Barry Adamson: Know Where to Run

barryPankáči zakladatelé nám stárnou, zrají, zklidňují se, ba i sentimentálně romantizují. Příkladem budiž dryáčník Iggy Pop s šansonovou deskou Préliminaires z roku 2009. Barry Adamson, koncem 70. let pohybující se coby basák v bouřné společnosti punkových Magazine či Buzzcocks, sice na rozdíl od Iggyho poměrně brzy zaplul do post-punkových a novovlnných vod (Birthday Party, Bad Seeds, Visage, Depeche Mode aj.), ovšem pankáčská běsnost v jeho DNA se alespoň v segmentech zřetelně vynořuje po celou jeho sólovou kariéru. Tento hudební samouk sám sebe označuje za multidisciplinárního umělce. Už od své první desky Moss Side Story (1988) to dává výrazně najevo. A já jsem mu od té doby v patách. To bylo album ještě hodně experimentální, ovšem už v oněch začátcích jsem si Adamsonovy nahrávky nazval termínem „hudba s příběhem“. Ne nadarmo si jej později zvali ke složení filmového score režiséři Derek Jarman, David Lynch, Oliver Stone či Danny Boyle. S každou další deskou se pak Adamson hudebně posouval – kompozičně i v instrumentaci. To, co zprvu jen sám elektronicky suploval samply, postupně nahrazoval živými muzikanty s běžnými i méně běžnými nástroji (např. na As above So Below z roku 1998 využívá theremin). Po hledačském experimentování v průběhu 90. let dospěl do řekněme „umělecky vyzrálého“ stádia a od desky The King of Nothing Hill (2002) staví hlavně na písňové formě. A jsou to písně přepestré jak žánrově, tak aranžérsky. Adamsonův poslední kousek Know Where to Run je od prvních do posledních tónů naprosto skvělým a dokonale promyšleným dílem. Hned vstupní In Other Worlds je perfektním exposé s ústředím varhanním motivem nad dusotem rytmických nástrojů a přiznávek dechů. Následná Cine City je soulově tepající dub s expresivním vokálem a klavírními mezihrami. Houpavá valčíková vyprávěnka Come Away s hammondkami a nebeským ženským vokálem ve finále zklidňuje tep a posluchači objasňuje, že Adamson pojal album coby „koncepční soundtrack k fotoknize z amerického turné s Bad Seeds“ (kniha prý bude brzy k mání). Co píseň, to odskok do jiného žánru. Ale s jakou lehkostí, samozřejmostí! Death Takes a Holiday je jízda à la to nejlepší z Manchesteru. Pak hned loudavá Claw and Wing, ta by klidně slušela v repertoáru Franku Sinatrovi, ovšem i Tomu Waitsovi. Texas Crash, podle osobního zážitku z drsné bouračky, v úvodu nervně psychedelická, v nenásilném zlomu přejde do noir-jazzového monologu, aby s předělem policejní houkačky finalizovala ve slizké rockabilly. V Mr. Greed lze snad nejvíc zaznamenat stopy z Adamsonovy dřívější tvorby a je jedinou slabší chvilkou na jinak výtečném albu. Up in the Air opět přináší další žánrovou cihličku. Je to ryzí, přímočará rocková vypalovačka. Ovšem nebyl by to Barry Adamson, aby do písně rafinovaně nepřičaroval klavírní průlety. Vznešená balada Evil Kind s gospelovým chórem ve finále uzavírá tento imaginární soundtrack a všechno do sebe pevně zapadne. Tak dobře dramaturgicky sestavené album aby člověk pohledal.

Central Control, 2016, 45:02

Přidat komentář