BALIMAYA PROJECT: Wolo So

Jazz Re:freshed, 2021, 45:51

Západoafričtí grioti si na jazz nikdy moc nepotrpěli. Londýnská jazzová scéna sice vstřebala už cokoliv, do čela si ale žádný leader balafonistu s hráčem na koru zatím také neposadil; o šesti perkusistech nemluvě. Do přemýšlení britského skladatele senegalského původu Yahaela Camara Onono takové myšlenky ale nepatří. Ačkoliv se do Senegalu podíval teprve nedávno, na djembé se naučil v Londýně – i když od mistra griota, tak zkrátka pořád daleko od Afriky. A nic jiného než jazz nikdy nehrál, snu spojit africkou diasporu s kontinentem a zůstat přitom věrný kultuře západoafrických Mandinků se nevzdal.

Víte ale, co se říká: nemůžeš sice změnit své hudební návyky ani svůj původ, zato můžeš změnit směr, kterým se vydáš. A máš-li v zádech podporu centra Jazz Re:freshed, svolat šestnáctičlenný Balimaya Project, v němž se grioti s tradičními nástroji obejmou s jazzmany, včetně dechařů a klávesistů od Kokoroko nebo Seed Ensemble, není nic, čím bys v multikulturním Londýně šokoval. Zato nečekaným hybridem mandinského afrofunku a současného, lépe řečeno londýnského jazzu, už přispíváš do katalogu „to tu ještě nebylo“, kdy za vzor lze uvést esenciální desetiminutovou skladbu City of God, s trumpetovým sólem Ife Ogunjobiho à la Maalouf. Africkou identitu pak zdůrazňuje krátká Interlude, ve které Jali Bakary Konteh s korou a balafonista N’famady Kouyaté vycházejí naprosto nejazzově z klasické mandinské melodie Nanfoule.

Uprostřed britských problémů s brexitem a rasismem uvažuje Onono o kapele jako o druhu manifestu černošské komunity, kterou je odteď už nutné brát vážně. Jde sice o čistě mužskou instrumentální záležitost, ve skladbě Soninka přesto uslyšíme hlas zpěvačky Mariam Tounkara Koné. Na způsob griotů vychvaluje Sidiki Dembélého, žijícího léta v Manchesteru a skrze hru na djembé učícího žáky k respektu k jiným kulturám.

 

Přidat komentář