Baba Zula: XX

Na nahrávkách to není úplně zřejmé, zato na koncertech dokážou istanbulští psychedelici napíchnout posluchače na kůl. Mohli dvacetileté výročí oslavit standardně: vybrat top skladby, převázat pentlí a znovu prodat. Kam s tím ale na Baba Zula: dvojalbová kompilace zahrnuje nikdy nevydané archivní kousky, totální předělávky starších skladeb s hosty, živé záznamy a remixy od Dirtmusic nebo Mad Professora.
Čekalo by se také napravení pošramocené pověsti u turecké politické a náboženské vrchnosti, a ono ne: nahá žena s přelepenými bradavkami na obalu a skladby s otevřeně politickými texty proto natvrdo znemožnily vydání v Turecku.
V těchto dnech stejně doma hrát nemůžeme, vlastně ani nechceme,“ vysvětlil leader Osman Murat Ertel, dávno smířený se zařazením Baba Zula na rádiové blacklisty a veřejný index. Mezi námi, co čekat, když halucinogenní skladbu Worried Leaf věnujete tureckým režimem stíhaným novinářům a v dubové Yororo Kanto s hostujícími Oki Dub Ainu Band položíte rovnítko mezi Kurdy a Japonci odstrkovaným národem Ainů.
Emigrace sice u Baba Zula není na pořadu dne, nikdy ale neříkej nikdy: „V Istanbulu je to stále napjatější a nebezpečnější. Mám pocit, že přihodit se může už cokoliv, i věci opravdu velmi vážné.
Producent Chris Eckman považuje dvojalbum za dokonalý odraz pohybu Baba Zula na minovém poli možného. Srandovně oblečená skupina – osmanští válečníci říznutí pasáky břišních tanečnic – odmítající prolomit tajemství podivného názvu, před dvěma dekádami znovu zdvihla prapor bájného anatolského rocku z 60. a 70.let, napumpovala ho psychedelií, krautrockem a elektronikou, přidala nekorektní texty a zdůraznila roli elektrifikované loutny saz – symbolu revolty přicházející ze vzpurné Anatolie, vládní elitou nenáviděné o nic méně, než islámskými duchovními v éře Osmanské říše.
Poloostrov Anatolie neboli Malá Asie, s tamními náboženskými a národnostními menšinami, včetně pronásledovaných Kurdů a Alevitů, v jejichž šíitské islámské víře se mísí kacířský súfismus a východní křesťanství, byl ze strany Turecka vždy vystavován těm nejtvrdším zkouškám. Třeba pro svobodomyslnou hudbu kurdských minstrelů dengbêjů nebo alevitských ashiků, tvořící dodnes základ identity anatolské kultury.
Když v roce 1996 Ertel s bubeníkem Mehmetem Levent Akmanem (řeckým Turkem) zakládali Baba Zula, s tradicí Anatolie nezaváhali. Jako jiní ji přesunuli do Istanbulu, kosmopolitní metropole, kde na každém kroku cítíte, jak se tu prolíná Západ s Východem a moderna se starobylostí do naprosto unikátní multižánrové zvukové melanže, bez dalšího vysvětlování nazývané „hudba z Istanbulu“. Zdokumentované Alexem Hackem (Einstürzende Neubauten) a režisérem Fatihem Akinem už v roce 2005 ve vynikajícím filmu Crossing the Bridge: The Sound of Istanbul. Možná poprvé se v něm světu představila kurdská zpěvačka Aynur, Mercan Dede, rockové undergroundové kapely a Baba Zula. Kterým scéna posloužila jako dokonalá hudební laboratoř, v níž smísili istanbulskou nabídku s reggae, dubem nebo Balkánem (velký klarinetový hit We Fell in Love with You).
Ačkoliv ženským hlasem Baba Zula je už spoustu let Melike Şahin (užívá si proslavenou, nově jemně nadýchanou skladbu One for You and One for Me), pozvání se dostalo také první dámě argentinské electro cumbie La Yegros (Carino) a respektované odbornici na turecký Balkán, v Kanadě narozené Brenně Mac Crimmon (Eternal is the Word of Poets).
Druhé album náleží těm, kterým je dáno nechat si do hlavy vpustit psychedelický dub a elektromagii. Nalákat by je mohla jména Dirtmusic (Chris Eckman), Mad Proffesor, Dr Das (Asian Dub Foundation) nebo Uchi Uchida.

Glitterbeat, 2017, 137:01

Přidat komentář