BILL FRISELL: Music IS

Music IS potvrzuje pravidlo, že v rámci smlouvy s labelem OKeh, řízeným „major“ firmou, se Bill Frisell uchyluje k líbivějším, lehce stravitelným nahrávkám a dráždivější, posluchačsky náročnější nápady si nechává na jindy. Platí to i pro sólové kytarové album, na jakých v minulosti kytarista mnohem více experimentoval s hráčskou technikou, zvukovými efekty či disonancí, zatímco nyní se drží lehkosti a přístupnosti. Když používá elektroniku, tak nikoliv novátorsky, ale pro zasycení podkladů jako ve skladbách What Do You Want? či Rambler. Když vrství stopy pomocí playbacku, tak nikoliv kvůli neobvyklé souhře, ale aby vytvořil košatější, plnější sound. Což nemá vyznít jako odsudek. I easy listening hudba je ve Frisellově podání vytříbená a zajímavá.

Navíc nebyl by to Frisell, kdyby občas nevnesl do hudby sympatickou nečekanost alespoň v harmonických postupech. Třeba když v samém závěru úvodní skladby Pretty Stars rozostří málem vleznou, konvenčně „pastorálně – folklórní“ melodii nezvyklými akordickými obraty. Originálně zní i skladba Winslow Homer (napsaná původně pro Wyntona Marsalise a JALC), aby se pak kytarista pokorně vrátil k libým „vybrnkávačkám“ s očekávatelnými melodickými oblouky. A to málem až do sféry folk-barokní či pseudorenesanční, i když to už je na kultivovaného a kýči se bránícího Frisella nespravedlivá nadávka.

Navíc zřejmě nejde o kalkul. Frisell má prostě takové období. Jak sám vysvětluje: „Nevím, kde se ty melodie berou. Snažím se je nesoudit a nechávám je být, jak jsou.“ Odtud i název alba Music IS. Hudba se děje skrze něj. Zvukový hledač a kouzelník Frisell sice zatím spí, což nám ovšem nebrání kochat se jeho přímočařejším alter egem. Co víc. Tentokrát kytarista neutíkal ke coverům skladeb 60. let nebo k filmovým melodiím. Nová deska je opět autorská, byť Frisell přepracoval i pár svých starších kompozic (dedikaci Ron Carter či Kentucky Derby). Přitom nápěvy znějí podobně silně jako ony evergreeny.

 

OKeh, 2018, 58:25

 

Přidat komentář