Apokalyptičtí rytíři temnot se vracejí

„Každé umění je předmětem politické manipulace, až na to umění, které je ochotno používat jazyka této manipulace.“ Laibach

O slovinské kontroverzní formaci LAIBACH toho bylo napsáno již tolik, že je opravdu nesnadné „objevovat“ v jejich tvorbě nějaké převratné skutečnosti, a přitom neopakovat všeobecně známá fakta. Kapela vznikla na počátku 80. let v malém hornickém městečku Trbowle, a to přímo ve středu nejprůmyslovější oblasti někdejší Jugoslávie. Zdevastované, industriální prostředí plné smrtonosných exhalací a odpudivých továrních komínů se výrazně odrazilo již v počáteční tvorbě této kultovní skupiny, a to i v době, kdy její členové působili především ještě jako výtvarníci. Od výtvarného umění však nikdy nebylo daleko k rockové hudbě. Konečně sektářsky záhadné umělecké sdružení NEUE SLOWENISCHE KUNST, v rámci kterého se Laibach prezentuje, sjednocuje nejrůznější kulturní aktivity ve snaze o co nejdokonalejší, hyperrealistické ztvárnění světa. Laibach (německý název Ljublaně) se od počátku své existence stylizoval do tak kruté, ironické a provokující masky, že mu byla v Jugoslávii ještě r. 1980 zakázána činnost.
Ovšem veškeré pronásledování, skandály a zákazy, jichž měl Laibach požehnaně, znamenaly pro jeho členy ten opravdový úspěch, kterého vždy chtěli dosáhnout Laibach přiznává, že jeho tvorbu inspiruje „industriální produkce nazi kunst, totalitarismus, bruitismus a disco“ (ale kromě toho jistě také socialistický realismus a italský futurismus). Proto je tvorba skupiny, označovaná kritikou někdy jako „nejinteligentnější kulturní manipulace od doby Trojského koně“, taková, jaká je – provokující, iritující, znepokojivá až pobuřující a hypnotická. Syrové pochodové monotónní rytmy potlačují nemilosrdně melodii, nasamplované fanfáry ohlašují jakoby konec světa a militantní vokál připomíná spíš než zpěv povely německých fuhrerů, vyvolávající davovou hysterii. Koncerty Laibach jsou jako nějaké mystické vzývání černých andělů, jež navozuje pocity děsivé, avšak zároveň uhrančivé síly. Dříve Laibach poukazoval na ideologickou a politickou totalitu východoevropských zemí (Nova Akropola, ’85) a poté, co umělecky uspěl v západní Evropě (mj. kontrakt s Mute Records), začal ji ztotožňovat s „totalitou“ komerční společnosti, jež působí prostřednictvím masmédií – viz alba Opus Dei (’87), ale především pak Let It Be (’88) a Sympathy For The Devil (’90), obsahující jedinečné cover-verze skladeb Beatles, respektive Rolling Stones. (Z tohoto politicko-uměleckého programu Laibach poněkud vybočuje svým mimořádným hudebně-divadelním projektem Macbeth z r. 1990.)
Laibach zkrátka předvádí jakýsi pokus o konceptuální umělecký terorismus: Na jedné straně totální realismus provokující doktríny LAIBACH KUNST drasticky „demonstruje a odsuzuje každodenní praxi totalitní společnosti“, ale na straně druhé je kapela tímto kultem fyzické síly, represe a moci natolik fascinována, že její tvorba může být snadno zneužitelná a příliš jednoznačně (= ultrapravicově) vykládána. A přitom se Laibach pohybuje ve spletitém labyrintu, jehož první rameno vede do orwellovského světa přepisované minulosti a zmanipulované budoucnosti, jenž navíc ospravedlňuje i to nejkrutější násilí. A druhá síť chodeb tohoto uměleckého bludiště ústí do „tellurických hlubin a esoterických výšin“ jakýchsi spikleneckých templářských sekt, jež popisuje např. Umberto Eco v románu Foucaultovo kyvadlo. Své hrozivě magické „divadlo totality“ připomínající okultistickou mši anebo také okamžik uprostřed leteckého náletu nám Laibach živě představil již v r. 1990. Prostřednictvím agentury 10:15 Promotion jej slovinští apokalyptičtí rytíři v polovojenských uniformách do nás napálí ještě jednou, a to 2. června v pražské Lucerně a zároveň představí i svoji zbrusu novou desku KAPITAL.

Přidat komentář