BILL FRISELL: Valentine

Blue Note, 2020, 65:27

Po loňském albu Harmony, odrážejícím kytaristovu zálibu v nezvyklých sestavách, se Frisell hlásí deskou zdánlivě „fádně“ triově obsazenou, na bohaté harmonie rezignující. Jenže on je to pořád Frisell, zkoušející dělat všechno jinak než dřív. Předně ho slyšíme zase s jinými spoluhráči. „S Rudym (Roystonem, bicí) a Thomasem (Morganem, kontrabas) už jsme v minulosti odehráli hodně vystoupení, ale o naší spolupráci neexistoval záznam. Tak jsem chtěl jeden pořídit. Už jen abych věděl, že nešlo o magické momenty v mojí fantazii, ale o realitu,“ vysvětluje kytarista. Ale i když tentokrát dává přednost přehledné melodické hře nad ztišenou rytmikou, s výjimkami si hlavu neláme. Střídmě „vrství“ v případě Hour Glass, kde zvukovou hmotu vytváří i přidaná kytarová stopa puštěná pozpátku.

Jako obvykle vetkl Frisell albu jasnou koncepci: Hledání naděje v těžkých časech. I když občas to tak nevyzní. Třeba když zahraje Winter Always Turns To Spring s takovou chandrou, jako kdyby popíral název skladby a prosazoval naopak domněnku, že žádné jaro už nikdy nepřijde. Jenže stejně jde o nádherný kus.

Valentine patří do autorské části Frisellovy diskografie, i když občas kytarista resuscitoval vlastní starší skladby. A na pár předělávek také došlo. Jenže i když se Frisell pouští do coverů, zůstává originální. Nejen, že vzhledem ke zmíněné koncepci polopaticky sáhl po popovém standardu What The World Needs Now Is Love. Uchopil i věru neoposlouchanou píseň Baba Drame malijského písničkáře Boubacara Traoré.

K neukřičené, jemné, až melancholicky podané úpravě protestsongu We Shall Overcome přidal Frisell i vysvětlení: „Tuhle hymnu boje za občanská práva a poselství naděje hraju dlouhá léta. A budu to dělat, dokud to nepřestane být potřeba. Doufám, že takový den přijde.“ I když z lidského hlediska můžeme také jen doufat, že Frisell přestane cítit nutkání hrát protestsongy, z hlediska posluchačského to neplatí. Jen ho nechte, ať protestuje.

 

 

 

 

Přidat komentář