Mezi všemi zahraničními účastníky letošního ročníku festivalu Blues Alive by návštěvníkům neměla uniknout mladá kalifornská kapela s krkolomným názvem Beaux Gris Gris & The Apocalypse. Oba její zakladatelé, zpěvačka Greta Valenti a kytarista Robin Davey, působí současně v rockové kapele Well Hung Heart a oba se také úspěšně věnují práci v televizi, resp. ve filmu. Do Šumperka přijedou se zajímavou směsí blues, folku, soulu a dalších stylů amerického Jihu. Na naše otázky odpovídal po telefonu Robin Davey.
Vaše tvorba čerpá z blues a z tradičních stylů Louisiany, ale vznikli jste a působíte v Kalifornii. Ovlivnilo nějak právě prostředí Kalifornie to, co hrajete?
Vlastně ano. Naši kapelu tvoří hráči různého původu. Já sám jsem například z Velké Británie, ale žiji v Kalifornii. Basistka Ali z Kalifornie sice pochází, ale má irské kořeny. Kalifornie je obrovský tavicí kotel, ve kterém žijí lidé různých národností, a naše kapela z toho samozřejmě těží. Nepůsobí na nás tedy jeden „kalifornský“ vliv, ale spíše celá směs různých vlivů.
Vy a Greta Valenti, zakládající členové skupiny, jste zároveň členy další kalifornské kapely Well Hung Heart. Kde jste našli ostatní spoluhráče?
S bubeníkem Markem jsem dříve hrál v britské bluesové kapele The Hoax. Když jsme se tedy s Gretou rozhodli, že založíme novou kapelu a že budeme hrát právě blues, byl Mark logickou volbou. Hráčů na klávesy se u nás vystřídalo několik, ale momentálně s námi hraje Emma Jonson, původně také z Velké Británie. S ní jsme se seznámili díky Facebooku. Viděli jsme tam video, na kterém Emma hraje na klavír, a moc se nám to líbilo. Byl to přesně ten hráčský styl, který se nám zdál ideální pro Beaux Gris Gris. Zkusil jsem tedy Emmu oslovit s nabídkou, jestli by u nás v kapele nechtěla hrát, a ona souhlasila. Ali, naše další spoluhráčka, se už řadu let pohybuje na kalifornské hudební scéně. Hrála v různých kapelách, ovládá řadu nástrojů, vystupuje i sólově jako písničkářka. Když jsme krátce po vzniku kapely měli jet na turné do Anglie, byli jsme s Ali na večeři a já jsem se jí zeptal, jestli by se k nám nechtěla připojit a jet s námi na turné. A ona řekla: „Jasně.“ Byla prostě ve správný čas na správném místě. A musím říct, že Ali je úžasná autorka a osvěžující prvek v kapele.
Podílí se i na tvorbě repertoáru?
Ano, někdy skládáme dohromady a jindy nám třeba právě Ali do kapely přinese svou skladbu, která se jí nehodí do sólového projektu, ale svým charakterem zapadá do repertoáru Beaux Gris Gris. Obecně se snažíme, aby se do procesu tvorby zapojovali všichni členové. Chceme, aby se v kapele slévaly různé vlivy a tím vznikalo něco opravdu nového. Mimochodem od letošního roku má naše skupina šestého člena. Jmenuje se Stephen Mildwater a dříve hrál v The Feud, což je myslím i u vás v České republice docela známá kapela. Loni se Stephen přišel podívat na náš koncert s tím, že by po odchodu z The Feud opět rád někde hrál. A tak se stal dalším skvělým členem naší kapely. Je to výborný muzikant, hraje na kytaru, na basu, na klávesy, zpívá.
To zní dobře, s takovou kapelou musí být radost tvořit. Ale co bylo na úplném počátku Beaux Gris Gris? Proč jste vlastně – coby členové jiné fungující kapely – zakládali nový projekt?
Well Hung Heart je rocková skupina, hraje hlasitou hudbu plnou energie. Greta i já ji máme rádi, stále v ní hrajeme, dokonce pracujeme na novém albu, ale zároveň jsme se chtěli hudebně posunout. Snažili jsme se vymyslet něco, kde by lépe vynikly samotné písně, výkony jednotlivých hráčů, vokály… Naším záměrem nebylo vytvořit přímo bluesovou kapelu. Spíše bych náš styl označil jako roots music. Je to vlastně tradiční hudba, která vzniká naprosto přirozeně, ale my se nebojíme ji obohacovat o prvky modernějších stylů. Nechceme jen kopírovat staré bluesmany, chceme svou hudbou vyjádřit, kdo opravdu jsme. Stavíme tedy na žánrech, které máme naposlouchané, ale klademe je do současného kontextu.
Ovšem vycházet z hudební tradice a přitom být opravdu originální – to není úplně snadné…
Ano, máte pravdu, je to těžké. Ovšem samotná podstata roots music tkví v tom, že musíte být velmi poctivý. Být originální znamená, že děláte věci, které pro vás jako umělce mají skutečný význam. Blues vzniklo dávno a v určitém kontextu. Důležitý byl v jeho počátcích fakt, že si spolu v baru nebo v klubu mohli zahrát i lidé, kteří se nikdy předtím neviděli. Proto má blues tak přehlednou strukturu, kterou každý hráč velmi rychle pochopí. Když takový Chuck Berry přijel do nějakého města, najal si místní muzikanty, kteří byli okamžitě schopni jej doprovázet. Dvanáctitaktová struktura tedy dává smysl. A přitom nabízí dostatek svobody k improvizaci. Zpěvák navíc může této jednoduché struktury využít k tomu, aby publiku předával velmi osobní sdělení. Ovšem dnes je situace úplně jiná, my už nemáme potřebu kopírovat, co řekl někdo před námi. A už ani nepotřebujeme dvanáctitaktové schéma. Jsme fungující kapela, hrajeme spolu pravidelně, nemusíme se bát zajímavějších postupů. A právě v tom spočívá smysl hudební originality – využívat prvky z minulosti, ale nenechat se svazovat pevnou strukturou. Pokud jde o texty, je důležité říkat lidem něco, s čím se mohou ztotožnit. A to nejde jinak, než že budeme upřímně zpívat sami o sobě. Opět tedy žádné kopírování klišé nebo toho, co známe od našich předchůdců, ale něco osobního, co bude posluchače bavit. To přece byla i podstata původního blues – bavit se. Člověk měl za sebou hrozný týden, a tak šel do klubu tančit a sdílet se s ostatními lidmi. Blues dnes znamená, že je nám spolu dobře, že se můžeme navzájem sdílet. Z původní podoby žánru přitom zůstává důležitý prvek improvizace. Každý konkrétní prostor si žádá jiné pojetí písně, jinou práci s dynamikou a podobně. Dnes tedy blues vnímám především jako hudbu, která nám pomůže propojit se s publikem.
Jste vlastně britsko-americká kapela, na britské ostrovy i do Evropy jezdíte koncertovat. Je podle vás publikum v Americe a v Evropě jiné?
Rozhodně, je jiné, ale kapela by se měla umět napojit na jakékoli publikum stejným způsobem, což v případě roots music není problém. Jak už jsem říkal, náš koncert je pokaždé jiný, není to jen odehraný sled písní s přídavkem na konci. Snažíme se čerpat energii z atmosféry v sále, hrát pro naprosto konkrétní lidi. Když se něco takového podaří, publikum pozorně poslouchá a zpívá si s námi. Když se nám podaří vytvořit si s posluchači pevné pouto, je výsledkem jeden z nejlepších koncertů. A i když se od sebe posluchači v různých ohledech liší, všichni nakonec chtějí totéž – aby jim během večera bylo dobře. A my se o to musíme postarat. Mám rád evropské publikum, u kterého často cítím hluboký respekt k hudebníkům. Je krásné, když přijdete na pódium a vidíte posluchače, kteří jsou opravdu připraveni vás poslouchat. Obtížnější je to ve velkých městech, například v Los Angeles nebo v Londýně. Tam totiž jezdí takové množství vynikajících kapel, že jsou lidé na dobrou hudbu zvyklí a je náročnější je zaujmout. Ale cíl je vždy stejný – aby na konci koncertu měli všichni dobrý pocit, bylo jim dobře a aby o tom vyprávěli svým přátelům.