Anthony Braxton

Praha, Divadlo Archa, 10. 10. 2021

Americký skladatel a multiinstrumentalista Anthony Braxton vystupoval poprvé v Praze v roce 1984 na mezinárodním jazzovém festivalu s kvartetem, kde mu byli souputníky pianistka Marilyn Crispell, basista John Lindberg a bubeník Gerry Hemingway. Byla to divoká jízda, ale i v ní je jasně cítit Braxtonův smysl pro koncept a systematičnost.  Ostatně už v roce 1967 vytvořil dvanáct hlavních typů hudebního vyjadřovacího jazyka, takzvané Language Types, což je jeho návod pro řízenou improvizaci. Tímto fenoménem se u nás před pár lety začal zaobírat saxofonista, skladatel, improvizátor a teoretik improvizace Radim Hanousek, který následovně za pomoci Braxtonova spolupracovníka, švýcarského trombonisty, skladatele, pedagoga a dirigenta Rolanda Dahindena tuto metodu zkoušel v praxi se studenty JAMU. A právě tihle dva se postarali o první část koncertu před druhým pražským Braxtonovým zastavením. Pro tuto příležitost byl vytvořen cca čtyřicetihlavý Ensemble Radost složený s předních interpretů (ale začasté současně i skladatelů) jazzové hudby, v němž vedle Hanouska vystoupili například Michal Wróblewski, Ian Mikyska, Petr Tichý, Pavel Zlámal, Jan Jirucha, Elia Moretti, Didrik Ingvaldsen, Martin Konvička, Štefan Szabó, Anna Romanovská, Klára Pudláková, Vojtěch Procházka či George Cremaschi (z nichž řada působí také v Pražském improvizačním orchestru, který se interpretaci Braxtonova díla věnoval v nedávné době).  Braxtonovu notovanou tvorbu tu zastupovala kompozice No. 174, do níž byla implantována též kompozice No. 136, v níž hrál sólo saxofonista Pavel Hrubý.  A poté došlo i na Language Types, kde ještě výrazněji vyniklo Dahindenovo obdivuhodné dirigentské mistrovství. Tenhle ansámbl rozhodně dělal čest svému jménu a sám Braxton tedy mohl slzet dojetím. Není divu. Něco tak bohatě barevně ornamentálního a maximálně prožitého celým souborem snad ani nemá obdoby. Přes veškerou experimentálnost tu člověka opájí tisíce jasnozřivých momentů plných hudebních potkávání či škádlení, sonického ping-pongu a zvukového všehomíra.

Sám Braxton pak přijel se svým novým uskupením Diamond Curtain Wall Trio, v němž s ním hrají americký akordeonista, zpěvák a skladatel Adam Matlock a portugalská trumpetistka Susana Santos Silva. To je vskutku démantová sestava, která umožnila skladateli se představit v jeho nejniternějších polohách. Všechno jako by opalizovalo a rozechvívalo se. Chvílemi až zvuková stěna či vlastně třpytící se zvlněná a zřásněná opona. Po vší té předchozí v nejlepším slova smyslu „vřavě“ se ukázala Braxtonova snad nejlyričtější tvář.  Tudíž nešlo de facto o kontrast, ale dramaturgicky a vlastně i dramaticky skvěle vybudovaný večer.

Přidat komentář