Auld Lang Syne

Na světě je spousta písní, ale jen jednu zpívají lidé na celém světě těsně před koncem starého roku a příchodem roku nového. Auld Lang Syne neboli Valčík na rozloučenou umí zapískatnebo zanotovat opravdu skoro každý. S textem je to mnohem horší, takže se o písničce právem říká, že ji všichni znají a nikdo neumí zpívat. A přitom slova této skladby pocházejí z pera jednoho z nejvýznamnějších autorů osmnáctého století, skotského básníka Roberta Burnse. Proč se na Burnsovy verše postupně zapomnělo a v obecném povědomí zůstal pouze onen překrásný nápěv, vysvětlíme později. Nejprve musíme alespoň v hrubých rysech nastínit vývoj, jakým Valčík na rozloučenou prošel předtím, než se dostal k Burnsovým uším.

robert burns

robert burns

Skotský národní bard totiž nebyl zdaleka jediným, kdo se podílel na vzniku jednoho z největších světových evergreenů. Za prvního dochovaného předchůdce Auld Lang Syne považují odborníci báseň neznámého autora, kterou v roce 1568 zahrnul sběratel skotských lidových písní George Bannatyne do svého rukopisu, známého jako Bannatynův manuskript a uchovávaného v knihovně právnické fakulty v Edinburghu. Text nese název Auld Kindnes Foreyt, což znamená prakticky totéž co první věta nám známé verze: „(Should) auld acquaintance (be) forgot?“ („Mělo by se na staré známé zapomenout?“) Už z tohoto faktu je zřejmé, že Robert Burns zde není ani tak autorem, jako spíš upravovatelem vycházejícím ze starších pramenů. Báseň z Bannatynova manuskriptu má osm slok o osmi verších a na rozdíl od Burnsova pojetí, v němž přátelství překoná jakoukoli hradbu času, vyznívá jako vnitřní monolog kohosi, kdo se dostal do potíží, což způsobilo, že se od něj staří známí odvrátili. Další varianta se objevila roku 1711 ve třetím dílu antologie James Watson’s Choice Collection Of Comic And Serious Scots Poems. Tentokrát se text jmenoval Old Longsyne – důsledek toho, že byl (až na titul) převeden ze skotského dialektu do běžné angličtiny. Úsloví „auld lang syne“ odpovídá anglickému „old long since“, což lze přeložit jako „dávno tomu“ nebo (v přeneseném smyslu) „staré dobré časy“. Autor je opět neznámý, ačkoli verše bývají připisovány Siru Robertu Aytonovi (1570– 1638), dvornímu básníku skotského krále Jakuba VI. (v Anglii korunovaného jako Jakub I. Stuart) a následně i tajemníkovi Jakubovy manželky Anny Dánské. Proti jeho autorství však hovoří skutečnost, že jedna ze slok odkazuje k revolučním dobám – a v těch Ayton nežil. Za vážnějšího kandidáta je proto považován příslušník slavného básnického rodu, Francis Sempill z Beltrees (cca 1616–1682), jenž přispěl do pokladnice skotského folkloru hned třemi zásadními písněmi: Fy Let Us A’ To The Bridal, She Rose And Let Me In a Maggie Lauder. Auld Lang Syne sice nenese pečeť jeho stylu, nicméně v dochovaném rukopisu jeho poezie čteme čísi poznámku, že báseň Old Longsyne s největší pravděpodobností složil on. Ať tak či tak, pro nás je podstatné, že tato varianta začíná verši, které se už velmi blíží jejich moderní podobě: „Should auld acquaintance be forgot / And never thought upon?“ („Mělo by se na staré známé zapomenout a už nikdy na ně nemyslet?“) Poslední ur-verzi písně Auld Lang Syne nacházíme ve sbírce skotského básníka, dramatika a parukáře(!) Allana Ramseyho Tea Table Miscellany z roku 1724. Ramsey (1686–1758) rovněž přepsal text do angličtiny, až na název, jenž je totožný s tím, jaký známe dnes: Auld Lang Syne. První verš pak zní: „Should auld acquaintance be forgot / Tho’ they return with scars?“ („Mělo by se na staré známé zapomenout, i když se vracejí plní šrámů?“) Vydáme-li se po stopách melodie, zjistíme pozoruhodnou věc. Valčík na rozloučenou se totiž původně zpíval úplně jinak a nápěv, který s ním automaticky spojujeme, kdysi patřil zcela jiné skladbě. První notový zápis hudby k Auld Lang Syne lze nalézt v publikaci A Collection Of Original Scotch-Tunes (Full In The Highland Humours) For The Violin, vydané roku 1700 v Londýně Henrym Playfordem. Jedná se o útlou knížečku o 16 stranách, v níž bylo otištěno 39 melodií beze slov. Henry Playford byl synem významného hudebního vydavatele Johna Playforda, jenž se zasloužil o zachování mnoha anglických a skotských lidových písní. Nápěv, který v knížce zveřejnil, je tím, na nějž Burns psal svou verzi. Jde však o jinou melodii, než jakou známe my. Dohromady s textem se tato ,stará nota‘ objevuje až v prvním uceleném zpěvníku skotských písní Orpheus Caledonius, vydaném roku 1725 v Londýně skotským vlastencem a synem jednoho z královských trubačů Williamem Thomsonem. Až do té doby se zřejmě písnička zpívala s textem Allana Ramseyho, a proto není divu, že jeho slova – s mírnými úpravami – použil i Thomson. Učinil tak ovšem bez dovolení autora, jenž vzápětí kontroval dalším vydáním své původní verze ve sbírce Musick For Allan Ramsey’s Collection Of Scots Songs z roku 1726.

NECHŤ JE ZEM LEHKÁ BÁSNÍKOVI
8_pribehy_pisni_2A nyní přichází na řadu „bohem políbený oráč“, „milovaný syn Skotska“, „bard z Ayrshiru“, „Rabbie Burns“ – prostě nejslavnější skotský básník Robert Burns. Narodil se 25. ledna 1759 ve vesničce Alloway v správní oblasti Jižní Ayrshire jako nejstarší ze sedmi dětí nájemce statku Williama Burnesse a jeho ženy Agnes, rozené Brownové. (Jako Burness se bude představovat až do roku 1786.) V dětství se s rodinou často stěhoval, zažil bídu a tvrdou práci, která zanechala trvalé stopy na jeho zdraví a bohužel mu i značně ukrátila život. Ve škole se příliš nevyskytoval, protože musel dřít na farmě, ale samovzdělaný otec ho lecčemu naučil sám. Koncem roku 1781 se Burns ve městě Irvine krátce zkoušel vyučit zpracovatelem lnu. Při novoročních oslavách však dílna, ve které pracoval, chytila plamenem a shořela. Milý Robert si tedy, dost možná s ulehčením, zase sbalil svých pět švestek a vrátil se domů k rodičům. Téhož roku vstoupil do zednářské lóže, což je v souvislosti s námi sledovanou písní docela podstatné. Mezi zednáře byl přijat 1. října 1781, v pouhých dvaadvaceti letech. V lóži ve městě Mauchline se do tří let vypracoval na zástupce velmistra, kteroužto funkci vykonával až do roku 1788. (Poté, co se proslaví jako básník, udělá závratnou ,zednářskou kariéru‘, která vyvrcholí tím, že mu bude udělen čestný titul Poet Laureate.) Zatím jsme ale v červenci 1786 a Robert Burns vydává svou první sbírku Poems, Chiefl y In The Scottish Dialect (Básně převážně ve skotském dialektu), která se stává celonárodní senzací. Je trochu zvláštní, že by prvotina neznámého autora, navíc venkovana, dosáhla bez jakékoli propagace takového úspěchu. Jistě, Burns se trefi l do správného dějinného okamžiku, kdy kulminovaly snahy o skotské národní obrození. Ještě o pár let dříve by byl jeho úmysl psát ,skotštinou‘ považován za čirou hloupost. Ale časy se změnily a nyní byl Burns naopak pozván do Edinburghu, aby se zde osobně podílel na druhém vydání, stejně jako na dalších vlasteneckých projektech, o kterých si už zakrátko řekneme víc. Samotný fakt, že mu doba hrála do karet, by však začínajícímu umělci stěží pomohl k tak ohromné popularitě. Ledaže by mu sbírku pomohli publikovat a rozšířit po celé zemi právě svobodní zednáři, kteří ji rovněž uměli předat do rukou vlivných literátů a podnikatelů… 14. prosince 1786 tedy Burns přicestoval na pozvání vydavatele Williama Creeche do Edinburghu, tehdejšího centra skotské kultury. Zdejší intelektuální a aristokratická společnost ho díky jeho zdvořilému a distinguovanému chování bez problémů přijala. Mimo jiné se tu setkal s šestnáctiletým Walterem Scottem a navázal dlouholeté přátelství se svou pozdější mecenáškou a důvěrnicí Frances Annou Dunlopovou. Především se zde ale seznámil s hudebním vydavatelem Jamesem Johnsonem, jenž sdílel Burnsův zájem o skotský folklor. Johnson básníkovi předestřel svou ideu vzkříšení skotské národní písně a záměr shromáždit všechny dostupné texty a nápěvy do reprezentativního sborníku. V době, kdy se s Burnsem setkal, měl už připraven k vydání první díl svého velkolepého projektu, jemuž dal název Scots Musical Museum (Hudební muzeum Skotů). Kniha obsahovala přibližně sto skladeb a Burns nadšeně přislíbil, že posbírá materiál pro další díly, ba dokonce, že napíše písně vlastní. Vrátil se do rodného kraje Ayrshire, cestou to ovšem vzal přes Skotskou vysočinu a pohraničí, kde zaznamenal každou lidovou písničku, kterou uslyšel. Řada z nich měla hloupá či nevhodná slova, dalším text chyběl. Burnsův plán zněl ale jasně: pokud se mu skladba jako celek nebude líbit, klidně ji upraví k svému obrazu. Proto o něm hovoříme jako o skotském národním básníkovi, přestože valná část jeho tvorby má kořeny v lidové poezii. Robert Burns vzal již existující písně a buď je upravil, nebo přepsal – nutno říci, že skoro vždy k lepšímu. Častokrát úplně změnil smysl, u některých zavrhl původní hudbu a vyměnil ji za jinou, rovněž z lidového zpěvníku. V tomto duchu bylo naloženo i s písní Auld Lang Syne.

george thomson

george thomson

V prvním díle Hudebního muzea Skotů, sestaveném ještě před setkáním Burnse s Johnsonem, byla shodou okolností znovu otištěna stejnojmenná verze Allana Ramseyho se starou, dnes už zapomenutou melodií. Burns to buď nevěděl, nebo tomu nevěnoval pozornost, každopádně v dopise paní Dunlopové ze 17. prosince 1788 píše: „Vaše setkání s bývalým spolužákem a přítelem, které jste mi tak pěkně popsala, bylo opravdu zajímavé. Jakoby z úplně jiného světa! V dnešní společnosti není pro tyto srdeční záležitosti místo. Dva světaznalí lidé si však mohou otevřít srdce více než dvě utahané námezdné síly. A propos, není skotský obrat Auld Lang Syne neobyčejně přiléhavý? Vždycky mi přitom vytane na mysli jedna stará písnička. Vy víte, jak moc mě zajímají staré skotské písně. Verše vám napíšu na další list… Nechť je zem lehká bohem políbenému básníkovi, jenž složil tento skvělý popěvek. Je v něm víc ohně a přirozené geniality než v půltuctu moderních bakchanálů.

MLYNÁŘOVA DCERA
Burns poslal svou variantu Auld Lang Syne nejen paní Dunlopové, ale také vydavateli Johnsonovi. Ten ji však odmítl s tím, že už publikoval Ramseyho verzi. Posléze si to rozmyslel a Burnsův text (k němuž byla stále ještě přiřazena ,stará‘ melodie) přece jen zahrnul do pátého dílu Hudebního muzea Skotů, jenž byl bohužel publikován až několik měsíců po básníkově smrti v roce 1796. Do předešlých dílů stačil Burns přispět 160 vlastními písněmi a mnoha dalšími úpravami písní lidových. Dá se říci, že tato aktivita, která ho nesmírně bavila, mu prodloužila i prosvětlila jinak dosti bezútěšný podzim života. Doma na venkově – konkrétně na farmě Ellisland u města Dumfries, kde se usadil s manželkou Jean, rozenou Armourovou – strádal fyzicky (následek těžké práce v mládí) i psychicky (moderní věda odhalila, že byl zřejmě maniodepresivní). Navíc měl neustálé fi nanční problémy, pramenící z jeho bohémství a nepraktičnosti. Zkoušel se uživit jako farmář, dokonce i jako výběrčí daní, ale k ničemu to nevedlo. Ze zdravotních důvodů musel rovněž odmítnout nabízená místa v londýnských novinách Star a na hospodářské fakultě univerzity v Edinburghu. Čím dál více se propadal do depresí, pil a jedinou radost měl ze svých skotských popěvků, které často skládal ve své oblíbené hospodě Globe. Poslední vzpruhou pro něj byla zakázka edinburghského sběratele lidových písní George Thomsona (1757–1851), jenž Burnse po Johnsonově vzoru v září 1792 požádal o zaslání příspěvků do své antologie skotského folkloru A Select Collection Of Original Scottish Airs For The Voice. Burns mu kromě jiných poslal i text Auld Lang Syne, k jehož otištění se James Johnson zdánlivě neměl. Co se hudební složky týče, básník tehdy stále uvažoval o původní melodii, což dokládá jeho dopis Thomsonovi ze září 1793: „Ještě jeden pokus, a pak to vzdám: Auld Lang Syne. Melodie je průměrná, ale text, který posílám – stará píseň o starých časech, která neexistovala v tištěné podobě ani v rukopise, dokud jsem ji nezaznamenal podle zpěvu jednoho starého člověka – , se dá spojit s jakoukoli hudbou.“ George Thomson se skutečně rozhodl starou, stokrát obehranou melodii vynechat. Nahradil ji tou, kterou známe z moderních nahrávek. Že i tento nápěv byl tehdejším Skotům dobře znám, o tom svědčí Burnsův dopis Thomsonovi z listopadu 1794, napsaný poté, co se Thomson dozvěděl, že skladba Auld Lang Syne už byla otištěna v Johnsonově Hudebním muzeu Skotů a mezi lidmi se zpívá ještě na nějakou jinou notu.

guy lombardo

guy lombardo

Ty dvě písničky, o nichž se zmiňujete,“ píše Burns, „nestojí za vaši pozornost. Slova k Auld Lang Syne jsou dobrá, ale hudba je jen takový starý popěvek – zárodek moderní melodie, na kterou se text zpívá nyní. Ten druhý nápěv, to je běžný tanec skotských venkovanů.“ A právě tento „běžný tanec skotských venkovanů“ je onou melodií, kterou dnes dokáže zapískat každý druhý čtenář našeho seriálu. Její kořeny sahají k lidové písničce, jež bývá nazývána buď The Miller’s Wedding (Mlynářova svatba), nebo The Miller’s Daughter (Mlynářova dcera). Jistého posvěcení se tomuto jedinečnému dílku – původně hranému a tančenému v mnohem rychlejším tempu – dostalo v roce 1783, kdy bylo ocitováno v overtuře opery Rosina anglického skladatele Williama Shielda. Burnsův dopis dokazuje, že píseň Auld Lang Syne se díky lidové tvořivosti vžila v podobě, jakou známe dnes, už před otištěním v druhém díle Thomsonově antologie. Ten vyšel roku 1799, tři léta po básníkově smrti, neboť Robert Burns zemřel 21. července 1796 v Dumfries ve věku pouhých 37 let. Příčinou jeho náhlého skonu paradoxně nebylo podlomené zdraví, chudoba ani pití, ale streptokoková infekce, která mu pronikla do krve při banální návštěvě zubaře.

TAJNÝ RITUÁL
Zbývá vylíčit, jak se z Auld Lang Syne stala znělka ohlašující konec starého roku. Za všechno může Guy Lombardo (1902–1977, vlastním jménem Gaetano Alberto Lombardo), rodák z města London v kanadském Ontariu, který v roce 1924 se svými třemi bratry založil jazzový bigband Royal Canadians, prezentující se jako „ta nejsladší hudba na této straně nebe“. Roku 1929 přesídlil Lombardův orchestr do Spojených států a získal angažmá v newyorském hotelu Roosevelt, kde nakonec vydržel dlouhých třicet let. Slavnými se staly zvláště jeho silvestrovské koncerty, které z hotelové tančírny pravidelně přenášel rozhlas. Před půlnocí Lombardo, jenž byl výborným houslistou, vždycky zahrál melodii, kterou se naučil jako malý od skotských emigrantů v rodném Londonu. Píseň Auld Lang Syne byla pro tento účel jako stvořená, už proto, že ji nejslavnější ze všech zednářů Robert Burns skrytě koncipoval jako zednářský rituál. Dodnes se v některých lóžích zpívá vestoje u kulatého stolu, přičemž zpočátku stojí všichni zúčastnění v jistých rozestupech a nedotýkají se (na znamení, že se ještě neznají), ale poslední sloku už zpívají ruku v ruce, neboť základním smyslem této skladby je sblížení.

AULD LANG SYNE
Should auld acquaintance be forgot,
and never brought to mind?
Should auld acquaintance be forgot,
and auld lang syne?
For auld lang syne, my jo,
for auld lang syne,
we’ll take a cup o’ kindness yet,
for auld lang syne.
And surely ye’ll be your pint-stowp!
and surely I’ll be mine!
And we’ll tak a cup o’ kindness yet,
for auld lang syne.
For auld lang syne…
We twa hae run about the braes,
and pu’d the gowans fi ne;
But we’ve wander’d mony a weary foot,
sin auld lang syne.
For auld lang syne…
We twa hae paidl’d i’ the burn,
frae morning sun till dine;
But seas between us braid hae roar’d
sin auld lang syne.
For auld lang syne…
And there’s a hand, my trusty fi ere!
and gie’s a hand o’ thine!
And we’ll tak a right gude-willy waught,
for auld lang syne.
For auld lang syne…

STARÉ DOBRÉ ČASY
Mělo by se na staré známé zapomenout
a už nikdy na ně nemyslet?
Mělo by se na staré známé zapomenout,
a na staré dobré časy?
Na staré dobré časy, drahý brachu,
na staré dobré časy,
to víš, že si srdečně připijeme
na staré dobré časy.
Jednu pintu pro tebe
a druhou zase pro mě,
to víš, že si srdečně připijeme
na staré dobré časy.
Na staré dobré časy…
Spolu jsme běhávali po kopcích
a trhali sedmikrásky,
ale od té doby jsme ušli
hodně dlouhou cestu.
Na staré dobré časy…
Spolu jsme se brouzdali v potoce
od ranního slunka až do večeře,
ale od té doby nás rozdělilo
mnoho rozbouřených moří.
Na staré dobré časy…
A zde je má ruka, věrný příteli!
A podej nám tu svou,
a zhluboka se napijeme
na staré dobré časy.
Na staré dobré časy…

2 komentáře

  • GeraldJoica napsal:

    Maintaining a professional image whilst operating out of your house can be difficult. But it is a problem that can be overcome with a small preparing. You will require to create a expert „mental picture“ and, as a lot as feasible, a professional bodily area.

    Fax Tones Cause Discomfort- In the yr 2007 you should no lengthier have a fax device that shares your phone line. If you have to say, „Okay give me a couple of minutes to flip my fax device on before you deliver the fax,“ and then give anybody else that phone calls throughout that time a piercing scream to the ear, it is time to improve. There are web fax choices as well as get virtual sms number that allow you to nonetheless have the one number for telephone and fax, but will also permit both kinds of calls to arrive in at the same time with out having to flip any switches.

    Whiteboard / dry-ease. A white board is a fantastic instrument for arranging. Absolutely nothing half whiteboards / bulletin board half arrive in the form. This little tool allows you produce to-do list, brainstorm, shop reminders, and the short-term document information.

    The subsequent piece to spluge on for your office or home is the digital camera. There are several fantastic cameras for $99 to $499. The Apple(tm) camera for the mac looks surprisingly like the pro grade pc camera from Polycom(tm). I use the Logitech(tm) professional series and they function fantastic. Each computer in our workplaces has 1.

    Still, 99%twenty five of all calling cards, alternative lengthy-distance companies and VoIP services companies will charge you no much less than $0.30/min to call most EU and Australian mobiles.

    Why is this so cool? First of all, a VoIP telephone service could save you money each month by using the place of your land line. Next, it could really make your virtual telephone system that much much more flexible if it can send a call to any SIP-primarily based VoIP telephone service supplier. That’s why it’s so cool.

    http://factscsh.com/UserProfile/tabid/81/userId/329110/Default.aspx

  • Alena Doležalová napsal:

    Děkuji za tak skvělý článek – léta jsem si marně kladla otázku „kdo to napsal“? A teď konečně znám příběh této písně, jejíhož využití by se dnes nikdo absolutně nedopočítal.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *