BENJAMÍN VERGARA + FRED FRITH: Fanfarrisimo

Tour De Bras, 2020, 43:09

Invence a mnohopolohovost Freda Frithe (v době nahrávání tohoto opusu téměř sedmdesátiletého) je nekonečná stejně jako výčet jeho spoluhráčů. Od hypersofistikovaného progrocku se pohyboval přes prazvláštní písňovou formu a skotačivé songy, ulítlé kytarové propletence, folklorní inspirace až po svobodné improvizace. A vše to dokáže dokonale zúročit a překračovat ve svých dalších dílech. Chilský trumpetista Benjamín Vergara (ročník 1982) je doma v nespoutané improvizaci i psané současné vážné hudbě. Dohromady jim to funguje zcela dokonale.

LP Fanfarrisimo tvoří dvě skladby přesahující dvacet minut. První strana se signifikantním názvem perdiéndose, encontrándose je skutečně o ztrácení a nacházení. Pod téměř davisovskou trubkou tu Frith nejprve vytváří drchavý noise, aby se náhle přepnul do parabluesově rozjímavé polohy, kterou naopak doplňuje jen nepravidelné rytmické pufání. Záhy však Frith začne struny své elektrické kytary drhnout a vyluzuje z nich místy kvílení, jindy ponorné laufy s až metalovým zvukem. Chvíli pak oba nástroje krouží kolem sebe ve červotočovitých vírech a vše nabírá na obrátkách, aby se v poslední části kytara stáhla do odeznívání a astrozvuků jakoby z hlubin vesmíru s občasným masírováním strun ústícím až v hukot podobný generátoru.

Trubka tady naléhavě i nakřáple pěje, místy jen (p)syčí či jasnozřivě cvrliká. Druhá strana (jak už napovídá název) a due voci je souzněnější a povětšinou meditativnější, i když i zde najdeme dramatická vzedmutí. Vše začíná sférickým brnkáním, které se postupně rozechvívá a rozdrnčuje a k tomu trubka vzývavě lká. Frith se v jednu chvíli omezí jen na dunivé údery, aby se probrnkal k melancholii a jakýmsi progrockovým dávnozpěvům, to už ale trubka přebírá perkusivní roli a jen občas zavrní, a nakonec přechází až v jakési zvířecí zvuky a vše ústí do téměř rituálního tance. Strhující poslech s celou škálou nálad a poloh, při němž se jen tají dech.

 

 

 

Přidat komentář