Atonalist feat. Gavin Friday: Atonalism

Základem téhle podivínské, navýsost experimentální kapely je duo klasicky vzdělaných francouzských multiinstrumentalistů / skladatelů Renaud-Gabriel Pion (RGP) a Arnaud Fournier. RGP vystudoval hru na klarinet, anglický roh, saxofon, klavír a skladbu v Paříži a New Yorku. Krom sólových alb složil hudbu k divadelním či baletním projektům, několik filmových score a coby instrumentalista hostoval u množství hudebních veličin (mj. John Cale, Elvis Costello, Hector Zazou, Björk, Ryuichi Sakamoto nebo Bomb The Bass). Fournier absolvoval na konzervatoři v Angers hru na trubku, jako autodidakt zvládl kytaru i elektroniku a byl zakládajícím členem electro-rockových bandů Hint, La Phaze a The Dead Hippies. Oba výtečníci trpí dlouholetou zálibou v modální hudbě, experimentální elektronice a free jazzu. Cesty této dvojky se protnuly v roce 2013, kdy se spolu s hostujícím irským pěvcem Gavinem Fridayem (v 80. letech mj. sideman post-punkových Virgin Prunes) spojili do nového projektu Atonalist. Sami svou hudbu charakterizují jako „instinktivní“ improvizaci. Avšak nemylme se, jak by napovídal název letošního debutu Atonalism, hudba zde představená není ve skutečnosti atonální. Po většinu stopáže slyšíme tónové harmonie. Sice kráčí zcela mimo vyšlapané žánrové stezky, ale po kapkách i plnými hrstmi si bere inspirace ze soudobé hudby, free jazzu, orientálních koloratur, brutálního industrialu či temné elektroniky i baladiky à la Leonard Cohen.
Album načíná náladová, najazzlá klavírní melodie s atmosférou zakouřeného nočního klubu, kam se začátkem deklamovaného polozpěvu nenápadně vchází David Lynch a usedá v krvavě rudém salonku. Před následnou The Road To Perdition cítíme cosi zlověstného. Ta je v kontrapunktu takřka radostného vokálu i kudrlinek klarinetu k textu a industriálnímu pochodovému základu hrozivou evokací „cesty do záhuby“. Spin 2.0 je temně drum´n´bassovým kouskem, jehož přímou valivost narušují expresivní kvily saxofonu a k závěru vás extatickým chaosem přivádí k šílenství. Při Gottesabeterin naběhnou reznorovská podobenství úzkostných filmových pasáží Lynchovy Lost Highway s experimentálními hluky à la Art of Noise. V Our Fearless Leader vás možná zaskočí techno dupák, nad nímž se rozpoutá pravé peklo – to když mnohé dechové nástroje ještě zmohutňují rytmus. Asi nejzajímavější a nejpestřejší je skladba Behaviorist. Dává okusit, jak přirozeně lze skloubit postupy moderní vážné hudby, industrialu, heavy rockových kytarových akcentů a ticha do nádherné hudební klenby. S tímto kouskem jaksi spontánně koexistuje následná Realistic Answer. Nad členitou hlukovou bází se doplňují letmé improvizace klarinetů, saxofonů či trubky, explozivní rockové kytary, podivně bublajících digitálních brumů a opět – výborně dávkované ticho. Kontrolovaná kakofonie akustických i elektronických nástrojů v prolnutí s čistě tónovou harmonií na albu Atonalism je bezpochyby jedním z nejzajímavějších experimentálních počinů letošního roku.

Audiotrauma, 2017, 49:16

 

Přidat komentář