinou Kalandrovou se setkáváme přímo se zástupkyní jednoho z oněch táborů. Za sebe se přiznám, že jsem zástupcem spíš onoho rockového: loňské vystoupení Neila Younga s Crazy Horse ve Vídni bylo pro mě patrně vůbec nejsilnějším koncertním zážitkem v životě. A nahrávky s Crazy Horse preferuji, když si chci pustit „opravdového“ Neila Younga. Což samozřejmě neznamená, že jsou všechnystoprocentní: bez Re-ac-tor (1981) nebo Life (1987) se klidně obejdu. Ale Rust Never Sleeps (1979) nebo Sleeps With Angels (1994) jsou absolutní klasiky. Zcela zvláštní postoj mám pak k Ragged Glory (1990), první Youngově desce, kterou bylo možné si koupit v roce vydání na konečně svobodném českém trhu. A tahle „dřevorubecká country“, zahraná, jako by ji jamovali Sonic Youth s Dinosaur Jr., je prostě maximálním potěšením dodnes. Mým nejposlouchanějším albem Neila Younga. Proto taky, když v roce 2012 ohlásilo tohle čas od času obnovované souručenství návrat, a to hned dvěma tituly najednou, „lidovkovým“ albem Americana a následně autorským dvojalbem Psychedelic Pill, tetelil jsem se radostí jako malej Jarda. A tetelím se dodnes.
A ještě: tím úplně nejlepším ze spolupráce Neila Younga s Crazy Horse jsou jednoznačně živáky. Jejich síla je právě v koncertní energii, která posluchače přenese až do kotle té které show. Platí to pro ten nejslavnější Live Rust (1979), ale i trochu opomíjený a neméně famózní Weld (1991) nebo Year Of The Horse (1997), stejně jako desítky pirátských a polopirátských titulů, kterými je (černý) trh doslova zavalen, jakkoli jsou mnohé ve více než diskutabilní zvukové kvalitě. Jako každá při měsíčku pálená kořalka.

yuong_trio_2

KROKY JINAM
Zcela speciální okruh alb, která tu a tam vrtošivý Neil pouštěl mezi svoje fanoušky, jsou ta, jež se nedají zasunout do ani jedné ze svrchu zmíněných škatulek. Ale zase je můžeme rozdělit na dvě části. Tedy ta, která dávají, s větším či menším odstupem smysl, a pak ta…druhá.
Mezi ty slabší a vlastně postradatelné desky patří úskok k ryzí country Old Ways (1985) či retro rockabilly a doo wopu na desce Everybody’s Rockin’. Na obou těchhle albech, málo platné, Young zapřel svůj autorský rukopis, nechal se převálcovat žánrem, který chtěl prezentovat, a obě alba tak působí jen jako kapric vůči vydavateli, se kterým tehdy řešil spory o „stylovou čistotu“.
young_8Naproti tomu dvě alba, se kterými se ortodoxní youngologové nesrovnali ani v době vydání, a pravděpodobně ani dneska, tedy obě „syntezátorovo-vocoderová“, Trans (1982) a Landing On Water (1986), dnes – alespoň na mě – působí nesmírně smysluplně a svým způsobem svěže. A to jsem tu prvně jmenovanou desku kdysi, na začátku 90. let, nějak získal, už nevím jak, doma si ji pustil, a druhý den ji zhnuseně „poslal dál“. Ale mění se nejen posluchačovo ucho, ale i souvislosti, ve kterých se poslouchá. Jasně, Youngovy experimenty s elektronikou nebyly oproti tomu, co se dělo na postpunkové, novovlnné, natožpak avantgardní scéně ničím nové, ale sám fakt, že moderní výdobytky vzal pod křídlo tenhle farmář, mají svoji hodnotu. A je to dodnes, nebo možná právě dnes, opravdu zajímavý poslech. Schválně to zkuste. Bez předsudků.
Do sféry „alb mimo“ můžeme zahrnout nepochybně i geniální improvizovanou hudbu k Jarmuschovu Dead Manovi (o té se rozsáhle rozepisuje Petr Procházka v samostatném článku), stejně jako fantastické album Le Noise, které zmiňuje jako svoje oblíbené řada respondentů naší youngovské ankety. Na něm je mimochodem pozoruhodné, že se jedná o jediný titul youngovské rozsáhlé diskografie, který je skutečně „externě vyprodukovaný“. Tedy že do něj vnesl producent Daniel Lanois svůj jasný otisk a je zcela stoprocentně jisté, že bez jeho přínosu by ty písničky zněly úplně jinak, ať by je Neil Young nahrál s kýmkoli jiným, jakoukoli muzikantskou sestavou nebo jakýmkoli jiným producentem. A nejvýraznějším z „úkroků“ z poslední doby je nepochybně i A Letter Home (2014), sbírka coververzí Youngových písničkářských kámošů, které Mistr nahrál v oné prastaré „telefonní budce“ se zvukem začátku minulého století, do níž ho pozval mladý obdivovatel Jack White. Je to jistě milý a zábavný experiment. Ale upřímně řečeno, tak na jedno, dvě poslouchání. Aspoň pro moji maličkost.

yuong_trio_3

POSLOUCHEJTE HO
Jsme na konci. Tohle přemítání je skutečně z větší části „dojmologie“, to připouštím. Ale při takové kládě, kterou poslech všech desek Neila Younga je, to snad ani jinak nejde. Rozhodně nemám ambici vás přesvědčovat, abyste sdíleli můj názor. Ale pokud si svoje vývody z poslechu srovnáte s mými, a třeba i nebudete souhlasit, určitě to mělo smysl. Hlavně Neila Younga poslouchejte. Uvidíte, že vás to bude bavit. Stejně jako to bavilo mě.
Tak, článek posílám ke korektuře. A jdu si pustit Ragged Glory…

Přidat komentář

1 komentář u „Ani rok bez nového Neila

  1. Neil Young je skvely! Sohlasim s Vasim hodnocenim vcetne precenovaneho Harvestu, ktery jsem si kdysi koupil ve stejne prodejne jako Vy! Tech vybornych alb je vice, hodne se mi libi treba Freedom/1989/ nebo Monsanto Years/2015/. V cervnu a cervenci bude N.Young koncertovat po Evrope/ napr 23.07.16 v Klamu v Rakousku/.Urcite nektery z koncertu navstivim, N.Young je pro me absolutni spicka!