BBP

O pozici a případném významu současného hudebního undergroundu by nejspíš klidně mohla vzniknout nějaká pěkná studentská seminární či diplomová práce. Šíře tohoto pojmu je ovšem bezbřehá, a pomineme-li fakt, že za underground jsou často považováni i ti, kteří se sami k němu vůbec nehlásí, stále tu máme 12_z_prizemi1onen stín legendy Plastic People Of The Universe, který se i za mnohými o dost mladšími následovateli vleče s lepkavostí letité mucholapky. Pro jedny cosi, co se přežilo, pro druhé životní názor.
Pražské početné těleso BBP si existuje ve svém světě již dvacet let a aktuál ně z něj vystrkuje uši se svým dalším albem s ironickým titulem Tolik štěstí. „Nepřijde mi, že bychom byli slepě a zarytě undergroundoví,“ říká zpěvák a leader Otto. „Mimo toho podzemí je tam i alternativa, punk a konec konců teď i reggae a brutální dechovka. Děláme výlety kamkoli a rozhodně nemám pocit, že bychom právě my byli svázaní nějakým těžce undergroundovým klišé. Proto raději než undergroundová kapela používám označení podzemní orchestr. Nicméně underground nás ovlivnil, hlásíme se k němu a patříme tam.“ Zmíněný orchestr tvoří aktuálně v plné sestavě čtrnáct lidí, důsledně ukrytých za pseudonymy, což dovoluje zpestřující personální i nástrojovou proměnlivost. Mimo to má tenhle soubor v sobě navíc zřejmě určitou magickou přitažlivost, kterou do své blízkosti přitahuje nejen na nekomerční scéně etablovaná jména – ne nadarmo s nimi často na pódiu hostuje třeba Mikoláš Chadima, jedním z kmotrů nové desky se stal architekt David Vávra a obal aktuálního alba vytvořil ze svých linorytů výtvarník Michal Cihlář. Pánové a dámy neúnavně proplouvají dobou, jejich diskografie čítá už slušnou řadu oficiálně či na své vlastní značce RAT neoficiálně zrealizovaných titulů. K vidění byli skoro na všech podzemních festivalech, ale i oficiálních akcích pořádaných sdružením Unijazz. Stejně jako krůček po12_z_prizemi2 krůčku stoupají po schodech respektu v rámci scény na které se pohybují, stejně tak jsou mnohým jiným černou noční můrou a nepříjemnou připomínkou, že svět není tak jednobarevný, jak by si možná přáli. „Dříve se téměř nic nemohlo kvůli socialistickému zřízení a jeho fízlům, a dnes je pro změnu problém dělat cokoli kvůli prachům. Tady rozhodně není zvykem, dávat peníze na něco, co je pro masu nepřijatelné. A to lze použít nejen na nezávislou hudební scénu. Stačí, že ti lidé jsou divní a vypadají jinak. A i když je to o něco lepší, než za komunistů, tak to lidi v sobě mají zakořeněný pořád. Myslím, že nám to tady ještě dlouho vydrží.“
Hudba a hlavně texty se tu rády stylizují do temných poloh, což v sobě mnohdy naopak skrývá opačná vyznění. Černý humor jako obranná taktika k přežití? Jsme v Čechách. Kamufláž realitou. Ale hudba sama se mi nejeví tím nejdůležitějším. S BBP můžete totiž lehce nabýt dojmu, že se zastavil čas. Na jejich koncertech i akcích jimi pořádaných, snadno uvíznete v onom veselém ghettu, jak ho kdysi v sedmdesátých letech popisovali mnozí slavní. „Je to jeden z malých ostrůvků svobody ducha, který nám pokrytecká a ekonomicky myslící společnost naštěstí ještě nedokázala vzít. Ale ten ostrůvek je čím dál menší a jednou ho to moře pohřbí celý,“ komentuje to Otto. Jsem si jist, že BBP k tomu budou vyhrávat do tance.

Přidat komentář