Apokalyptický pohádkář ze zrezavělé lodi

„Poezie a hudba mých písní jsou pouze odrazem mého věku. Nedělám se v nich starším nebo mladším než ve skutečnosti jsem, pouze se celý život snažím být upřímný a pravdivý,“ říká chorvatský zpěvák, divadelník, skladatel a básník Darko Rundek, patřící do společnosti zasmušilých, dekadentně naladěných truvérů a waitsovských barových rozervanců. Čekejte od něho hudbu s ozvěnou záhřebského kosmopolitního splínu, půlnočního divadelního klubu, pařížského kabaretu a balkánských tradic. „Jsme přepravci vlivů a různých kultur,“ tvrdí navíc o svém doprovodném Cargo Orkestar.
Darko Rundek vyrůstal na hranici mezi Balkánem a Evropou, svět procestoval s mnoha divadelními soubory a svou tehdejší daleko rockovější až punkovější kapelou Haustor. Přímočaře uvažujícím rockovým publikem – pro něj Haustor dodnes v Chorvatsku představují takřka nedotknutelný kult – se však nenechali omezovat: používali dechovou sekci a snažili se být otevření jak balkánským zvyklostem, tak reggae, latině a africkým rytmům. Haustor s Rundekem natočili čtyři alba. Poslední, Tajni grad, vydali v osmaosmdesátém a dva roky nato se rozešli. Darko Rundek se pak usadil na pařížském předměstí, rozhodnutý věnovat se pouze scénické hudbě. Nastala však krvavá občanská řež v Jugoslávii. A Rundekovi těžké autorské časy: „Válka mě jednoduše zablokovala. Během pěti zuřivých válečných let jsem nemohl pracovat, skládat, zpívat. Nebyl to z mé strany žádný protest nebo jakékoliv politikaření. Nešlo to! Něco se ve mně zmrazilo, rozbilo. Dnes už je to lepší, ale bude trvat ještě mnoho let, než se všechno vrátí do normálu.“
Mohl v klidu žít ve Francii, místo toho se stále vracel domů a během nejprudších bojů a té největší beznaděje pro Chorvatsko strávil šest měsíců v mezinárodních vodách s francouzsko-indickou posádkou na lodi Brodovo, předělané na rozhla-sovou stanici, vysílající do Chorvatska a Bosny hudbu, dramatické pořady, filmové dialogy a zprávy. „Stal se ze mě pohádkář přemýšlející o konci světa, plavící se po nekonečných vodách pouze dvě stě kilometrů od válečných orgií. Netušili jsme, kdo nás poslouchá, neexistovala žádná odezva, možnost, aby nám někdo zavolal do studia. Něco tak surrealistického se nedá popsat.“
Když Rundek později dával dohromady první Cargo Orkestar, vycházel ze zkušeností z Jaderského moře. „Ano, chtěli jsme být za přepravce naděje,“ vysvětlil anglickému novináři Martinu Hagerovi. A když se ho zeptal, jak by mu takovou loď popsal, odpověděl: „Představ si velkou zrezavělou kovovou věc se stopami po řasách a posranou racky pěti oceánů.“
Básně a divadelní hry psal odjakživa – drželo ho to prý při životě a to i když mu nad hlavou hrozivě hučely americké bombardéry. Dnes o svých existenciálních pocitech, v nichž se zrcadlí postapokalyptická atmosféra poválečného dění, se sugestivní zasmušilostí zpívá. A vy nemusíte rozumět ani slovu ze zpěvákovy chorvatštiny nebo francouzštiny a stejně ustrnete. „Válka už navždy zůstane v mé mysli. A od toho se odvíjí skoro všechno, co teď dělám. Víš, mám najednou víc pochopení pro lidské bytosti,“ řekl mi na festivalu v Rudolstadtu.
Rundek dnes patří k rockovým kabaretiérům, naléhavým vypravěčům s otevřeným srdcem, až se jednomu nechce věřit, že kdysi byl v Chorvatsku považován za renomovaného klasického divadelníka. „Nediv se, divadlo ustrnulo a rock v sobě skrývá mnohem víc temperamentu, života a také pružnosti zareagovat. U vás je to myslím podobné, v Čechách přece v sedmdesátých a osmdesátých letech existovalo daleko víc zajímavých mladých alternativních divadel než teď. Pokud by se to ale obrátilo, vrátil bych se samozřejmě ihned k divadlu.“
V devadesátém sedmém roce vydal první vlastní album Apocalypso, stylově neukotvený kaleidoskop vzpomínek, osobních prožitků a vlastní experimentátorské otevřenosti – žijeme prý v postmoderní době, kdy je vše dovoleno. Co si pod takovou hudbou máme představit? „Apokalypsu a calypso, nic víc,“ odpověděl lakonicky. Druhé album, nazvané U sirokom svijetu a natočené na přelomu milénizovatnia, se už hluboce ponořilo do balkánské tradiční hudby. „Nikdy jsem se o takovou hudbu nezajímal, najednou jsem to tak ale cítil.“
Cargo Orkestar, se kterým v roce 2004 připravil vysoce hodnocenou, nevšední krásou se vymykající desku Ruke, tvoří nepostradatelná houslistka Isabel, transvestita, jehož Rundek má za „lišáckou dámu, sopečnou čarodějnici a transexuálního samuraje zároveň.“ Dále pak pianista Dušan Vranič, plující mezi mnoha žánry, přestože má stále nejblíže ke skalnatému chorvatskému pobřeží. Bubeník a hráč na africké a arabské perkuse Dani Pervan je prý rozkošný jako perský princ a Vedrana Peternela, Chorvata žijícího v Paříži, všichni považují za zvukového Nosferata, to když po zkušenostech s francouzskou alternativní scénou umí s elektronikou a samply připravit sonicky vášnivé podloží, přijímající Rundekovy písničky naočkované i Středozemím, klezmerem, Afrikou či reggae, nejvíc však barově zakouřenou a balkánsky živočišnou nedefinovatelností.
Letošní album Mhm A-Ha Oh Yeah Da-Da (Piranha/PJ Music, 2006) je snad černější než flórem potažené město. Volnomyšlenkář Rundek totiž bere exil jako nutné zlo. Necítí se v něm dobře. Kosmopolitní Paříž, jeho druhý domov, mu svým dekadentním kabaretiérstvím nahrává slova a atmosféru. Při všem osamění, které cítí. V písních hledá kontakt, porozumění a vysněnou lásku. Mezinárodní Cargo Orkestar mu pomáhá formulovat myšlenky, nacházet experimentální zvukomalby a dotvářet lyrické obrazy velkoměstského odcizení. Zpívá a polomluví v angličtině, francouzštině a němčině, přechází z balkánských melodií a rytmů do západního elektropopu, svou apokalyptickou vizi nadále předkládá se stejně nepředvídatelnou hudební fantasmagoričností a hlasovou děsivostí jako Tom Waits. Používá přirozené zvuky prostředí, začleňuje je do nelibozvučnosti Cargo Orkestar schopného znít jako jazzová kutálka, barově ucouraně, rockově, kakofonicky nebo úplně obyčejně, vždycky však odvisle od Rundekova divadelnictví.
Dobře to napsal novinář Tim Cumming: „Toho chlapa bych nechtěl mít doma na návštěvě.“
www.world-music.cz

Přidat komentář