Arild Andersen Quartet

Praha, velký sál Novoměstské radnice, 31. 3. 2021

Jedné z největších legend norského jazzu ochotně dělají sidemeny i skutečné současné hvězdy, jinak svéprávně řídící vlastní dráhy. Na Andersenovo kvarteto s Lienem, Nesetem a Johansenem sedí označení all stars band. A ten si co do kvality nijak nezadal se staršími Andersenovými památnými spolupracemi. Úvod koncertu patřil Andersenově kompozici Little Song, kterou basista hrál v časech nezapomenutelné sestavy Masqualero, ale také třeba v triu s Johnem Abercrombiem a Pierrem Favrem, a vždy je konejšivá a povznášející. Což platilo i pro pražskou koncertní verzi, opět s jiným, osobitým vtiskem, ale stejnou silou. S dokonalým pochopením interpretovali mladíci (míněno vzhledem k Andersenovi) i Infinite Distance… A tak dál až do „konce dne“ The Day. I nápadní a sebevědomí sólisté Marius Neset a Helge Lien s příkladnou pokorou hráli na kapelníka. Andersenova pestrá hra na kontrabas, často využívaný jako hlavní melodický nástroj, nebo také harmonický zvláště při hře arco, prostě tvořila přirozenou páteř i dominantu hudby. Aniž by upírala spoluhráčům vyvážený prostor na plný sound a rozvíjení sólových pasáží.

Helge Lien si dle očekávání vyhrál s preparováním piana i klasicizujícími motivy. Bubeník Håkon Mjåset Johansen s netradičními technikami hry zvláště na nadstandardní sbírku činýlků a malých gongů. Včetně rozvibrování činelu paličkou použitou jako smyčec, s podobným efektem, jaký vytáhnete třeba z tibetské mísy. Což spolu se zechovaným kontrabasem působilo jako akustický výlet do jiné galaxie. „Psychedelické“ a „tajemné“ pasáže, rozsahem umírněné, sloužily jako účelný, náladotvorný odraz k typickému melodickému klenutí a severskému baladickému šerosvitu (omlouvám se za frázi, jenže ona je prostě výstižná). Snivost přitom nevylučovala exponované, dramatické momenty. A saxofonista Marius Neset je, krátce řečeno, hráč světové velikosti. A mnoha nálad. Stejná jistota čiší z jeho robustních tenorových gradací i z tichého, emotivního, filigránského cizelování tónů sopránového saxofonu.

Samozřejmě, k vydařenému koncertu vždy přispívá nadšení v hledišti. Nestává se často, aby se velký sál Novoměstské radnice naplnil na jazzových koncertech tak, že doslova není kam sednout. Publikum navíc tvořilo hned několik generací včetně dvacátníků. Sympatický „kult“ soundu ECM zjevně nehyne na úbytě.

Přidat komentář