Pojmenování formace by mohlo svádět k domněnce, že půjde o (sice moderní, přesto však) velkokapelový zvuk, zahlcující řízností nebo mohutností (wall of sound?). První omyl. Big City Orchestra, svými tvůrci variovaný v desítkách dalších názvů jako Big Siti Oorkestra, Beeg Ceedee Orcheestra nebo Bheg Cetty Orcastrah, 
je skupinka výstředních performerů, hromadící se v různém počtu kolem několika výtečníků, jako je Diff Neighboirs, Univac, od mcUb nebo Cheryl E. Leonard.
Naskýtá se druhá možnost: ryze noiseová záležitost. K této variantě svádí i slogan souboru z letošního roku: 30 let hluku (1979–2009). Leč ani to plně neodpovídá skutečnosti. 
Provokativní zvukové koláže jsou pouze částečkou projevu muzikantů.
Tak tedy bezbřehá improvizace? Jistě: improvizace tu hraje nezanedbatelnou roli, tak třeba když jeden z protagonistů souboru baví publikum pěkných pár minut pouze hlasitým dýcháním a nonšalantním cváláním před mikrofonem, ale ani to není určující. Jsou totiž i případy, kdy před rozšířený soubor nastoupí dirigent a určuje průběh zkomorněné kompozice.
Co tedy můžeme od Big City Orchestra čekat? Cokoli. Nikdy se nemůžeme spolehnout, že příští vystoupení se bude podobat předešlému. Jednou nás pohltí souzvuk čtyř laptopů, při němž na pódiu uvidíme pouze záda účinkujících (kteří jsou ovšem zároveň promítnuti na velké plátno), jindy jsme svědky pišteckého umění protagonistů s půlmetrovými fezy na hlavách, opět jindy jde o souboj ultra-rockerů s komorním tělesem, v jehož středu se tyčí harfa. A tak si uvědomíme, že tento kolektiv, inspirující se vším možným včetně postdadaismu či využívání americké hudební tradice z ptačího nadhledu či dokonce z žabího podhledu, ale především tvorbou Beatles (kterou si pochopitelně zdekonstruoval), Residents nebo Negativland, vlastně čerpá z chaosu, který nás obklopuje, a to jak z chaosu hudebního, tak společenského, a z něho prezentuje ten či onen přístup k jevištnímu nebo studiovému projevu.
Big City Orchestra vznikl koncem sedmdesátých let minulého století v San Francisco Bay Area a v jeho čele byli dAS a Robo, kteří zvali další hráče k určitým příležitostem. Od té doby můžeme napočítat přes 30 alb z jeho dílny na různých značkách (včetně vlastního labelu UBUIBI). Těch volných členů je více než čtyřicítka (plus množství jednorázových společníků při určitých projektech) a najdeme mezi nimi například Daevida Allena, Jonathana Segela, Edwarda Ka-spela, Melissu Margolis, Wobblyho a řadu dalších. Žánrová rozrůzněnost je od počátku charakteristikou této skvadry, stejně jako komediálnost, provokativnost, překvapivost. Humor souboru však není hurónský, ale spíše zapeklitý, utajovaný, nenabízející se na odiv. Stejně je tomu s reagováním na „zlobu dne“. I to je více konspirativní a nepodbízivé (včetně citací z řeči bývalého prezidenta Bushe). Proměnlivá je samozřejmě i zvuková ambaláž od zvířecích samplů po zvukové efekty, od industriálních exkurzí po dosti potemnělý ambient.
Většinu svých projektů zrealizovali členové kapely na internetu, k jejich nejzávažnějším počinům pak náleží CD Greatest Hits and Test Tones, vydané v roce 1993 na Pogusu (alespoň pro období let 1979 až 1989), neboť mapuje reprezentativně první desetiletí jejich činnosti. Za zmínku však stojí klasický singl A Child’s Garden of Noise, který vydaly Drone Records roku 1994, a to nejen proto, že je zaměřen především na dětské posluchače. Šíře záběru má své úskalí v tom, že krátce po sobě chrlené desky mají nejenom určitou rozhozenost, ale i nerovnoměrnou hladinu kvality. Mám však dojem, že Big City Orchestra nemíní cizelovat své výkony k naprosté dokonalosti. Jeho variabilní členové (rezignující na osobní prezentaci) pádí kupředu v pulzujícím galopu, reagují na dobu i na publikum, neprodumávají své projekty, leckdy střílejí od boku, avšak právě tím jsou neodmyslitelnou součástí amerického experimentujícího undergroundu posledních tří desítek let, nelpí na prodeji desek, naopak je z valné části nabízejí k volnému stažení na internetu, neboť chtějí být slyšeni co největší posluchačskou obcí.
Přitom mají téměř vždy čas a chuť překvapit něčím naprosto nečekaným: třebas hudebním čajovým ceremonielem. Nebo tím, že vydají trojdiskové kompendium Women Take Back the Noise, ve kterém představují 47 umělkyň z USA, Austrálie, Nového Zélandu, Anglie, Německa, Rakouska, Itálie, Norska, Holandska, Finska, Běloruska a Japonska.
Na září 2009 plánují svoji další tůru po Evropě, jejímž výchozím bodem bude Amsterdam, ale další etapy jsou zatím neuzavřené. Je možné, že přispěje k většímu renomé tohoto leckdy zatím utajeného tajemného souboru. To samozřejmě souvisí i s tím, s jakým programem tentokrát vyrukují.
Diskografie (od roku 2001):
Block Cedar Oakandstraw: Would (Blade Records 2001)
Eurotour 2001 (UBUIBI 2001)
New Beat for Baby (Negative Foundation 2002)
Scarab (EE Tapes 2002)
Can’t We Just Have Sex Instead? (Brokenwave 2003)
In a Persian Market (Verato Project 2003)
Moisture (Reduktive Musiken 2003)
Trixxy Pixxy (Comfort Stand Recordings 2004)
Airre (Entr‘acte 2005)
Big City Orchestra (Beta:Sound 2005)
Boom Crash Crash (Comfort Stand Recordings 2005)
Kismet (Umbrella Noize Collective 2005)
Progressive Composition (ZNS Tapes 2005)
Things Fall Down (Lostfrog 2005)
Azimuth (Umbrella Noize Collective 2006)
Dada Is Dead, Long Live Dada (UBUIBI 2006)
Does Art For… (Roil Noise Offensive 2006)
DoUBle The TroUBle (Umbrella Noize Collective 2006)
Love Film Greats (Roil Noise Offensive 2006)
Red Dog 9 (UBUIBI 2006)
Signals and Code (Umbrella Noize Collective 2006)
Drone Gnomes (Substantia Innominata 2007)
Lullaby (Umbrella Noize Collective 2007)
sUBito (Umbrella Noize Collective 2008)
Musical Box (UBUIBI 2008)