BALLAKÉ SISSOKO: Djourou

Nø Førmat, 2021, 46:45

Její struny zvoní, hlasitě rytmicky basují nebo naopak zní tišeji než ticho, ale nic z toho nezdůvodňuje, proč se západoafrická kora dokáže pobratřit prakticky s každým druhem hudby na světě. Leccos kdysi napověděla britská publicistka Lucy Duran: „Nejlepší hráči získali své umění od džinů, a jestliže se chovají iracionálně a hrají úplně jinak, než je běžné pro mandinské grioty, nejde o jejich chybu, mohou za to džinové.“ Tím uzavíráme debatu o tom, proč malijský virtuos dokáže hrát soudobou hudbu s Ludovicem Einaudim nebo violoncellistou Vincentem Ségalem, s triem 3MA tradiční marocko-malagašskou a s Rossem Dalym kyperskou.

Každopádně, bez ohledu na džiny a na to, o jakou hudbu se jedná, pokud ho zaujme, Ballaké je prý kdykoliv připravený. Djourou znamená struna, ale je míněna spíš ta naše „táhnoucí se červená nit“, jako Ballakého představa o spojnici tolika hostů, mezi nimiž převládají zpěváci a rapeři. Takže písničky s korou? To zase úplně ne: s variací na Berlioze – Jeu sur la Symphonie Fantastique – usoudíme, že s klasickým klarinetistou Patrickem Messinou a Ségalem míří Ballake k jiným hvězdám; a opravdu fantastickým. Camille od Nouvelle Vague se s ním zase jen usadila pod strom a do popisu, jak ulétla ven z těla, vezpívala láskyplný refrén: „Korakorakorakora“. Malijský raper Oxmo Puccino a Salif Keita se drží mírových výzev a dobře se poslouchají; a britský písničkář Piers Faccini jakbysmet; navíc mistrovská kora opravdu prýští z každého póru těch skladeb.

Tak jako tak, nejvíc se bude mluvit o Ballakeho gestu: krásném úplně stejně jako nevyhnutelném. Jako první velký griotský hráč totiž usoudil, že už je na čase, a tak Sonu Jobarteh, sice griotku a skvělou gambijskou hudebnici, ale přece jenom ženu, u kterých se veřejná hra na koru moc nepředpokládá, posadil vedle sebe jako rovnocenného partnera. A přinutil nás přemýšlet, jestli nádherná skladba Djourou není náhodou reklamou na příští společné album.

Přidat komentář