Blues Alive

Šumperk, Dům kultury, Klášterní kostel, 17.–19. 11. 2022

První den 26. svátku blues a souvisejících žánrů v podhůří Jeseníků letos vyšel přesně na důležité výročí. Ještě nápadněji tak vyniklo, jaký je zázrak, že jsme součástí té svobodnější části světa. A že to zdaleka není samozřejmost. Vše se může v jakékoliv epoše snadno zvrtnout k horšímu. Stačí pouze z vystrašenosti nebo jen lhostejnosti ustoupit zlu. I když nebývá zvykem referovat o slavnostních zahájeních festivalů, patří k místu a chvíli, což je OK, ale proč tím zdržovat čtenáře od informací o muzice, tentokrát si čtvrteční oficialita zaslouží vypíchnout. Už proto, že součástí zahájení bylo formulování přesně takových myšlenek. A také vyhlášení dražby kytary, kterou během tří dnů festivalu podepsali zásadní účinkující, jejíž výtěžek šel na dobrou věc. Ostatně charitativní Stratocaster pomáhal i minule. Tentokrát se dobrou věcí stalo zaslání zisku z dražby na účet ukrajinského velvyslanectví. „Ať za to pořídí pár patron, rachejtlí nebo co bude potřeba“, ohlásil moderátor Marek Hlavica. Podepisuji, ač bývalý pacifista. Skočme rovnou k sobotní pointě. Dražba proběhla úspěšně. A poděkování ukrajinské konzulky paní Anny Proshko za českou podporu země, která bojuje i za nás, dojalo. Bouřlivý aplaus na hlavní scéně Blues Alive si letos vysloužili nejen muzikanti.

VEČER ARIZONSKÝCH PĚNIC

Letošní program BA byl takříkajíc genderově vyvážený a ve čtvrtek měly výjimečné dámy zvláště silné zastoupení. Při vstupu na večírek ve foyer kulturáku ovšem vítali diváky pánové. Vsetínští Dazed And Confused, držitelé ceny publika z letošního Blues Aperitivu. Pokud vám název evokuje Led Zeppelin, nebo Jaka Holmese, kterému Zeppelíni stejnojmennou píseň obšlehli, nelekejte se, žádný cover band se nekonal. Dazed And Confused hráli po svém moderní blues rock se dvěma kytarami. A jestli zněly plné a zvládnuté zpěvákovy falzety až trochu plantovsky, šlo o podobnost čistě naturální.

Pokud semilské funk-blues-rockové power trio The Peanuts působilo loni na BA zajímavě, ale ještě třeba malinko nesuverénně, letos na hlavním pódiu už nechyběla ani jistota a vyhranost. Frontman Matěj Myslivec přitom ohlásil baskytaristu Šimona jako náhradníka na poslední chvíli, který se musel repertoár naučit během pouhých dvou dnů. Na sehranosti to nebylo poznat. Záskok prozrazoval pouze vjem zrakový, basista si občas pomáhal notami.

Německé trio Muddy What? hrává ve dvou odlišných zvukových podobách. V bluesrockové, kdy Ina Spang bere místo mandolíny elektrickou kytaru (hraje na ni stejně virtuózně a umí ji vyšťavit), Fabian Spang zpívá a hraje na další elektriku a Michi Lang usedá za bicí soupravu. A v akustické, s mandolínou, rezofonickou kytarou a Michim coby basistou. Na Blues Alive zvolili tu druhou, subtilní, navíc s triem malebně usazeným tělo na tělo kolem jednoho mikrofonu, jakože postaru. Skvělá volba, odlišili se tak od elektrické přesily, i když jim možná dalo víc práce utáhnout velký sál. Šly jim jak dupárny, tak průzračná balada, v jakou přetvořili gospelem ovlivněný kousek Shine A Light od Rolling Stones. Celé vystoupení působilo zdobně a zábavně i po vizuální stránce, s Inou hrající na levorukou mandolínu a házející během zkušeného sólování do hlediště vtipné kukuče à la arizonská pěnice Tornádo Lou. Jistě, vlastně šlo o představení velmi stylizované, jenže velmi pěkně stylizované.

Carolyn Wonderland způsobila pořádné pozdvižení a dalo hodně práce přesvědčit nadšené diváky, ať ji už nevytleskávají, protože kvůli časovému harmonogramu festivalu přidávat nemůže. Carolyn je nejen výjimečná kytarová heroina, což už víme díky jejímu sidewomanství u Johna Mayalla, ale také zpěvačka. Když s lap steel kytarou spustila Fragile Peace And Certain War, nastalo další Tornádo. Stylově texaské. Nedala se ovšem přehlédnout a přeslechnout ani druhá dáma kapely z Říše bluesrockových divů, doprovodná kytaristka a zpěvačka (s prostorem pro sólové číslo) Shelley King. Písničkářka z Austinu s vlastním repertoárem a diskografií sama patří k výrazným osobnostem, které by stálo za to slyšet v jejím vlastním setu.

Anthony Geraci & The Boston All-Stars dali k dobru příjemně odlehčenou show, ve které neběželo pouze o nespornou virtuozitu kapelníka či jeho stars. Natož jen o fórky, kdy si jistý člen kapely položil nástroj extravagantně po hendrixovsku za krk a stále brilantně hrál… a ne, nebyl to kytarista Barrett Anderson, ale kontrabasista (!) Paul Loranger. Šlo tu hlavně o euforizující rock’n’rolly, nakažlivou houpavost boogie-woogie, vzletnost najazzlých nálad. Geraci samotný je praktik, kvůli koncertování nevyžaduje akustické piano, respektive hammondky, které upřednostňuje na deskách. Na pódiu si vystačil s (pochopitelně velmi kvalitním) digitálním pianem. Správný feeling a sound z něj samozřejmě dostal. Je to v prstech… a hlavně v hlavě. Což je jisté na Tutti Frutti Booty.

Mimochodem, Barrett Anderson, taktéž šikovný kapelník vlastních projektů, se později nápadně a nápaditě podílel i na nočním dění na Jam Stage. Druhá scéna, umístěná ve vytápěném stanu hned vedle kulturního domu, představovala letošní novinku a rozšíření dějiště festivalu. Ve čtvrtek v režii The Kingsize Boogiemen.

Srbská, v Kalifornii usazená diva Ana Popović byla pro pravidelné diváky festivalu „programem na přání“. Není divu, že už tak narvaný kulturák praskal při jejím vystoupení ve švech, či spíš ve skulinách mezi cihlami. Nezklamala očekávání, Anin funky-soul-blues-rock nemůže být jiný než proklatě sexy. Což nebralo pozornost sehrané kapele, ve které excelovali vedle US rytmiky (Cory „Buthel“ Burns a Jerry Kelley) také italští hráči Michele Papadia na hammondky, trumpetista Davide Ghidoni a saxofonista Claudio Giovagnoli. Jižani si rozumějí.

NE ZCELA AKUSTICKÉ CHRÁMOVÉ ODPOLEDNE

Odpolední páteční komorní koncerty v klášterním kostele Zvěstování Panny Marie, ač letos řádně vymrzlém, promiňte klišé, zahřály na duši. Justin Lavash dorazil na předoltářní scénu nejen s akustickou kytarou, na kterou hraje s pomocí efektových krabiček, a hlavně skvěle zvládnutého fingerstyle jako one man band, ale i důchodovým psíkem pudlovité podoby. Což nebyl nepodstatný detail, ale důležitý moment v atmosféře vystoupení. Vůbec to neubralo sílu písním jako Dirty Money či „evolučnímu protestsongu“ Long Way Up, Short Step Down, kde Lavash efektně dokreslil pointu textu brutálním podladěním basového E. Ale když člověk viděl oddané reakce největšího přítele člověka, ač na něj byl his master’s voice zjevně až příliš hlasitě amplifikovaný, bylo v tom cosi důvěrného, nepředstíraně domáckého, milého.

Martina Trchová s loopery pro kytaru i hlas umí vystavět představení po hudební stránce mimořádně zajímavé a zvukově plné, a zároveň nejde o berličku. Sdělení zůstává zásadní a jde pod kůži, i když Martina bez doprovodu hlasem prostým zazpívá Holobyt, jednu ze svých nejsugestivnějších písních o vnitřním pocitu prázdna. Konalo se také (očekávatelné a milé) překvápko. Pozvání Martina E. Kyšperského, přítomného z důvodů níže uvedených, k zazpívání duetu Nové otazníky. Píseň původně vznikla pro projekt Osamělých písničkářů Šťastné a osamělé, na téma odloučenosti a izolace dob čínského moru, vztahů „distančních a virtuálních“. Ale koncertní provedení dokázalo, že má text nadčasovou platnost, s výpovědí zobecnitelnou na řadu životních situací.

Phil Shoenfelt & David Babka hráli v duu se stejnou razancí, jako kdyby měli v zádech dunící basu a bicí. Žádný unplugged. Rockový drive nedělá sound s rytmikou, ale nasazení hudebníků. Kytarista David Babka nekrotil zkreslení 70’s Telecasteru ani rockerské pózy. Phil Shoenfelt s akustikou se tím ani náhodou nenechal převálcovat, naopak zvukové gradace inspiroval svým vlastním nasazením. Jediný správný přístup, vzhledem k písním z právě na Blues Alive křtěného alba Shapeshifter.

PÁTEK, ŽLUTOMODRÉ TENISKY

Polští Levi, „absolventi s vyznamenáním“ na Blues Aperitivu, už se loni ve foyer předvedli v nejlepším světle, vybavuje se jejich energičnost a interakce s publikem. Velké pódium jim dalo další rozměr, nebo se možná zase posunuli trochu jiným a vítaným směrem. K větší jemnosti, a to i v rytmicky hybných kusech s funkovým podkladem. Netlačením na pilu o to víc vynikla dynamika, vzdušnost aranžmá, vyváženost sól i výrazové odstíny v hlase famózní soul-woman Ewy Novel. Jejich swingující Babski blues už se řadí k zapamatovatelným původním „hitům“. Kytarista Grzegorz Skoczylas navíc tentokrát potěšil nejen nenápadně brilantní hrou, ale i jedním prvkem mimohudebním. Botkami ve žluté (podrážka) a modré. Muzikantská symbolická podpora Ukrajiny pěkně od podlahy se také počítá.

Z Jontaviouse Willise se vyklubal nejen brilantní interpret country blues, ale také skvělý „lidový vypravěč“, s nadhledem bavící publikum. Což vlastě také rezonovalo s dávnými časy jižanských tančíren. Když už by seriózního blues bylo příliš, dal k dobru veselou historku nebo zlákal diváky ke hře na vláček. Houkání se možná doneslo až na nedaleké nádraží.

Třiadvacetiletá Texasanka Ally Venable se svým power triem naopak tlačila na pilu pořádně, technicky veledobře, s hardrockovým nápřahem a vztekem. Až jsem v té ventilované negaci, zkušenostech z nefér života, konkrétně třeba v cover verzi Use Me od Billa Witherse, čul trochu pózu. Jestli je to opravdu prožité, jestli Ally Venable není na cenění zubů ještě trochu ušatá a plyšová. Ale ne, hluboce se jí za chvilkový názor omlouvám. Stačí vzpomenout, že právě ve věku mezi -náct a -cet člověk nejhlouběji prožívá setkání s realitou, nejtvrdší sociální střety, největší rozčarování. Beru zpět, Ally Venable je nejen po muzikantské stránce výborná, ale i důvěryhodná.

Koncert Dustin Arbuckle And The Damnations patřil k pátečním vrcholným zážitkům. Při Half A Piece zamrazilo i díky sugestivitě Arbuckleova zpěvu a výrazu. Navíc harper není jediný střelec v kapele, kytarista Brandon Hudspeth mu výtečně sekundoval. Komunikace mezi foukačkou a slide kytarou byla učebnicová. Kvapící dylanovka Tombstone Blues, toť těžko překonatelné finále. Tedy ne, že by newyorský blues/hard/rocker Poppa Chubby, v posledních letech už v sedě, hrál špatně. Pořád baví jeho vlastní kusy s výraznými riffy, interpretace Hey Joe v úpravě po hendrixovsku i instrumentální „směsky hezkých melodií“ včetně Over The Rainbow.

SPÁLENÉHO SLAVÍK

Sobotní popolední tematické koncerty patří na Blues Alive k nejhezčím tradicím. Tentokrát došlo na zvláště milou dedikaci, k blížícím se osmdesátinám Jana Spáleného (4. prosince). Koncert byl přirozeně rozdělen na tributní první polovinu a recitál samotného oslavence. Vlastně šlo také tak trochu o příjemnou exkurzi ke kořenům BluesAlive, vždyť Jan Spálený a ASPM vystoupili už na jeho prvním ročníku. Kdo také jiný.

Tributní část koncertu si vzal pod taktovku Petr Ostrouchov se svrchovanou muzikantskou partou Blue Shadows. Pěvečtí gratulanti byli vybráni výtečně. S oslavencem mají totiž společné to nejdůležitější. Svébytnost a něco, co by se dalo nazvat poetický cit. Celé vystoupení vyznělo mile bezprostředně, což podtrhly detaily jako když si Martina TrchováMichal Němec zatančili na pódiu v písni Uzenej večer „bluesový valčíček“. Michal Němec zpíval Blues o klamné naději krásně nenapodobitelně jablkoňsky. Martina Trchová ukázala, jak dobře Spáleného songy fungují, když se jim vdechne trocha ženské duše. Martin E. Kyšperský efektně a květnatě přehrával, a zase to bylo v pořádku. Zůstal svůj, aniž by pošramotil původní atmosféru písně. Nehrálo roli, že bez váhání třeba vyměnil ve verši „jenomže mi to ke klidu vůbec nepomohlo“ (Asi v tom bude nějakej háček) slovo „klid“ za „štěstí“, které mu asi šlo lépe z pusy. Jan Švihálek odvyprávěl Krůtí píseňTeď bych to udělal líp v kontrastech mezi civilností a přepjatostí jakoby improvizačně, jakoby z patra dával k dobru nenacvičenou historku. A také trefa. Přitom dosáhnout interpretační přesvědčivosti ve Spáleného písních není žádná brnkačka, laťka originálu visí nebetyčně vysoko. Netřeba poměřovat jednotlivé gratulanty, šlo jen o osobní vkus naslouchajícího, tohle je samozřejmě nadsázka, ale zlatého „Spáleného slavíka“ u mě vyhrál Jan Fic. Nemůžu popadnout tvůj dechMé múze si asi vybral na tělo. Různé generace, podobný feeling. Kapelník Petr Ostrouchov zase pěvecky vystihl náladu Mezi břehy. Písně se navíc podařilo přearanžovat tak, aby zněly nově, a přitom ani v detailu neskřípaly při srovnávání s originálem.

Jan Spálený uvedl svůj blok s ASPM mimořádně vtipně: „Tolik pěkných písniček pohromadě už jsem dlouho neslyšel. Některé se mi tak líbily, že si je asi zopakujeme.“ Samozřejmě zopakovali, nenapodobitelně. A přidali řadu dalších. Blues pro zrzavou kočku, Blues pro pana Vaňka i standard St. James Infirmary, tedy Špitál u sv. Jakuba. S výtečnými sóly Michala Gery na křídlovku a Radka Krampla na vibrafon, rytmikou oslavencova syna Filipa Spáleného, geniálního basisty, ať už hraje na některou z tub nebo bezpražcovou baskytaru, a bubeníka Filipa Jeníčka. Nejen absolutní dlouholetá muzikantská, ale hlavně lidská sehranost. „Když jsem tady s těma čtyřma chlapama, tak se mi svět v pořádku bejt zdá,“ parafrázoval Jan Spálený text Někdy se jdu opít kamaráda Petra Kalandry, který v muzikantském nebi zrovna hladil tu zrzavou kočku.

Když oslava narozenin, tak samozřejmě nechybělo ani procesí gratulantů z řad organizátorů festivalu Blues Alive v čele s jistým šéfredaktorem, a předání věru rozlehlého dortu.

VEČÍREK S PŘEKVAPENÍM(I)

Sobotní finále ve foyer kulturního domu uvedli slibní západočeští Steven’s, kteří se nedávno představili albovým debutem Runnin‘ Man. Jejich pojetí bluesrocku s funkovými intarziemi zní současně, i díky využití „divočejších“ rejstříků syntezátoru, přitom nechybí tradiční grunt. Hnidopich by jistě odhalil pár spíš sympatických pódiových neohrabaností. Vše ale naznačovalo, že tihle vítězové Blues Aperitivu ve vyhrávání se a získávání (sebe)jistoty půjdou dopředu stejně rychle jako třeba The Peanuts. O mladou generaci netřeba se obávat, příští rok na hlavní scéně Blues Alive bude co srovnávat.

Z foyer se letos posunuli na hlavní scénu slovenští The Turtev Brothers a neztratili se tam s relativně subtilní akustickou podobou blues ani náhodou. Nejen díky ostřílenému strýčkovi Jurajovi „Durovi“ Turtevovi. Teprve na velkém pódiu měl totiž Erik Turtev ten správný prostor na rozmach. Třeba když roztočil nad hlavou dřívko na provázku a svištivé zvuky dokázal zřetelně modulovat do melodie. Aneb nástrojovou originalitu lze najít i za humny. I když moment překvapení se díky loňskému vystoupení už konat nemohl a mistrovské ovládání brumle se čekalo, stejně jako citlivé bubnování Romana Turteva, které pro bratrova zvuková kouzla nechává ten správný prostor.

Švédská čtveřice Black River Delta měla hrát v Šumperku už loni, zaúřadovala však čínská nákaza a s ní spojená karanténa. Letos kapela vše vynahradila sobě i publiku, které nadšenými reakcemi přehlušilo i silový bluesrockový nápor. Co bluesrockový. Ona by pro Black River Delta, z hlediska soundu i vystupování, seděla spíše škatulka blues grunge.

Narážka o nástrojové originalitě o dva odstavce výš pochopitelně vedla k francouzskému triu Muddy Gurdy, onomu překvapení, byť také dle desek a video záznamů ve virtuálních sítích očekávatelnému. Teprve naživo ale doopravdy vynikne, jak vhodným nástrojem je niněra pro syrové, repetitivní figury nejen hill country blues. Zvláště, když Gilles Chabenat proháněl nástroj přes sadu kytarových krabiček. Výsledek? Uhrančivé drony, zdrsněná sóla s dlouhým sustainem, znervózňující koloratury, vše pro blues zcela vhodné a přitom zvukově zcela nevšední. Když Down To Mississippi, tak s niněrou opravdu „down“. Odlehčeným rytmickým drivem dokonale vyvažoval sound niněry perkusista Marco Glomeau, hybná síla tria. A co teprve frontwoman Tia Gouttebel. K mikrofonu docupitala v šatečkách a na jehlách, vyndala zdobenou taštičku na šminky, z ní vytáhla… slide (či chcete-li bottleneck) a kapodastr. A s celou svojí šaramantní éteričností předvedla smysl pro naprosto kontrastní muzikantskou zemitost. Odezva publika slibovala brzký návrat do zdejších klubů, šeptanda o kvalitách blues z kopců Auvergne by měla zafungovat.

Sobotní večer měl i nadále předurčeno gradovat. Delvon Lamarr Organ Trio jsou se svým pojetím soul jazzu a funku ideálními rozhýbávači. Pokud měl někdo bluesově ortodoxní z publika obavy, že ho instrumentální set tolik nechytne, brzy se přesvědčil o omylu. Hudební proud ho prostě strhl s sebou. Delvon Lamarr navíc hýřil nekorektními fórky už při představování spoluhráčů. „Ta osoba za bicími, proti nám taková nějaká bledá…“ pustil se do opět nového, nedávno na palubu přibraného bubeníka Juliana MacDonougha. (Tomu předchozímu Danovi Weissovi, který se na žhavé bubenické stoličce paradoxně ani neohřál, přezdívali pánové „Vanilka“, jak se tak v afroamerických komunitách světlým chlapcům nepěkně říká.) Nováček MacDonough ani nehnul brvou a jak z partesu sázel dokonale tažné a dokonale černé groovy. Delvon pochopitelně jenom neházel hlášky, ale především túroval hammondky s bravurou ostříleného řidiče těžkých a také stěží zastavitelných strojů. Kytarista Jimmy James mu často v nejlepším smyslu slova sebral show. V první části koncertu se držel cca souljazzových zvukových zvyklostí a stařičké pololubovky Silvertone, ale postupně přešel na Stratocaster a stále silnější zkreslení, až k citacím Hendrixe a hrou zuby. DLO3 nakonec instrumentálními melodickými „háčky“ publikum i rozezpívalo.

Jako dobrá dramaturgická volba se ukázalo i zařazení tributní show Etta James Celebration na závěr dění na hlavní festivalové scéně. Nešlo o nic jiného než o sestavu amerického pianisty Bruce Katze s britským harperem Gilesem Robsonem, známou i z loňského ročníku Blues Alive. Ovšem tentokrát logicky doplněnou velkými ženskými hlasy, kvalifikovanými uchopit odkaz pěvecké legendy. Jako první se vyhoupla na pódium Britka Alice Armstrong, vybavená velkým hlasovým rozsahem, vějířem a smyslem pro humor. Vedle bezvadné interpretace například začala při sóle ovívat Robsona, asi aby se noty chrlící foukačkář nezavařil. Stejně živelně zapůsobila i Američanka Robbin Kapsalis, které se dalo okamžitě uvěřit, že The Blues Is My Business And Business Is Good. Anglická legenda Dana Gillespie přišla s jiným dramaturgickým pojetím, ještě působivějším. Nejdříve vystřihla The St. Louis Blues jen s pianem, připomněla, že tenhle kus zpívala už Bessie Smith a označila ho za jedno z nejdepresivnějších blues, co zná: „Protože ženská, co jí uteče chlap, je vážně… piss off,“ dodala s nadhledem životní moudrosti, která dámám nekorektní mluvu dovoluje, a hlavně vložila do interpretace patřičný feeling. V Honey, Don’t Tear My Clothes se ke zpěvačce přidala kapela ještě bez rytmiky. O to větší nápor nastal v podobě In The Basement, kdy se do nástrojů opřeli všichni. Do písně se Dana Gillespie podle vlastních slov vžila díky „vzpomínkám na divoké večírky každý den u mě v jednom londýnském sklepním bytě v 60. letech“. Daria Biancardi show ještě vygradovala s temperamentem vlastním její domovině: „Tohle se stane, když my holky ze Sicílie začneme bláznit,“ varovala diváky a rozezpívala sál strhujícími verzemi Spoonful či Tell Mama. A teď si představte spojené síly všech čtyř dam v I Just Wanna Make Love To You. Dokonalá katarze, víc snad ani nešlo dodat.

Omlouvám se vynechaným a vynechanému, BA nejsou jen koncerty, ale i přednášky, výstavy, proběhla také masterclass Jontaviouse Willise. Vynechanému jak z důvodu prostoru, tedy únosného rozsahu textu, tak času. Vše z opulentní nabídky nelze stihnout, a hlavně najednou vstřebat. Šumperské prodloužené víkendy jsou zkrátka bluesově hutné.

 

Přidat komentář