Barokní rock

LoutnaCZ je rockové ztvárnění dvanácti duchovních písní z doby baroka. Jedná se o koncert a divadelní představení zároveň. O „inscenovaný koncert“. Za zády muzikantů se odehraje prostřednictvím klipů příběh kapely The Geisslers. A ještě se místo sňatku duše s Kristem, což je téma původních básní, vypráví o sňatku české duše… s morálními hodnotami, které reprezentuje prezident Miloš Zeman jako „matka české duše“. Takto naložili s básněmi Michny z Otradovic divadelníci Geisslers Hofcomoedianten. Již šestnáct let vytvářejí překvapivé inscenace na základě barokních divadelních textů. Výrazně po svém. V jedné z nich například Venuše zpívá naštvané blues, v jiné řádí vlasatý a vousatý Amor – inspirovaný Petrem Vášou. Geisslers Hofcomoedianten mají posledních několik let stálou scénu v pražské VILE Štvanice. V létě ovšem vyjíždějí na turné po zámeckých a klášterních divadlech, které vrcholí festivalem Theatrum Kuks v srpnu v Kuksu, na kterém se výrazně podílí.

Díky projekcím se při představení LoutnyCZ odehraje také paralelní příběh kapely – proč jste ho tam chtěli mít? Snad proto, že příběhy kapel jsou vlastně legendami dneška?
Petr Hašek, režisér:
„Barokní“ pro nás znamená, že pracujeme s kontrasty. A to je jeden z těch kontrastů. Ten koncert proložený klipy nějakým způsobem reflektuje českou duši z politického nebo spíše celospolečenského pohledu. My chceme ale to samé ukázat i na malé složce společnosti, tedy na té kapele. Předvést, jaké jsou vztahy mezi jednotlivci. Chceme ukázat, že to, co se děje nahoře, vlastně vzniká dole. Každý jsme s něčím ve společnosti nespokojení, ale měli bychom začít u sebe. Ta kapela The Geisslers se ve svých textech vyjadřuje k určité celospolečenské otázce, a přitom to mezi nimi hodně skřípe. Tohle mi přišlo zajímavé, dát to do kontrastu.

A je to fikce, ty vztahy mezi muzikanty?
PH: Jestli to čerpá z našich vztahů?

Takže nečerpá?
PH:
Inspirovali jsme se samozřejmě tím, jak fungujeme, ale je to trošku zdivadelněné, to znamená zhyperbolizované. Ty vztahy jsou u nás v divadelním souboru myslím čistší.

Museli se herci na hraní hudby nějak připravovat, nebo jsou všichni tak všestranně hudebně nadaní?
PH:
Máme hodně muzikální herce a ve všech inscenacích rádi pracujeme s živou hudbou. Tohle bylo ještě trochu jiné, protože se tváříme, že je to koncert kapely. Herci dostali hodně velký trénink, hodně cvičili, aby si to mohli užít „na stejdži“ – aby mohli působit jako sebevědomá česká kapela. Bylo to pro ně náročné. Někteří zvládli nový nástroj. Třeba bubenice je původně operní zpěvačka, která se naučila pro potřeby LoutnyCZ na bicí.

Z vašeho ostatního repertoáru Loutna vybočuje. Ty další věci vznikly na základě divadelních her, zatímco Michnova Loutna česká je básnický cyklus. Proč jste se ujali něčeho takového, co se musí inscenovat ještě hůř než barokní divadlo?
PH:
Ona je vůbec otázka, jestli se barokní texty dají dnes inscenovat. My si myslíme, že jo, a myslíme si to už šestnáct let. Neinspirujeme se jen barokní dramatikou, už předtím jsme se věnovali nedivadelním textům. Inscenovali jsme třeba poezii Giambattisty Marina, což byl takový vztahový kabaret, my jsme k tomu dopsali partnerské dialogy a z těch Marinových textů jsme udělali šansony. Doteď jsme ale nedělali české baroko. A ta Michnova Loutna česká nám přišla zajímavá, protože se vždycky snažíme najít nějakou tematickou paralelu se současností.

A hned jste věděli, že budete hrát vlastně o prezidentovi Zemanovi?
PH:
První reakce na nápad vypadá vždycky zhruba takhle: Já bych to hrozně chtěl dělat, ale tohle je neinscenovatelné. A pak hledáme ten klíč. To, co nás spojuje s barokem, je snaha najít k obsahu adekvátní formu. Pro sborník písní, což Loutna česká od Michny je, jsme našli inscenovaný koncert. A protože se Loutna týká souznění duše s Kristem, snažili jsme se Krista nahradit něčím jiným – protože v současné době křesťanství, nebo souznění s Kristem, nerezonuje v každém, jako kdysi. Michna to ve své době napsal jako zpěvník pro všechny, aby se ty písně zpívaly nejen v kostele, ale i kdekoli jinde.
Kateřina Bohadlová, ředitelka: Měly to být písničky, které zvládnou všichni a všichni jim rozumějí.
PH: Myslím, že původní Michnovy texty jsou hodně náročné na to, aby je divák nebo posluchač na první poslech chytil. Proto jsme se je snažili parafrázovat. Ten duch zůstal, jenom jsme vytvořili současný sborník písní.

O sňatek duše s Kristem ve vašem případě opravdu nejde. Máte skutečně pocit, že česká společnost, nebo její nezanedbatelná část, uzavřela jakýsi sňatek s prezidentem Zemanem?
PH:
V našem uchopení Loutny se česká duše nesnoubí s prezidentem Zemanem, ani pro nás tato „nejvyšší autorita země“ nezastupuje Krista v původní Michnově verzi, ale označujeme Zemana jako matku české duše, která jí radí, s kým se zasnoubit.

Hráli jste to někdy před publikem, které by tím bylo dotčeno nebo zaskočeno?
PH:
Když děláme novou inscenaci, nejdřív s ní objedeme naše oblíbené, vyzkoušené štace. To je zejména jižní Morava, kde u nás nebyli zvyklí na takto přímočaře aktuální a politické divadlo – i když my jsme LoutnuCZ jako politické divadlo nezamýšleli – a tam to vzbudilo rozporuplné reakce.

A nenašli se tací, kterým to přišlo jako výborné promo pana prezidenta? Některým jeho obdivovatelům by se to možná líbilo, i když pro ně by to zase asi nešlo dohromady s tím bigbítem.
PH:
Žádný podporovatel politiky Miloše Zemana za mnou nebyl.
KB: Já myslím, že je z toho dost jasně patrné, že si zachováváme odstup. Zároveň je fakt, že zatím jsme byli – v uvozovkách – neškodní, i když jsme v každé inscenaci hledali nějaké současné téma, vůči kterému bychom se vymezili. Dosud to ale nebylo takhle okaté.
PH: Nikdy to nebylo napřímo.
KB: Nebyly tam třeba současné fotky někoho nebo konkrétní situace, které člověk zná z médií, ze zkušenosti, z každodenního života. Nebylo to tak provokativní, protože to prostě pořád bylo to baroko.

Neulevilo se vám po posledních prezidentských volbách, že můžete hrát Loutnu.cz dál?
KB:
My jsme doufali, že už ji nebudeme muset hrát…
PH: Doufali jsme, že už nebude aktuální. A je hrůzné, že pořád aktuální je.

Prezident Zeman v inscenaci nepromlouvá. Je tam jeho tvář, složená z detailů, jako ikona.
KB:
Je to ikona.
PH: My jeho tvář právě jako ikonu vnímáme, jako symbol současné morálky.

Vaše inscenace jsou obvykle veselejší. Byl humor součástí baroka?
PH:
Byl, obrovskou. A zase se tady dostáváme ke kontrastům, protože baroko spojovalo vysoké s nízkým. Když zajdete do jakéhokoli barokního kostela, najdete tam amory, kteří jsou provedení tak, že si z toho vysokého dělají nějakým detailem trošku srandu. Baroko bylo ve své formě hodně hravé.
KB: Opery zase měly zpravidla komická intermezza, aby v tom kontrastu právě ulevily vážnému tématu. Comedie dellʼarte se v poslední fázi infiltrovala do opery.
PH: A s tímhle my hrozně rádi pracujeme. Vždycky se snažíme najít pro nás hodně závažné téma. Barokní divadlo moralizovalo, snažilo se, byť to zní hrozně, vychovávat publikum. My nechceme vychovávat, ale hledáme zajímavá, aktuální témata, a jdeme na to hravou formou. Barokní divadlo bylo ovšem také hodně teatrální, stylizované, expresivní…
KB: Ta témata, kterými se zabývali, byla ale univerzální. Když je převlečeš do jiného kabátu, platí dodnes.
PH: Je důležité si říct, že my se nesnažíme vzkřísit baroko. My se snažíme dělat současné divadlo, ale používáme k tomu barokní principy. K baroku jsme se dostali náhodou.

Přes obnovu Kuksu?
PH:
Přes ten Kuks, i když na začátku jsme netušili, že se tím budeme zabývat takhle hrozně dlouho.
KB: My jsme byli na začátku osloveni, abychom nazkoušeli jednu hru, která se prokazatelně v Kuksu hrála. Tím vznikl náš název, protože divadelní společnost Geisslers Hofcomoedianten u hraběte Šporka opravdu vystupovala a toho Amora tyrana tam zahrála, na nějakém voze. My jsme tedy také dostali vůz, na něm jsme vystoupili, a vlastně jsme netušili, že to bude mít nějakou kontinuitu.
PH: V té době byl Kuks zapomenuté místo, ale rozhodně se silným geniem loci. A festival, který tam probíhá už sedmnáct let, pomohl spustit revitalizaci celého toho prostoru.

Nečekají diváci občas, že to bude nějaká hravá, kostýmní záležitost, která se jich vlastně netýká?
PH:
Zpočátku, když jsme začínali, tak jsme s tím do určité míry bojovali, protože lidé si mysleli, že půjdou na nějakou rekonstrukci. My jsme se ale drželi svého přístupu zuby nehty a věřím, že jsme si za ta léta vybudovali stálou diváckou obec, která už ví, na co jde, a často se i vrací na tu samou inscenaci. Přestává platit ten předsudek, že baroko je jízda na mrtvém koni.

Překvapuje vás, že se baroko ve vašem podání takhle chytlo?
KB:
Já si myslím, že síla Geisslers představení je v tom, že každá inscenace má několik vrstev. Své si tam najde člověk, který je fajnšmekr, i člověk, který neví, co to baroko je. Prostě uvidí příběh, jejž si dokáže na sebe aplikovat. Nikdy tam nechybí humor a nadsázka, vždycky je to minimálně zábava, takže náš divák je hodně pestrý. Věkově se pohybuje někde od pětadvaceti do šedesáti. A teď krátce, tři roky, děláme festival pro děti, kde nehrajeme jenom my. Na VILOmeniny tady ve VILE zveme hosty z celé republiky.
PH: Víme, že mladý divák nám hodně rozumí. Dostali jsme cenu za nejlepší inscenaci roku od Klubu mladého diváka. Mladý člověk, středoškolák bezprostředně přijímá tu naši poetiku. Možná vnímá i tu naši souhru. Já si na Geisslerech hrozně vážím toho, že stojí na vzájemných vazbách, na tom, že všichni Geissleři, nejen herci, táhnou za jeden provaz. Myslím si, že pro řadu lidí, kteří v Geisslerech jsou, je to srdeční záležitost. Ještě jako studentům nám stálo za to jet každé léto do Kuksu a nazkoušet tam novou inscenaci. I když jsme se zprofesionalizovali, všichni se živíme divadlem, tak stejně to každému dál stojí za to, věnovat tomu svůj čas. Ta energie a chuť pro tu společnou práci tady pořád je.

Jak si připadáte tady ve VILE Štvanice, která je klasicistní? Je to pro vás návrat do historického prostoru?
KB:
Návrat do divadla! Tady byla původně na konci devatenáctého století tančírna, divadelní, zábavní prostor, a provozoval ho dokonce Ital.
PH: Myslím, že se nám daří rozžívat původně nedivadelní prostředí. Když jsme začínali v Kuksu, udělali jsme divadlo ze stodoly. A ta VILA, protože to není klasický kukátkový prostor, nám svědčí. Líbí se nám tady, dá se hrát i venku, jsme na ostrově, má to nějaký genius loci, má to svou historii, a také je to místo kontrastů. Protože původně byly na Štvanici v osmnáctém století arény, kde se štvala zvěř a lidé na to chodili jako na divadlo. Jsme tady čtvrtou sezónu a máme pocit, že po téhle sezóně se to hodně nakoplo a našlo si to svého diváka. VILA se dostala na kulturní mapu Prahy. Hrají tu s námi ještě dvě divadla, většina věcí je vyprodaných a hraje se téměř denně.

Přidat komentář