Simon Reynell byl velkým fanouškem soudobé vážné hudby již jako teenager, tedy na počátku sedmdesátých let minulého století. Mezi jeho oblíbence patřili v té době především Stockhausen, Nono, Berio nebo Cage. Záhy však objevil také svobodnou improvizaci a začal nakupovat desky labelů Incus, Bead a FMP. Přitahovala ho zejména improvizace, jež měla blíž k vážné hudbě než k free jazzu jako takovému, tudíž se jeho favority stali například Hugh Davies, Derek Bailey, AMM či Grupo di Nuova Consonanza.
Reynell pracoval pětadvacet let v britské televizi, posledních dvanáct let především jako zvukař na dokumentárních filmech. Ještě před osmi až šesti lety ho tahle práce uspokojovala a podílel se na řadě zajímavých filmů, ale s nástupem multikanálové televize se situace drasticky změnila a pozornost producentů se obrátila k masové zábavě a začaly zcela převládat reality show a pořady, v nichž hlavní roli hrály celebrity. Reynell sice zcela neopustil svůj job a dodnes si jím vydělává na živobytí, ale začal hledat nějakou novou kreativní činnost. Šťastnou shodou okolností zdědil čtrnáct tisíc liber po tetě a zhruba v té době také navštívil v rámci Huddersfield Contemporary Music Festivalu představení tria The Contest Of Pleasures, které tvoří britský saxofonista John Butcher, francouzský klarinetista Xavier Charles a německý trumpetista Axel Dörner. To ho zcela nadchlo a zeptal se, jestli se plánuje jeho vydání. Odpověď zněla „Ne“ a to byla pro Simona jednoznačná výzva. Tak se vlastně v listopadu 2006 zrodilo vydavatelství Another Timbre, jehož prvním počinem se stalo právě CD Tempestuous zachycující zmiňovanou performanci, která se odehrála v nočních hodinách ve starém kostele za obrovské bouře, což můžeme v tichých pasážích na nahrávce zaslechnout. Je to nádherná ukázka souznění všech tří nástrojů, které splývají v nadpozemském unisonu či jen vydechují jednotlivé tóny nebo štěbetají jako rajští ptáci. Drama plné zámlk a sonických poryvů vlnících se po vrstevnicích, jež bylo přirovnáno k dílu Arvo Pärta.
Reynell si hned na začátku vytvořil seznam umělců, jejichž díla chtěl vydat. Jedním z těch čelních byl 
britský vokální ekvilibrista Phil Minton, a tak se hned jako druhý počin Another Timbre objevil koncertní záznam jeho vystoupení s francouzskou pianistkou Sophií Agnel. Velmi subtilní album, kde Minton někdy pracuje pouze s dechem či pomlaskáváním, jindy sténá a naříká. Agnel jeho eskapády ozvláštňuje úspornou hrou na struny svého nástroje a jen občasnými doteky kláves. Díky Reynellovi vyšla také dvojka triumvirátu Toot, kde Mintonovi sekundují Thomas Lehn na analogový syntezátor a opět Axel Dörner. Záznamy dvou více než půlhodinových německých vystoupení v Esslingenu a Klagenfurtu vyžadují skutečně absolutní soustředění. Jednotlivé zvuky a tóny jsou zde navěšeny jako korálky nejrůznějších velikostí a tvarů na neslyšitelné lince a tu a tam se dotýkají či společně rezonují. Úplně jinou atmosféru má projekt Midhopestones, pojmenovaný podle malé vesničky poblíž Reynellova domovského Sheffieldu, kam producent nasměroval pětici umělců, aby se mohla věnovat své tvorbě v kostelíku izolovaném od rušné civilizace. Většina nástrojů zde nezní ve své obvyklé podobě počínaje Mintonovým hlasem přes harfu Rhodriho Daviese až po sopránsaxofon Michela Donedy. Tuto abstraktnost pak umocňují ozvučené objekty Lee Pattersona a laptop Louisy Martin. Z výsledku čiší pohoda a právě ono soustředění bez vnějších vlivů. Minimalisticky nervní je naopak vystoupení z londýnského klubu Red Rose vydané pod názvem Hum, kde se sešli Davies, trumpetista a elektronik Matt Davis, flétnistka Samantha Rebello a basklarinetista libanonského původu Bechir Saade. Právě díky posledně jmenovanému tu můžeme slyšet stopové prvky orientální hudby, ovšem řádně zabalené do amorfní improvizace. Kvarteto Tom Chant (saxofony a basklarinet), Angharad Davies (housle a objekty), Benedict Drew (elektronika a objekty) a John Edwards (kontrabas) se sešlo poprvé v květnu 2006 při příležitosti sehrání grafické partitury Cornelia Cardewa Treatise. Od té doby příležitostně interpretuje nejrůznější nedeterminovaná díla slavných i méně známých autorů. Centrem jejich CD Decentred je třicetiminutová verze pozdní skladby Johna Cage Four 6 založená na dvanácti čtyřmi muzikanty volených zvucích, které se řídí Cagem vytvořeným počítačovým programem. Na albu dále najdeme tři drobnůstky pro dvojice hudebníků od Michaela Pisara z cyklu Harmony series, které jsou inspirovány básněmi Samuela Becketta a Williama Bronka. Nejsilnějšími momenty jsou však dvě společné improvizace s příhodnými názvy Activation a Decentring. Některá seskupení inicioval přímo Reynell a tapak začala žít svým vlastním životem. To platí například o čtveřici, kde věhlasného saxofonistu Evana Parkera obklopují ornamentalističtí něžní hlukaři Max Eastley (elektroakustický monochord), Graham Halliwell (počítač a elektronika) a Mark Wastell (tam-tam, kovové perkuse a harmonium). Jejich opus A Life Saved By A Spider And Two Doves je setkáním dvou generací improvizátorů (k té starší patří ještě Eastley), které jasně dokazuje, že svobodná improvizace je nadčasová záležitost.
Simon Reynell je mimo jiné častým návštěvníkem improvizačních dílen vedených veteránem této scény, perkusistou Eddiem Prévostem (mj. členem AMM). Tam si vybírá úplné nováčky, jejichž jména by nezajistila dostatečný odbyt (i v tomto ranku je – žel – třeba vycházet z ekonomických aspektů), a tak vytvořil speciální edici CDR Byways, která dokumentuje jejich náhodná i plánovaná setkání, opět povětšinou v různých kostelech, které Reynell preferuje jednak kvůli větší autentičnosti oproti nahrávacímu studiu, jednak opět z ekonomických důvodů. Svůj prostor tak dostali například trumpetista Jamie Coleman, elektronik Grundik Kasyansky a saxofonista Seymour Wright v nádherně vycizelovaném strukturálně bohatém opusu Control And Its Opposites či ne tak zcela neznámí Paul Abbott se svou elektronikou-neektronikou, perkusista Léo Dumont a violoncellistka Ute Kanngiesser ve filigránsky vystavěném programu s výstižným názvem Loiter Volcano (Otálející či lelkující sopka).
Reynell není zrovna nadšeným organizátorem koncertů, ale shodou okolností založil občasný The Unnamed Music Festival, když potřeboval zařídit setkání tria Martin Kuchen, Seymour Wright a Keith Rowe (jejich společné vystoupení by se na disku mělo objevit na jaře 2010), což se uskutečnilo v době, kdy se dokončovala alba Midhopestones a Decentred a nový projekt byl na světě. Jinak se ovšem podílí na permanentní sérii koncertů v londýnském Cafe Oto. V současné době je připraveno také vydání čtyř disků věnovaných možnostem piana, kde nebude chybět ani radikální realizace Cageova opusu Electronic Music For Piano v podání pianisty Johna Tilburyho a elektronika Sebastiana Lexera.
Dobrozdání zakladatele Another Timbre zní: „Nemám jasnou vizi, jak se bude improvizovaná a současná hudba vyvíjet. Časy jsou těžké a v hudebním průmyslu obzvlášť. Pro muzikanty, kteří se snaží uživit hraním této marginální hudby je to stále obtížnější. Ale jsem si jist, že za dvacet nebo padesát let zde stále budou lidé, kteří budou improvizovat a experimentovat, a doufám, že v dalších alespoň třiceti letech je budu moci následovat a pomáhat jim. Moje konkrétní oblast zájmu se zaměřuje na rozpínající se mlhavou hranici mezi improvizací a současnou klasickou hudbou. Tomu by se label Another Timbre měl věnovat. Ale odráží to můj osobní vkus, není to manifest nebo výzva ostatním, aby sdíleli tento můj entusiasmus.“ Na perfektně vypracovaných stránkách www.anothertimbre.com najdete mimo katalogu a odkazů na rozhovory s umělci mimo jiné i Simonovo top ten nejzajímavějších nahrávek od jiných vydavatelů.