Věk u nástupu k hvězdné slávě nerozhoduje, to víme, není ale ke škodě věci, pokud je dotyčnému o pár pátků méně. Bezmála osmdesátiletý legendární akordeonista a zpěvák Bitori z Kapverdských ostrovů by tady také už dlouho nemusel být. Zařadil se mezi nejčerstvější archivní objevy loňského roku, na znovu vydaném albu z roku 1997 přitom nemusel producent Samy Ben Redjeb z labelu Analog Africa změnit ani notu, jen ho nově vybavit zasvěceným osmadvacetistránkovým bookletem. Přesto nám dojde, proč kdysi vyvolalo na Kapverdách pořádnou taneční horečku. I z toho důvodu, že se jednalo o jednu z prvních úspěšných nahrávek frenetického tanečního stylu funaná.
Tohle Portugalcům koncem 19. století moc nevyšlo: diatonický knoflíkový akordeon se na nejafričtější kapverdský ostrov Santiago dostával s námořníky a přistěhovalci a brzy se tu pod názvem gaita úspěšně ujal. Nějakého úředníka v Lisabonu proto napadlo, jak by si kolonizátoři mohli na svou stranu získat obyvatele: vydal dekret o zvýšeném exportu akordeonů a navrch přidal zpěvníky s portugalskou hudbou – aby se skrze hudbu „prolomily ledy vzájemné nevraživosti“. Cha, cha, cha… Kapverďané si přidali kovovou škrabku ferrinho a než se Portugalci stačili rozkoukat, přímo pod nosem jim vznikla taneční hudba funaná: pro církev okamžitě lascivní, sexistická a nemorální. Pro kolonizátory, s ohledem na západoafrický původ (rozuměj hudba otroků), pak možné podněcování ke vzpouře. Navíc někdo prásknul, že v kreolštině zpívané písně obsahují spoustu nářků na těžký život, dvojsmyslů a ne zrovna výstavních narážek na vrchnost. Přidala se kapverdská městská smetánka s řečmi o vesnickém primitivismu a Portugalci tu hudbu vyhodnotili jako podvratnou. A i když napětí polevilo, mohlo se funaná hrát pouze do desáté večer, jinak vás čekalo vězení. Po získání nezávislosti v roce 1975 se funaná rozšířilo po Kapverdách, teprve se skupinou Bulimundo se dostalo do města a následně Evropy.
Bitori – vlastním jménem Victor Tavares – do 90. let své až tanečně agresivní funaná rozvíjel v ústraní vesnických party. Pozornosti mladého zpěváka a hráče na ferrinho Chando Graciosa usazeného v nizozemském Rotterdamu však neunikl: pozval Bitoriho do Evropy, sehnal baskytaristu s bubeníkem a společně natočili album původně nazvané Bitori Nha Bibinha. Nepřestává fascinovat neudržitelně dravými rytmy, drsňáckými hlasy a až neuvěřitelným Bitoriho hráčským nasazením. K tomu humorná poznámka: než jste v minulosti ze sebe na party dostali všechen vztek a frustraci, trvalo to i pět hodin. Navyklý Bitori se proto hned po prvních evropských koncertech trvajících maximálně hodinu a půl udiveně zeptal: „Proč končíme, vždyť jsme právě začali?“.
Jistě, u nás se na mejdanech hraje docela jiná hudba, věřte ale, dát šanci Bitorimu, opadá sousedům pod vámi ze stropu omítka.
Analog Africa, 2016, 43:12