Aquaserge: Laisse ça être

 

Není to jazz ani elektropop, není to Frank Zappa ani Sun Ra se žertujícími samply, není to mlžně barový Serge Gainsbourg ani Tom Waits, dokonce to není ani kříženec Soft Machine s Aksak Maboul či Tuxedomoon, jejichž vzdáleně blíženecké DNA se snaží laboratorně propojit psychedeličtí modernisté Tame Impala. A, jak by z výčtu možných a v hudbě Aquaserge slyšených vlivů mohlo čtenáři připadat, není to naštěstí ani hrůzně splácaný pejsko-kočičkovský dort dle Josefa Čapka, po němž v oné povídce-bajce bylo zlému psu tolik špatně. Francouzští Aquaserge se po předchozích nahrávkách, ne nezajímavých, ovšem ještě dost amatérsky rozevlátých, zastavili. Došlo k zásadním a zjevně i nutným personálním změnám, což jak můžeme slyšet na jejich nové desce Laisse ça être, bylo jasně prospěšným krokem. Kapela si ale od předchozího alba A l´amitié (2014) musela odžít tříletý „znovuobnovovací“ příběh od píky. Toulouská parta se vrhla do nejistých vod a odletěla do Chicaga, kde v neznámém prostředí a bez jakékoli promomasírky začínala (znova) koncertovat v zaplivaných klubech, přejížděla od štace ke štaci v hrkající dodávce a zažívala novou reinkarnaci na jiném kontinentě mezi neznámými. Tak je to někdy potřeba. Ve svém domáckém Toulouse i okolí měli Aquaserge už od svého založení v roce 2005 silnou pozici a velkou fanouškovskou základnu. Vědělo se o nich. I prodej předchozích desek stačil na celkem slušné živobytí. Takový klid ale může být pro ambice a vývoj-nevývoj smrtící. Proto ta revolta, zastavení se a nový restart v jiných vodách. Jak to tak v dobrých pohádkách chodí, jeden večer v jednom chicagském klubu se náhle objevil jistý producent Steve Albini. A rychle zpozorněl. A zachtělo se mu zakusit tohoto prazvláštního dortíku. Ovšem vymínil si, že to nesmí být takový ten Čapkovský pes-kočičkovský blivajz. Členové Aquaserge, jejichž základem v hudbě i textech bylo do té doby to nejčistší a nejzamotanější postmoderní dada, se své stylové změti jen neradi vzdávali. Steve Albini je ovšem silná persona, takže rukoudáním a posléze množstvím e-mailů spolupráci stvrdili a vbrzku prvotní nechuť přerostla v čiré nadšení. Hudba představená na nové desce je v intencích melanže vlivů uvedených úvodem článku a podaná překvapivě čistě písňovou formou. Dadaisticky pojatý elektropop-jazz-šanson pod dirigentskou palicí Franka Zappy! Je tam free-jazz, psychedelie, swing, afrobeat, samba, vlhce mazlavý waltz, karibské třasy, milostné i hnusně levičácké texty a kupodivu to přenádherně funguje. Veškeré to „utrpení“ ve studiu Stevea Albiniho si pro jistotu z nejistoty členové kapely natáčeli a ze sestřihu prý připravují videofilm Un Film dֺ’Aquaserge. Ne toliko snad pro jakési další promo a sebeslávu, ale jen a hlavně kvůli onomu zdařilému přerodu a dokladu, že „dada lze nenápadně řídit“.

Crammed Discs, 2017, 45:43

Přidat komentář