Arlo Guthrie

Vlastním jménem Arlo Davy Guthrie. Nar. 10. 7. 1947, Coney Island, New York, USA. Důležitá alba: Alice’s Restaurant (Reprise 1967), Running Down The Road (Reprise 1969), Washington County (Reprise 1970), EP Hobo’s Lullaby (Reprise 1972). Písně, které stojí za to: Alice’s Restaurant Massacree, The Motorcycle Song, Coming Into Los Angeles, Stealin, City Of New Orleans, Deportees, When A Soldier Makes It Home.
Syn legendárního tuláka s kytarou Woodyho Guthrieho mimo jiné výborně interpretoval písně svého kamaráda Boba Dylana, pro nějž byl Woody zásadním vzorem. Dylanův životopisec Howard Sounes v knize Down The Highway vypráví: „Ještě než si našel řádné bydlení, vydal se Bob k domu Guthrieho rodiny, ležícímu v části Queens zvané Howard Beach. Doma v té době byly děti, které měl Woody se svou druhou ženou Marjorie. Arlovi bylo třináct, Joadymu dvanáct a Noře jedenáct. Dohlížela na ně Anita, šestnáctiletá dívka ze školy sv. Josefa. Hlídala je vždycky do sedmi večer, kdy se paní Guthrieová vracela z tanečních kursů, které vedla v Brooklynu. Když se ozvalo zaklepání na dveře, Arlo zrovna cvičil na kytaru a Joady s Norou sledovali show Dicka Clarka American Bandstand. Nora denně pospíchala ze školy hned domů, aby pořad stihla, ale přesto se dokázala od televize odtrhnout a šla otevřít. Okamžitě poznala, co je ten kluk na prahu zač. ,Vypadal tak bídně jako táta, když u něj propukla Huntingtonova choroba.‘ (…) ,Hledám Woodyho Guthrieho,‘ pravil Bob. ,Není doma,‘ odtušila Nora a zavřela. (…) Arlo byl tím, kdo Boba nakonec pustil dovnitř. ,Zdálo se mi, že je docela fajn. Podle těch bot se dalo říct, že nám nechce nic prodat.‘ Anitu návštěvník tak znervózňoval, že si zapálila cigaretu, ačkoliv už měla jednu rozkouřenou, a pak zavolala paní Guthrieové, aby se poradila, co má dělat. Bob a Arlo mezitím začali hrát. Arlo měl harmoniku a Bob mu ukazoval, že když k výdechům přidá i vdechy, může hrát ve dvou tóninách.“
Arlo Guthrie chodil do základní školy v Brooklynu. Poté byl poslán do internátní školy v Stockbridge ve státě Massachusetts, kde roku 1965 maturoval, načež se vydal do Londýna, poznat tamní folkovou scénu. Chvíli studoval v Montaně na Rocky Mountain College, ale tehdy už byl rozhodnutý, že půjde ve šlépějích svého otce. V září 1967 mu vyšla na značce Reprise debutová deska Alice’s Restaurant, jejíž první stranu okupovala osmnáctiminutová píseň Alice’s Restaurant Massacree (se dvěma E). Satirická skladba ve formě vyprávěného („talking“) blues pojednávala o úsměvném zážitku ze Dne díkůvzdání v roce 1965, kdy Arlo a ještě jeden kluk vyhodili odpadky z restaurace jejich známé Alice Brockové ve Stockbridge na černou skládku, protože ta oficiální byla zavřená. Místní strážník si na nich smlsnul, neboť svobodomyslná atmosféra Alicina podniku, kam se stahovali všichni vlasatí bohémové z okolí, byla upjatým maloměšťákům trnem v oku. Zdánlivě zanedbatelný incident posléze vedl k tomu, že Arla při odvodu vyřadili ze seznamu těch, kdo si zaslouží bránit svobodu ve vietnamském konfliktu. Guthrieho píseň, z níž se (tak jako ze stejnojmenného filmu Arthura Penna) stala kultovní záležitost, dávala celkem jasný návod, jak se vyhnout válčení: stačí mít v rejstříku sebemenší záznam. Pověst autora s prstem na tepu doby Arlovi získala následně i účast na Woodstock Festivalu, kde zpíval svižný kousek Coming Into Los Angeles.
S dalším studiovým albem Running Down The Road, kde se objevila skvělá úprava lidovky Stealin’, pomohli Arlovi členové skupiny Byrds nebo kytarista Ry Cooder. Roku 1972 vydal Guthrie pětipísňové EP Hobo’s Lullaby (tak se jmenovala oblíbená melodie jeho táty). Hned první na řadě tu byl Arlův jediný hit City Of New Orleans, který mu nedlouho předtím doslova vnutil málo známý countryman Steve Goodman. O dva roky později Arlo zaujal svou verzí skladby Deportee, složené na text Woodyho Guthrieho učitelem Martinem Hoffmanem. Baladu proslavil Pete Seeger, s nímž Arlo během let natočí tři koncertní dvojalba. Z šestasedmdesátého pochází LP Amigo, zřejmě vrchol Guthrieho diskografie. V roce 1984 mu firma Warner Bros. neprodloužila smlouvu, a proto si do dvou let založil vlastní label Rising Son, u kterého dosud vydal 25 alb – svých i ostatních členů jeho hudebně nadané familie. Roku 1991 koupil Arlo bývalý kostel v Great Barringtonu, v němž dříve bydlela hrdinka jeho písně Alice Brocková a který ležel šest mil od vyhlášené restaurace. V budově vzniklo víceúčelové Guthrie Center, kde písničkář od té doby pravidelně vystupuje.

WHEN A SOLDIER MAKES IT HOME

Halfway around the world tonight
In a strange and foreign land
A soldier packs his memories
As he leaves Afghanistan
And back home they don’t know too much
There’s just no way to tell
I guess you had to be there
For to know that war was hell

And there won’t be any victory parades
For those that’s coming back
They’ll fly them in at midnight
And unload the body sacks
And the living will be walking down
A long and lonely road
Because nobody seems to care these days
When a soldier makes it home

They’ll say it wasn’t easy
Just another job well done
As the government in Kabul falls
To the sounds of rebel guns
And the faces of the comrades
Being blown out of the sky
Leaves you bitter with the feeling
That they didn’t have to die

And there won’t be any victory parades
For those that’s coming back
They’ll fly them in at midnight
And unload the body sacks
And the living will be walking down
A long and lonely road
Because nobody seems to care these days
When a soldier makes it home

Halfway around the world tonight
In a strange and foreign land
A soldier unpacks memories
That he saved from Vietnam
Back home they didn’t know too much
There was just no way to tell
I guess you had to be there
For to know that war was hell

And there wasn’t any big parades
For those that made it back
They flew them in at midnight
And unloaded all the sacks
And the living were left walking down
A long and lonely road
Because nobody seemed to care back then
When a soldier made it home
night is coming quickly

And the stars are on their way
As I stare into the evening
Looking for the words to say
That I saw the lonely soldier
Just a boy that’s far from home
And I saw that I was just like him
While upon this earth I roam

And there may not be any big parades
If I ever make it back
As I come home under cover
Through a world that can’t keep track
Of the heroes who have fallen
Let alone the ones who won’t
Which is why nobody seems to care
When a soldier makes it home

 

KDYŽ SE VOJÁK ŠŤASTNĚ VRACÍ DOMŮ
Někde na opačné straně světa
v podivné cizí krajině
balí voják své vzpomínky
na Afghánistán, který opouští.
Doma o něm nemají moc zpráv,
stejně neví, jak by jim to řekl,
to se prostě musí zažít,
aby člověk pochopil, že válka je peklo.

A na ty, kdo mají lístek zpět,
nečeká slavné uvítání;
přistanou s nimi o půlnoci,
vyloží pytle s mrtvolami
a ti, které nevezou nohama napřed,
půjdou sami dlouhou ulicí,
protože to dneska nikoho nezajímá,
že se voják šťastně vrací domů.

Řeknou: „Nebylo to lehké,
ale zase jste to zvládli.“
A zatím vláda v Kábulu se hroutí
za zvuků střelby ze zbraní rebelů
a tváře kamarádů
vyhozených do povětří
dodávají vítězství hořkou pachuť;
opravdu museli zemřít?

A na ty, kdo mají lístek zpět,
nečeká slavné uvítání;
přistanou s nimi o půlnoci,
vyloží pytle s mrtvolami
a ti, které nevezou nohama napřed,
půjdou sami dlouhou ulicí,
protože to dneska nikoho nezajímá,
že se voják šťastně vrací domů.

Někde na opačné straně světa
v podivné cizí krajině
probírá se voják
vzpomínkami na Vietnam.
Doma o něm neměli moc zpráv,
stejně nevěděl, jak by jim to řekl,
to se prostě musí zažít,
aby člověk pochopil, že válka je peklo.

A na ty, jimž se povedlo dostat zpět,
nečekalo slavné uvítání;
přistáli s nimi o půlnoci,
vyložili jejich saky paky
a ti, které nevezli nohama napřed,
šli sami dlouhou ulicí,

protože ani tehdy nikoho nezajímalo,
že se voják šťastně vrací domů.

Noc se rychle snáší,
bude plná hvězd.
Hledím do tmy,
marně hledám slova, jimiž bych sdělil,
že jsem viděl opuštěného vojáka,
kluka daleko od domova,
a že jsem se našel
v něm i v jeho putování.

Ani mě nebude vítat slavnostní průvod;
jestli se vůbec dočkám cesty zpět,
projdu bez povšimnutí
světem, v němž nezůstává nic
po hrdinech, kteří padli,
natož po těch, kteří přežili.
Pak se divte, že nikoho nezajímá,
že se voják šťastně vrací domů.

Přidat komentář