Je to už deset let, kdy se Luboš Chlad se svými kolegy z Psychiatrické nemocnice Bohnice ujal festivalu Babí léto. Letos tak 14. září proběhne už jubilejní třicátý ročník. Kam se za tu dobu festival dostal a čím se nyní liší od mnohem známější, na masového návštěvníka cílící akce Mezi ploty?
Kdy ses sám poprvé do Bohnic dostal?
To už je tak dávno, že si to snad ani nepamatuju. Před osmnácti lety? Začal jsem tu tehdy dělat terapeuta na částečný úvazek. Jsem vystudovaný sociální pracovník, předtím jsem pracoval s bezdomovci ve Žďáru nad Sázavou a možnost zapojit se tady mi připadla zajímavá. Později jsem odešel, odjel na čas do ciziny, pak znovu nastoupil – tentokrát už na plný úvazek. Pak jsem pro změnu „byl odejit“, a po nástupu současného ředitele jsem sem pak přišel potřetí.
Potřetí do stejné řeky… Festival jsi poprvé navštívil kdy a jak jsi ho ze své pozice „domácího“ vnímal?
Úplné začátky jsem nezažil. Myslím, že poprvé jsem byl na druhých Mezi plotech a pak na čtvrtém Babím létě (to se psal rok 1993 – pozn. aut.). Obě ty akce byly úžasné – než se z Mezi plotů stalo to, co se z nich stalo. Moc se mi to líbilo, ale zároveň jsem cítil, že je to pro zdejší areál jen takové provětrání na jeden víkend.
Mezi ploty později ustoupily z původní myšlenky pouze divadelního festivalu a zároveň s benefičním úmyslem vybrat co nejvíc peněz postupně rostly. Takže na jednu stranu přinášejí žádoucí pozornost, a na druhou stranu jsou dnes už víc další Matějskou poutí, než kulturní akcí, a některé zásadovější kapely mi říkaly, že už tu i odmítají hrát. Sama nemocnice s tím problém nemá?
Samozřejmě, že když někdo postaví podium vedle gerontologického pavilonu, kde pacienti potřebují klid, a začne tam bušit kopák a dunět basa, že to není dobré. V poslední době jsem už ale nepozoroval nějaké konflikty a ze strany lékařů neregistroval nějaké protesty, poslední ročník proběhl velmi klidně. Před pár lety návštěvnost narostla na nějakých 35 tisíc lidí – a to už bylo dost šílené. Pak se to ale zklidnilo, také jeden ročník vůbec nebyl. Mně je rozhodně bližší komornější akce s větším předáním té základní informace, což je to, co my chceme. Ale je pravda, že Mezi ploty jsou zároveň určitý popularizační amplion, spousta lidí už si Bohnice s nimi přímo spojuje.
Jaký je tvůj vztah k dalším kulturním aktivitám ve zdejším areálu? Je tu divadlo a pokud vím, tak Mezi ploty a Babí léto nejsou jediné dvě velké akce, které se tu konají?
V zásadě je všechny mám na starosti, a u těch, které dělají jiné organizace, se snažím hlídat, aby probíhaly ku prospěchu obou stran. Aktuálně máme čtyři větší akce na jaře a dvě menší na podzim, a mezi tím řadu drobnějších událostí, jako jsou koncerty či výstavy, které dobře doplňují celou šíři kulturních aktivit. Dohlížet na ně je část mé práce. Tou další je pak vnitřní i vnější PR a koordinace dobrovolnického centra.
Jinak divadlo má vlastní program, druhým rokem v něm funguje i kino, a v době Adventu se tu také konají varhanní koncerty v kostele Sv. Václava.
V bývalé prádelně tu bývala i pozoruhodná galerie…?
To byla aktivita sdružení Tolerdance a Davida Kašpara, které jsme přizvali, když jsme před deseti lety přebírali Babí léto. Oni vždy měli sociální přesah, dělali veřejné worshopy a výstavy, a s prvními dvěma ročníky nám hodně pomáhali. Na základě toho pak přišla nabídka volného objektu prádelny. Vybudovali tam galerii, trvalo to asi tři nebo čtyři roky, a byl to hodně zajímavý prostor pro současné umění. Ta filozofie byla myslím hodně podobná, jakou má DOX. Proběhlo tu hodně zajímavých výstav, ale celé to pak skončilo právě proto, že nešlo o mainstreamové umění a kvůli vzdálenosti z centra města se sem nedařilo tolik lákat návštěvníky. Ale bylo to další potřebné provětrání a je to škoda.
Pojďme k Babímu létu. Ten festival organizoval dvacet let Unijazz, a když se pak rozhodl ho ukončit, vy jste ho převzali a pokračujete v něm. Jak a proč jste se k tomu rozhodli?
Přišlo mi škoda, že by celá ta tradice měla skončit. Já už jsem se předtím dobře seznámil s tím, jak to celé funguje, stejně jako jak fungují Mezi ploty. Jaké ty festivaly mají směřování a cíle, a čím se liší. A už asi o osm let dříve jsme se do programu Babího léta zapojili s dílnami a měli jsme tu i svoji prezentaci, která byla na menším festivalu účinnější než na Mezi plotech. Takže jsme se zeptali Česti Huňáta, jestli v tom můžeme pokračovat s tím, že bychom chtěli částečně ctít ducha festivalu, a to nejen programově. A on souhlasil. Ale zároveň jsme chtěli vše posunout z alternativně-hudebního festivalu do festivalu alternativně-komunitního. Víc ho pojmout jako destigmatizační nástroj, zachovat kulturní část, a ještě více prohloubit tu sociální. Ale cestu, kudy jít, jsme tehdy ještě moc netušili. V té době se tu v průběhu roku děly v podstatě jen čtyři zásadní akce – Babí léto, Mezi ploty, prezentační přehlídka Bohnice na Housce, která ale probíhá mimo areál, a Adventní program. Kdyby tehdy Babí léto zmizelo, tak by to byla citelná díra a zas by se tu většinu roku nic moc nedělo.
Takže se dá říci, že zpočátku šlo jen o zachování tradice?
Ano. První ročníky po převzetí byly vyloženě udržovací, bez jakýchkoli ambicí. Až později jsme to postupně začali více zaměřovat na komunitu, měli snahu přitáhnout rodiče s dětmi, udělat to univerzálnější a otevřenější, aby se mohl zúčastnit kdokoli. Asi tři roky to také bylo zdarma a vše jsme dotovali. Nejdůležitější byl ten komunikační nástroj. Když pak nemocnice zavedla regulérní Den otevřených dveří, kdy se lze podívat i na pavilony (i letos bude 10. října – pozn. aut.), tak jsme začali prohlubovat komunitní rovinu a zvát volnočasové organizace a sdružení. Rozhodně jsme ale neměli plán udělat velký festival. Spíš jsme chtěli víc zapojit městskou část, protože koneckonců jsme největší „firma“ Prahy 8, například i Bulovka má méně zaměstnanců. A my si rozhodně nechceme hrát jen na svém písečku, ale naopak být platnou součástí celku.
Co se za těch deset let podařilo?
Povedlo se třeba to, že jsme nikdy neměli špatné počasí (smích). Ale nejdůležitější je, že jsme to celé udrželi. Mám velkou radost, že se stále více podílejí na organizaci i pacienti. A i když jsme pořád nezisková akce, je skvělé, a jsem za to hrozně vděčný, že nás nemocnice stále podporuje.
Museli jste v průběhu doby něco přehodnotit či začít dělat zásadně jinak?
Postupem času mě přestalo bavit připravovat program a vše směřovat jen na ten jeden jediný den. Takže jsme začali více myslet na areál a na oblast duševního zdraví. Výsledkem je to, čemu říkáme „předprogram“, a co ten festival vlastně rozšiřuje na téměř dva týdny. Jde nám o to ukázat, že areál Bohnic má svůj genius loci a že je zajímavý i historicky, architektonicky, dendrologicky… Že tu jsou i lidé, kteří jsou schopni běžnému návštěvníku srozumitelně podat i psychiatrická témata a trendy, které se jinak probírají jen na odborných konferencích. Když se podobné věci zařadí do programu festivalu, obvykle na ně není čas, a tak je většina lidí nestihne, protože chce primárně vidět nějakou kapelu. Takhle trochu myslíme i na lidi, kteří se na samotný den festivalu nedostanou, a také na ty, kteří se chtějí dozvědět více i o prostoru, kde se vše odehrává.
S jakou myšlenkou jste stavěli letošní jubilejní program a na co bys návštěvníky pozval?
Stále nemáme potřebu mít tu nějaký vyloženě mainstreamový band, a i letos jsme chtěli mít jména, která jsou někde mezi. A tak jsme po loňské Vltavě pozvali například balkánskou dechovku Circus Problem, mezi folkem a popem přeskakující Jananas, jazzové Mirka Novak Quartet se skvělou soulovou zpěvačkou a pověstí neuvěřitelné schopnosti improvizace, a na večerním koncertu v Páté koloně zahraje i Vladivojna La Chia. Na menším pódiu proběhne Kouzelný ethnojam, Michael Kyselka, který tu už asi čtyři roky dělá muzikoterapii, zase bude mít svůj Open Mic, kam si mohou zájemci přijít zahrát.
A divadla?
U těch jsme měli trošku problém zajistit jim dostatečné technické zázemí v plenéru. Ale naproti divadlu bude stan s pohádkami pro děti, které zahraje Divadlo Jůlie a spol., Divadlo Tondy Novotného nebo Bohnická divadelní společnost, a zajímavá určitě bude i Babí hra, což je takový pokus formou hry přiblížit dětem a dospělým některé druhy terapeutických technik využívaných v léčebném procesu. A v rámci onoho týdne před tu bude Cirkus Paciento z Plzně učit zájemce žonglérské, kouzelnické a další triky, a oni pak budou moci vystoupit v den festivalu. Což je asi přesně to, o co nám tímhle festivalem jde.