Bez not máme absolutní svobodu

Dánsko-švédské trio Dreamers’ Circus bylo na Folkových prázdninách 2017 v Náměšti nad Oslavou horkým tipem dramaturga Michala Schmidta. Však také – i s přihlédnutím k názvu této skupiny – vybral pro onen ročník téma O snech a snílcích. Instrumentální soubor v náměšťské jízdárně předvedl neskutečnou instrumentální jízdu na pomezí evropské klasické hudby a dánského folkloru. Trio tvoří hráč na cistru Ale Carr, houslista, violista a příležitostný hráč na harmonium Rune Tonsgaard Sørensen a akordeonista a klavírista Nikolaj Busk. Letos tito muzikanti slaví deset let od začátku spolupráce.

 

Vaše „balady beze slov“ proplouvají mezi světy klasické hudby a folkloru. Jak vlastně vaše trio vzniklo?

Rune: Potkali jsme se v roce 2008 na jednom folklorním festivalu. S Alem jsem se znal dávno předtím, ale v té době jsme už nespolupracovali. Možná celých deset let jsme nestáli na jednom pódiu. Mezitím jsme se oba v hudbě někam posunuli, a tak jsme si řekli, že bychom mohli něco vyzkoušet společně. Vyzkoušeli jsme to tedy na jam sessionu a oba nás to bavilo. A tak jsme si řekli, že bychom mohli založit duo. Asi o rok později jsme se znovu potkali na jiném festivalu v Dánsku a situace se opakovala. To je ostatně to, co se mi líbí na folklorních festivalech. Na konci je vždy jam session a vy nevíte dopředu, koho tam potkáte a s kým budete hrát. Tady jsme se potkali všichni tři, sedli jsme si ke klavíru a hráli jsme několik hodin. A tak vzniklo naše trio. Základ tedy nebyl v klasické hudbě, ale na jam session v rámci folklorního festivalu, kde jsme hráli jen tak pro radost.

 

Vedle folklorních základů však z vaší hudby cítím i erudici v jiných hudebních stylech…

Nikolaj: Každý z nás tří má kořeny v lidové hudbě, ale později se každý z nás věnoval i jiným žánrům. Já jsem například v době dospívání objevil Louise Armstronga a začal jsem hrát na trubku, protože jsem chtěl být jako on. Jako velmi mladý jsem začal poslouchat také Beatles a byl jsem jejich velkým fanouškem a stále vlastně jsem. Jsme tedy skupina lidí, kteří mají rádi všechny druhy hudby, pokud je to hudba dobrá. A když je hudba dobrá, škatulky nejsou třeba. Do skupiny Dreamers’ Circus se snažíme vložit všechno, čím jsme si prošli. Lidé, kteří nás poslouchají, tedy snad pochopí, že to není čistá lidová hudba, ale že naše kořeny sahají do mnoha různých druhů hudby. A stále se snažíme jít dál a hledat nové inspirační zdroje.

 

Ale, na jaké hudbě jste vyrostl vy?

Ale: Já pocházím z rodiny lidových hudebníků na jihu Švédska v regionu Skåne, kde jsem opravdu vyrůstal ve folklorním prostředí – kroje, tradiční hudba a podobně. Bylo to tedy velmi konzervativní prostředí. Ovšem jako malý jsem zároveň navštěvoval hodiny klasické hudby. Hrál jsem na housle a také na klasickou kytaru, ale identifikoval jsem se především s folklorem. S jinými žánry jsem začal experimentovat až v době dospívání. Začal jsem hrát na cistru, což je dnes můj hlavní nástroj, a také na další nástroje a začal jsem také prozkoumávat různé hudební žánry. Prostě jsem svou mysl otevřel více, než když jsem byl malý kluk. Dnes se sice v jádru považuji za lidového muzikanta, ale jsem velmi otevřený. Podobně otevřená je i hudba, kterou skládám, i když je zakotvena ve folklorních kořenech. Platí tedy to, že hudba, kterou hrajeme, se dá dost těžko zařadit do jedné škatulky, třebaže by tomu někdo mohl říkat lidová hudba.

 

Skåne bylo do poloviny 17. století součástí Dánska. Je tamní folklor blízký dánskému?

Ale: Ano, přesně tak. Souvisí to také s krajinou, která je ve Skåne velmi otevřená, rovinatá, podobně jako v Dánsku. Na sever od Skåne už je to jiné. Krajina je více hornatá, z jedné vesnice do druhé byl obtížnější přístup. Ve Skåne měli k sobě lidé naopak blízko a rychleji se tam šířily i nové druhy hudby a hudební nástroje, podobně jako v Dánsku. Naše lidová hudba je více harmonická, opět podobně jako v Dánsku. Často se u nás používá například akordeon. Naopak ve středním a severním Švédsku, stejně jako v Norsku, je hudba spíše modální, táhlá. To je ten rozdíl.

 

Vaše skladby jsou často dlouhé a velmi členité, strukturou připomínají více díla z klasické hudby než lidové melodie. Jak vznikají?

Rune: Zpravidla Nikolaj a Ale přinesou nějaký nápad nebo přímo melodii, my se ji po sluchu naučíme hrát a pak se začne něco dít. Někdy je součástí prvotního nápadu rovnou také představa o aranžmá, jindy na výsledné podobně skladby pracujeme společně. Ale vždy se snažíme co nejvíc hrát, protože hudba sama vás často nasměruje. Naopak slova nás často omezují. Hrajeme tedy, jamujeme, až se dobereme dobrého výsledku a vznikne ideální tvar skladby. Můžeme ovšem hrát sebevíc doma nebo ve zkušebně, ale věci se skutečně hnou až na pódiu, protože před publikem se hraje úplně jinak a právě tam se věci zpravidla vyvíjejí tím správným směrem. Jsme tedy rádi, že máme možnost často koncertovat a že se naše hudba může vyvíjet.

 

Vy se, Rune, stále věnujete i klasické hudbě. Je to pro vás hodně jiné učit se skladby sluchem než z not?

Rune: I ve vážné hudbě se cítím lépe, když znám skladbu zpaměti a nemusím se při hraní dívat do not. Když se nemusíte nikam dívat, máte absolutní svobodu. Vaše prsty vědí, co mají dělat, a vy se můžete soustředit na frázování a na skutečnou tvorbu hudby. Tím pádem mezi vážnou hudbou a tím, co hrajeme s Dreamers’ Circus nevidím velký rozdíl. V klasické hudbě člověk samozřejmě naráží na technické obtížnosti. Na druhou stranu my nehrajeme typickou lidovou hudbu, i když se jí náš zvuk blíží. Snažím se tedy hrát stejně, ať je to vážná hudba, nebo folklor. Ve všech případech jsou důležité emoce a také vyprávění příběhů.

 

Vnímáte své instrumentální skladby skutečně jako příběhy?

Rune: Ano, mnoho našich skladeb vzniklo jako příběhy. Inspirujeme se tím, co se nám přihodilo, píšeme o konkrétních lidech. Současně je naše hudba otevřená tak, aby si na jejím základě mohli posluchači vytvářet své vlastní příběhy. Aniž bychom to zamýšleli, lidé nám říkají, že při poslechu naší hudby vnímají obrazy, mají nějaké zvláštní pocity, které vycházejí z naší hudby. Říkají nám, že naše hudba je přímo filmová. Mohou se s ní tím pádem více ztotožnit.

Ale: Když se snažíme napsat novou skladbu, klademe si často otázku, jaký příběh vypráví. Posloucháme ji tak pozorně, jak ji bude poslouchat publikum na koncertě. Dobrá skladba nebo dobrá melodie v sobě má vždy nějaký příběh, ale někdy jej nepostřehneme, dokud neposloucháme opravdu pozorně. Při poslechu však objevíme, co nám ta skladba chce říct, a pak to můžeme správně vyjádřit.

Proč jste vlastně své trio pojmenovali Cirkus snílků?

Nikolaj: Je to pokus popsat koncept skupiny ve dvou slovech. Hledali jsme silná slova, která jsou velmi otevřená a mohou na sebe nabalovat různé asociace. Ve slově dreamers se skrývají vize, umění, ambice, atmosféra, představivost, magie, circus představuje divokost, akrobacii, hravost. A nám se líbí, jak tato dvě slova fungují dohromady. Myslím, že nás to dobře popisuje.

 

Přidat komentář