Bent Knee je kapela, kterou jsem v sobě nechával více než pět let uzrát. Jejich muzika je něco tak neuchopitelného a horko těžko popsatelného, že mne to neustále znejišťovalo. Kam to patří? Co si o tom myslet? A jak to sdělit? 
Že se mi to moc líbí, byla jediná jistota. Pokrčené koleno Bent Knee kope fakt důkladně.
Kapela spolužáků z bostonské Berklee College of Music vznikla v roce 2009 kolem výjimečné neortodoxní zpěvačky a hráčky na klávesy Courtney Swain. Hráli po klubech, skládali a tříbili hudební výraz, protože, jak jim radila mentorka a producentka Susan Rogers: „Pomalý růst je reálný růst.“ Houslista Chris Baum navrch dodává: „Snad jen vlastní muzikou můžeme přijít na to, kdo jsme, kde jako jednotlivci stojíme a taky jak si vybojovat místo v tomto obrovském vesmíru.“ A je úplně jedno, zda má na mysli vesmír jako takový, nebo spletitý a zaneřáděný vesmír moderní hudby.
Už od samého počátku je stálým a důležitým členem kapely zvukový designér Vince Welch. Tahle volba byla bezesporu promyšleným krokem. Bent Knee jsou kapelou bez hranic a zároveň posedlí každým detailem. Pro samotné muzikanty by bylo takřka nemožné uhlídat si odstup v tak složitém nástrojovém i náladovém mixu uvnitř písní. Welch: „Chceme ukázat, že ty naše, řekněme, nejextrémnější polohy popu i avantgardní hudby se zdaleka nemusí vylučovat. Lze je propojit. Na písních, které ve zkušebně dáváme dohromady, mě vždy čeká vzrušující cesta zvukovou horskou dráhou.“
Těžko to k něčemu připodobnit, ale s trochou fantazie si lze ve zkratce Bent Knee představit coby syntézu punkové podoby se sytými chóry našich Už jsme doma, s nimiž sem tam hostuje houslista Jean-Luc Ponty, některé pasáže zklidňuje ambientní Klaus Schulze, jiné zas nad virtuózním jazzovým i klasicistním klavírem rozbíjí brutálně metalová kytara, někdy pro změnu v tlumených vyhrávkách, na něž by byl pyšný i Robert Fripp, basové groovy nutí do tance, sborové vokály jak od Beatles i synkopový rytmus bandu à la Gershwin. To celé v každé písni protkané ultraoriginálním pěveckým výrazem Courtney Swain. Tu v melodii vůdčí, tu v kontrapunktu k nástrojům. Barva jejího hlasu je destilací množství možných poloh vzhledem k textům písní – od pohádkově holčičího žvatlání, přes jemně milostně sténající v evokaci Jane Siberry či snové Elizabeth Fraser z Cocteau Twins, v extrémním rozsahu blížící se Kate Bush, náladovými nářky připomínající Björk, intelektuální výraz à la Rickie Lee Jones až třeba po ďábelský jekot Niny Hagen. To není vtip! Tak to opravdu zní. Skladby navíc nejsou tzv. standardně stavěné stylem verze refrén verze, z každé by s přehledem mohlo být písní několik. Jsou to písně uvnitř písní.
V roce 2011 si Bent Knee ve vlastní produkci vydali stejnojmenný debut. Steve Smith v magazínu The Boston Globe jej charakterizoval jako „neuvěřitelně silné, temné, zuřivě dynamické album, přerušované okamžiky nesnesitelné virtuozity. Bent Knee svou brilantní hudební transcendencí definovali moderní hudbu. Brzy o nich hodně uslyšíme. Rock konečně znovu vítězí!“ A velký bubeník Bill Bruford se nad jejich druhou deskou Shiny Eyed Babies (2014) nechal euforicky unést: „Nádherné, fascinující a jedinečně novátorské umělecké dílo! Zpěv na hranici života a smrti s výlety do všech nejvzdálenějších pocitových i výrazových poloh. Hudba absorbuje naprosto nepochopitelné, ovšem plynulé, propojení světů rocku, popu, avantgardy i jazzu. Pro mne snad nejsilnější ukázka nápadů, výbuchů energie, jejího dávkování i uvolňování. Bez jediného hluchého místa!“ Steve Smith z The Boston Globe měl před pěti lety dobrý nos. Často se stává, že po skvělém debutu leckterá kapela tak nějak ustrne, případně víceméně kopíruje úspěšný produkt, a tedy „dvojka“ bývá zhusta zklamáním. Bent Knee si s tímto prubířským kamenem nedělali žádnou starost. Deskou Shiny Eyed Babies vylétli ne o jeden, ale o několik levelů vzhůru. Krom neuvěřitelně invenčních hudebních nápadů, jejich nenásilného prolínání a zhmotnění virtuozitou všech muzikantů, si mnohem více vyhráli se studiovou prací a postprodukcí. Proměny v horizontu jednotlivých skladeb, tedy ony písně uvnitř písní, jsou zde mnohem plynulejší, ani si jich nevšimnete, jen slyšíte, cítíte a vnímáte ten vrstevnatý proud hudby, emocí a nástrojového umění. Skladatelský talent pro složitost se mísí s hravým vtipem. Ve třinácti skladbách tu kapela dávkuje lehké popové popěvky i extenzivní pěvecké výlety, klavírní či violová preludia i brutálně valivý dusot, komplikovaně orchestrovanou symfonii i pulsující elektroniku.
V loňském roce se dvěma skvělými alby prověřený kůň Bent Knee ustájil u Cuneiform Records a letos v únoru zde vydal třetí počin Say So. K nahrávce si sextet Bent Knee navíc přizval množství spoluhráčů s dechy a smyčci a navrch třicetičlenný smíšený pěvecký sbor. Opět je to celé o kus dál. První dvě písně vás mohou splést. Zdánlivě se tváří skoro jako běžný popík. Velmi zdánlivě. Jsou jen přípravou na následnou epicky stavěnou pětiminutovou Counselor. Přesně podle významu slova je to „poradce“ na cestě členitou krajinou Bent Knee. Plazivé intro, piano, housličky, pak hrozivé bušení bubnů a zdvojené basy, neodhadnutelné zpívané i křičené frázování Courtney Swain ve finále přejde do onoho „užjsmedomáckého“ mohutného chorusu. Následná devítiminutová Eve jde v mnohovrstevnatosti a excitaci ještě dál. Courtney zprvu jemně, svůdně a v optimistickém tónu jakoby rozprávěla milostný příběh, načež nás rázem, jen s kratičkou větou textu „…ale když mně necháte milovat jiného, jednou toho budete litovat“, hodí do disharmonického pekla, kde se nástroje přebíjejí a Courtney dokola nespoutaně staccatově řve „Rozbil jsi všechny mé sny!“.
Když ve zpěvu ustane, je v tom cosi hrozivého, bytostně znepokojivého. Možná přesně načasované pištění houslí, možná jakoby z dáli znějící nahalená kytara, možná zvuk celé kapely, která se morfuje do frenetické psychedelické kakofonie. Náhoda prý neexistuje. Zřejmě ne náhodou Bent Knee tuto desku vydali u Cuneiform, tedy klínové písmo. Hudba Bent Knee je stejně těžká i stejně krásná, jako řešení rébusu klínového písma počátkem minulého století. Je na každém z nás, rozluštit si pocit z té hudby po svém. 4. srpna vystoupí kapela poprvé u nás v rámci Jabloneckého kulturního léta v místním Eurocentru.
