BBP: ORCHESTR V ČASOPROSTORU PODZEMÍ

Ve čtvrtek 3. května 2018 se v Synagoze na Palmovce konalo první roztočení nového CD Je čas uskupení BBP – podzemní orchestr. Diskem tu divoce otáčeli a decentně lihovinou (konkrétně ouzem) rosili pánové David Vávra a Stanislav Diviš. To je důvod, proč zase po čase zapříst rozhovor s jeho primášem (nebo možná primasem či primářem), jímž je Otto Kunnert alias Black Otto.

 

S novým albem jste si dali docela načas. Pročpak?

Stárnem a všechno jde pomaleji. Kde jsou ty časy punkovýho mládí… Dneska víš, že to musí bejt o něčem, zamlada to o něčem bylo, ale nikdo o tom nepřemejšlel. A jak je vidět, i ty hity přicházej na svět nějak pomaleji. Základním problémem je samozřejmě čas a o něm tak trochu je i celá ta nová deska. A navíc, opravdu dobrá whisky nebo víno chce svůj čas, no a my taky. Je pravdou, že poslední studiový album Tolik štěstí jsme udělali v roce 2007, což už je o můj vlas a vous víc než deset let. A tak jsme si řekli, že je zase pomalu čas na novou desku, když už je skoro nikdo nekupuje. Nicméně Je čas jsme začali natáčet už v roce 2014. Ve studiu 3bees v Jinočanech jsme nahráli pět věcí, tedy v podstatě polovinu alba. Počítali jsme, že ho dokončíme tak v horizontu roku, roku a půl, ale nakonec se to o ten vlas a vous protáhlo a přichází na svět až teď. To víš, pod zemí plyne čas pomaleji, uvidíš sám. Ale většina alba vznikla ve studiu Bros během loňského a na začátku letošního roku. Dvě skladby z původních pěti jsme nakonec kvůli zvuku přetočili. Za mixpultem seděl a nenudil se Mr. Balco, ač občas se sluchátky nasazenými na čele a temeni lebky. Chtěli bychom právě jemu touto cestou poděkovat za jeho muzikantský cit, umění tónu a zvuku, a především za to, že mlčky a trpělivě čekal, jestli se pánové Otto, Hošek – Hux M. Jiřičný a Benny Good Man pozabíjejí během míchání jednotlivých skladeb. Neboť přiznejme si, že názory se občas přeci jen různily. Loňské nahrávání druhé půle Je čas vlastně začalo okamžikem, kdy jsme kývli na účast na sampleru k padesátému výročí komiksového kocoura Vavřince a jeho přátel. Na CD Jiná hudba pro kocoura Vavřince bylo namleto poměrně mnoho zajímavých tváří české alternativy a myslím, že je to nakonec dost pěkný a povedený guláš nezávislé scény. Nakonec jsme se rozhodli, že tuhle skladbu zařadíme i na novou desku. Na otázku, jak zapadá skladba Vavřinec do celkové koncepce alba Je čas, mohu směle odpovědět: Absolutně nijak. A to je právě na tom to krásný a zároveň důvod, proč na albu nesmí chybět! Je to kousek až jazzově laděný a úplně jiný než všechno ostatní. A nota bene, můj kocour Harry má tu pecku rád!

 

Kapela BBP existuje už nějaký ten čas. Jak moc se měnila sestava tohoto podzemního orchestru?

Začínali jsme někdy v polovině osmdesátých let jako underpunková formace, původně bez bicích, ale zato už od svých raných počátků vždy s flétnou. Všechny naše flétnistky byly krásné a s výjimkou té první i příčné. Hráli jsme takovou směs punku a undergroundu. Byly to většinou bytové koncerty pro okruh přátel. Z těch nejstarších členů jsou dodnes v kapele jen No1, No2, No5 a No7 (označení členů čísly jsme bezostyšně ukradli Visacímu Zámku) neboli Otto Kunnert u mikrofonu a basy, kytarista Hošek – Hux M. Jiřičný, pěvec a hráč na cokoli Z. A. Hrtan a bubeník Pete Best Vosa. Za dobu existence kapely prošlo BBP už více než čtyřicet lidí a srovnatelný počet hostů a hudebníků s ní spolupracoval na různých projektech. Třeba Mikoláš Chadima hrál s námi během let několikrát a pro jeho hudbu máme poměrně dost velkou slabost. Na nové desce si zahráli naši přátelé Jaromír Linhart z Rudovousu a jazzman Dushan Hanz, kteří hostovali už na našich starších nahrávkách. A doplnit náš zvuk basklarinetem a zvukem kontrabasu je věru půvabné. Zvuk desky nemusí být stejný jako živé koncerty, ve studiu si můžeme dovolit ozdobit skladby i takovými klenoty. A můžu říct, že když v Labutích z Valdic proti sobě hraje kontrabas a basklarinet, je to opravdu nářez. A pak na Je čas hostují ještě dvě dámy, a to sice hned v úvodní, z konceptu alba se zcela vymykající, skladbě Bajkal se svou harmonikou a ruskými vokály Stinka a v závěru ve skladbě Vavřinec s námi zpívá Micha Ella G. Pardon, nerad bych zapomněl ještě na to, že úplně první slova tohoto CD patří slečně s křehkým jménem Anna Marie. V posledních cca patnácti letech se ale naše sestava nijak zásadně neměnila. Snad jen od posledního alba Tolik štěstí u kláves vystřídala Lady Boston naše sličná Baru Baru a u sólové kytary se postupně vyměnili pánové Big John, M. M alias Mireček a náš současný kytarový mág Mr. Mat. Violu stále geniálně obsluhuje Viola Z, Benny Good Man vládne saxofonu a klarinetu, Krásnej Novej Joe své trubce, flétnu zdobí krásná Kate a u basy se mimo Pájky Havrana střídají ještě tři další z nás. Snad abychom nenudili vás ani sebe. A na tomhle místě je snad také možno podotknout, že BBP za celou dobu své existence nepřestali nikdy, byť jen na krátkou dobu, existovat a hrát, na rozdíl od mnohých uskupení, která slaví 20, 30 nebo 40 let existence a z toho patnáct nebo dvacet nehráli. Ale ať každý slaví, co uzná za vhodné. A zapít se dá konec konců úplně cokoli. Asi taky už začneme slavit.

 

Album má dost vydařený nadčasový obal. Jak došlo ke spojení BBP – podzemní orchestr a Jaroslav Róna – tvrdohlavý výtvarník?

 

Za to, jak skvěle celé CD vypadá, patří náš velký dík především našemu grafikovi Mr. Maisovi a o nic menší právě Jardovi Rónovi! Ten obal je takový Cadillac mezi normálními tituly. A to jsme taky po deseti letech chtěli. Zhruba přes rok jsme řešili, co na obal CD s názvem Je čas. Bylo jasný, že veselý obal na naší desce je nesmysl, ale zase jsme tentokrát nechtěli nic úplně pohřebního. Předešlé CD Tolik štěstí pro nás dělal kamarád Michal Cihlář a bylo to dost povedený, tak jsme samozřejmě nechtěli jít s laťkou dolů. Chtěli jsme, aby stejně jako v případě nejednoznačného názvu alba Tolik štěstí, kde na titulu alba je linoryt urny s nápisem BBP a za ní tváře celé kapely (deska byla věnovaná našemu bývalému klarinetistovi a kytaristovi Jarunu Japavičovi, který toho roku ve dvaatřiceti letech náhle zemřel) bylo v titulu něco z toho, co v sobě ukrývají slova „je čas“. Nakonec jsme měli obraz, který by se nám dost líbil – muž v obleku a s kufříkem stojí na ochozu věžních hodin a řeší, jestli skočit nebo ne, ale nepovedlo se nám domluvit s autorem. Dneska jsem moc rád, že se to nepovedlo. A jak jsme tak nevěděli kudy kam, povídá Mr. Mais: „Jó, takhle Róna, to by se k vám hodilo!“ Já jsem přišel k monitoru, na kterém byly čtyři Jardovy obrazy a mezi nimi i Exodus. Ukázal jsem na něj a říkám: „To je von!“ S Jardou se už nějakých pár let naštěstí známe, tak jsem mu zavolal, vysvětlil situaci a domluvili jsme se, že jo. Jeho ne zcela veselý obrazy jdou svojí poetikou k naší muzice a textům téměř geniálně. Kdyby nám nepomohli přátelé, tak se taková věc v takových podmínkách prostě udělat nedá.

 

Je dnes čas a prostor pro underground? Neztratil už tenhle pojem svůj smysl? A je vůbec ještě čas se uměleckou formou vymezovat vůči establishmentu?

Já se přiznám, že mám výrazně raději termín podzemí než underground, což je ostatně vidět i na názvu naší kapely. Notabene my rozhodně nejsme vyloženě undergroundová záležitost. Je sice pravdou, že třeba právě moje kroky po týhle zemi a tomhle životě zcela zásadně ovlivnila kapela The Plastic People of The Universe a Mejla Hlavsa vůbec, ale co se celkového soundu BBP týče, je tu řada dalších vlivů, které rozhodně nepopíráme. Česká i světová alternativa, punk a mnoho dalších věcí, které se nám otřely o kabát. Nechceme bejt zavřený v krabičce underground, i když se cítíme být i jeho součástí. Máme už léta svůj a myslím, že docela výraznej a zajímavej sound, a nechceme bejt svázaný žádnou nálepkou. Kupříkladu stejně jako CD ValetolmanTolik štěstí i tuhle desku vydáváme u Guerilla Records, což je vydavatelství, který mapuje, a řek’ bych, že dost dobře a pečlivě, českou undergroundovou scénu. A to jak underground sedmdesátejch let, tak i současný kapely, který se k němu hlásí. Ale právě nejen to, protože mezi tituly Guerilly najdeš i docela nářezový věci, ale pak i třeba křehký CD Venci Václavka, kterýho hodit do undergroundu jde asi dost těžko. Mám Lábuse rád právě proto, že není svázanej tou škatulkou, ale vydává prostě věci, který jsou dobrý, líběj se mu a baví ho. A navíc mnohdy ty, který by nikdo jinej nevydal. V současný době je pro mě jeho Guerilla Records nejzásadnější vydavatelství český nekomerční scény. A je mi úplně jedno, jestli je to vlajková loď undergroundu nebo ne. Navíc mi přijde, že pod underground se dnes schovává i hodně věcí, které s ním vlastně nemají moc společného. V posledních letech se tohle slovo stalo téměř módní značkou, což je spíš smutný než cokoli jinýho. Naplněním tohoto společenství byl přesný opak. Mejla Hlavsa správně řek’, že po revoluci u nás totalitu moci nahradila totalita peněz, a že mu z toho není moc dobře. Ale z toho, co se kolem nás děje poslední léta je bohužel jasný, že i ta totalita moci se, a to ne zcela neslyšnými kroky, vrací zase zpátky. A že i my máme důvod, aby nám z toho, co se tu děje, nebylo zrovna dobře.

Takže otázka, jestli je dnes čas a prostor pro underground? Myslím, že je a že bude čím dál větší, nezmění-li se v této zemi prezident a její politické směřování do rusko-čínských…

 

Co pro tebe vlastně znamená pojetí času?

Je čas – ale čas čeho, na co? Je vůbec čas? Každopádně, vody je málo a čas stoupá. Každý máme někde ty svoje hodiny, ale nikdo z nás neví, na jak dlouho jsou právě ty jeho nataženy. Jisté je jen to, že dříve či později se kyvadlo i ručičky zastaví a všechno zásadní, co jsme chtěli ještě udělat se stane zcela nepodstatné. Zůstane jen to, co jsme udělali. Čas plyne neviditelně kolem nás a jen jeden den je první, ale každý může být poslední. Je jen na nás, jak a čím tu veličinu, která tiká nebo mlčí, naplníme. Tak kupříkladu já občas vidím čas.

Náš kytarista MM vlastně taky svým způsobem řešil otázku času, když se na konci prázdnin 2014 definitivně rozhod’, že tam nahoře (nebo taky dost možná tam dole) mu bude líp. Každopádně měl takový osobní problémy, že došel až k rozhodnutí, že jeho čas na téhle zemi je pro něj větší peklo než to neznámo, kam se rozhod’ odejít. A právě o tom Rozhodnutí je i stejnojmenná skladba, kterou jsme mu na tomhle albu věnovali.

 

A na co není čas?

To ví jen Bůh a nebo ten druhý!

 

Přidat komentář