Bansal Trio: Chandra

BANSAL TRIO
Chandra
Jazzland Recordings Norway, 2015, 50:15

bansalChandru, splín, chápeme, známe, a navodíme si při prvních tónech úvodní skladby Charukeshi od houslistky Harpreet Bansalové. Má to blízko k tureckému hüzün. Mně se líbí básnický výklad Orhana Pamuka, že hüzün představuje zamlžené okno dělící nás od vnějšího světa. Za ním působí ta dokonalá hudba, jakou je indická tradiční i klasická: za naším okcidentálním zamlženým oknem se nachází průzračná duchovní čistota, do níž nám lze těžko vstoupit, ale lze se jí nadechnout. To se někdy děje při setkání západních a indických muzikantů, s čímž má jazz dlouhodobé zkušenosti. V Norsku žijící Harpreet Bansalová byla do tajemství rág zasvěcena ještě v nedospělosti tátou, později ji zaučoval významný sitárista Ashraf Sharif Khan. Sama pak dosáhla mistrovského stupně ve hře klasické indické hudby. Do houslové hry ji zasvětil virtuóz L. Subramaniam. Je členkou několika souborů, v Norsku založila Bansal Band a Bansal Trio, v obou je členem Vojtěch Procházka z Vertiga. Album Chandra je dílem tria, kdy se k její hudby přimykají jeho klavírní improvizace a složitá rytmická práce prstů a dlaní Nora Andrease Bratlieho, hrajícího na tabla a perkuse. Skladby alba vycházejí ze severoindické hudební tradice. Kultura severu v dávné minulosti vstřebala také vlivy arabské. Několik témat si v tomto duchu Bansalová napsala sama, vycházela v nich z obecné zkušenosti s hudbou rodného subkontinentu. Klasická indická hudba je především komunikační formou duchovního charakteru, proto jsou její melodie jako stvořené pro improvizovanou hudbu v evropském pojetí, jejíž součástí je také improvizace ovlivněná jazzovou zkušeností. Improvizací jistě dochází k narušování pravidel rág, které mají v tradici přesně určené stupnice a způsob podání pro konkrétní účel. V doslova strhující skladbě Malkauns (Bansalová) jsou dokonce slyšitelné názvuky, jak je známe od bluesových houslistů, a „jazzovosti“ skladby tu napomáhá nejen Procházka, ale také sama autorka. V náladě a melodice čtvrthodinově podaného indického tradicionálu Bhairavi při houslovém sólu pro změnu v melodii vnímáte hudební nadcivilizační klenbu, zastřešující globální příbuznost lidí než se Západ a Východ vydaly vlastními kulturními cestami; v půli skladby k tomu přispěje Procházka svým minimalistickým sólem bez rytmiky, který rozvine v postromantizujícím duchu – vznikne jedna z nejkrásnějších sólových pasáží alba. Puria Dhnasri od Bonsalové je jednoznačně avantgardním opusem, tomu odpovídá hra všech nástrojů, improvizace má free koncepci jako stvořenou pro Procházku, jak ho známe, na perkuse se netradičně vyřádí také Andreas Bratlie. Následuje sugestivně meditační tradiční Kripavati s Bratlieho vokálem, jehož melodiku rozvine Bansalová na housle do „evropansky“ jímavého tvaru. V uklidňujícím a zpěvném duchu album uzavírá další tradiční téma Mora Saiyan – nebýt rytmu tabla, tak posluchače nemusí souvislost s indickou hudbou ani napadnout; natolik hudba souzní s evropskou hudební lyrikou. To album je krásné, očišťující, setkání této rodově nesourodé trojice vprostřed skandinávského kulturního prostředí se mimořádně zdařilo.

Jazzland Recordings Norway, 2015, 50:15

Přidat komentář