BLUES ALIVE

Šumperk, Dům kultury a Klášterní kostel, 11.–13. 11. 2021

Dobrá věc se nakonec podařila, virovému importu navzdory. Festival BluesAlive oslavil čtvrtstoleté výročí v šestadvacátém roce svojí existence. „To jsou pandemické paradoxy, pane Vaněk“. Slavil programem záživně mísícím hned trojici programových příprav. Dramaturgii odpíchnutou od pamětníků konce klasických časů chicagského blues, naplánovanou na loni. Evropské náhradníky loňské pandemicky zúžené, ale pak stejně zrušené covidové verze (kdo se letos nevešel, třeba Ana Popović, nahradí si „áčko“ příští rok). A do třetice od jara opožděnou šumperskou verzi pražských Dylan Days. Bylo toho, až uši přecházely.

Dylan v Šumperku

O půl roku přežitým Bobovým osmdesátinám byla věnována, vedle přednášek a výstavy, hned dvě koncertní odpoledne. Páteční v Klášterním kostele se neslo v komorním duchu, sobotní v kulturáku zase v bigbítovém. V kostele zahájil dylanofilskou seanci muzikolog a znalec Dylanova díla Jan Sobotka se svým projektem Broken Harp. Momentálně v obsazení se svým synem, akordeonistou Ondřejem, a kontrabasistou Pavlem Všianským z Hoochie Coochie Bandu. Jan Sobotka sice není takový mandolinista a zpěvák, který by dal koncertu drive, jeho přístup opravdu působí spíše badatelsky. Nehledě na doslova hmatatelnou trému. Nicméně těch „s drajvem“ bude na BluesAlive dostatek a Sobotkův set měl jiné klady. Především představení části před nedávnem zveřejněných, údajně Dylanových „zahozených“ textů jako Don’t Let Anyone Write Your Story, snad výsledek nedotažené spolupráce Boba s autorskou dvojící Gerry Goffin a Carole King. Sobotka je nejen zhudebnil, ale přidal i zasvěcený názor o jejich původnosti či nepůvodnosti.

Stejné výzvy jako Jan Sobotka, zhudebnění znovunalezených asi-Dylanových textů, se chopil i Vladimír Merta. Samozřejmě po svém, a přestože vyjádřil pochyby o jejich pravosti. Odzbrojující komickou vsuvku a důkaz stále svěžího nadšení pro improvizaci předvedl v Bowling Alley Blues. Text, podle vlastních slov z voleje („nic jsem si nepřipravoval,“ pravil), provedl hned ve čtyřech verzích. À la Bobovy folkové, protestsingerské začátky, v dylanovském bluesovém stylu, jako talking blues a nakonec v baladickém podání „současného stařeckého hlubokého hlasu“. „Není to ani parodie, ani kopie, ale něco mezi, tomu vlivu se zkrátka nelze vyhnout,“ pronesl Metra o svém okouzlení Dylanem a dal k dobru i Ponornou řeku, „protože tahle píseň by mě bez Dylana nikdy nenapadla“.

Jan Řepka přehrál chronologicky řazenou sérii svých překladů nejen Dylana. Set uvedl textem Woodyho Guthrieho This Land Is Your Land a v patřičném místě zařadil i Diamonds And Rust, vzkaz Bobovi od Joan Baez. Popravdě, Řepkovy překlady znějí poněkud lopotně, ale písničkář to vynahrazuje nadšením pro věc.

Jarda Svoboda má jazykových darů na rozdávání. Několik slavných dylanovek (Oh Sister, Queen Jane Approximately, Love Minus Zero/No Limit, kongeniální All Along The Watchtower – „je nejvyšší čas vypadnout /řek‘ šaškovi loupežník“), si podle vlastních slov „přeložil v 90. letech jen sám sobě pro radost a rozhodně s nimi nehodlal lézt na pódium“. A jde prý „spíše o překrady než překlady“, inspirované jinými českými, více doslovnými převody Dylanových veršů, na kterých Svobodu štvalo, že se nedají zpívat. Ale sláva, že s nimi na onom pódiu vystoupil. Jeho překlady jsou totiž nesmírně důvěryhodné, hladce frázovatelné, přesvědčivě pěvecky podané krásným jazykem. Jistě, jde o volný, „svobodovsky“ osobitý překlad, který logicky místy připomíná poetiku Trabandu a jeho epické vyprávěnky. Jenže to je na písních právě to nejlepší! Navíc zachovávají atmosféru Dylanových příběhů. Výtečné bylo i muzikantské pojetí, v pětičlenné sestavě s hammondkami. Jen aby se zase nejednalo o jednorázový „projekt“. Tento repertoár je vážně třeba zaznamenat, vydat a dále hrát na koncertech. Prosím prosím.

Na BluesAlive přijel s povídáním, filmem a také záměrem zahrát si Winston Watson, bubeník Dylanovy kapely v letech 1992 až 1996. Podle plánu se měl v sobotu na pódiu kulturáku spojit s Druhou trávou. Leč Druhá tráva skončila kompletně v karanténě, china-virus zase zaúřadoval. Ze záskoku na poslední chvíli se ovšem vyklubalo příjemné překvapení. Zadání připravit si něco dylanovek dostali ve středu (!) hardrockoví Livin Free a přestože se dosud soustředili na úplně jiná repertoárová loviště, zvládli to do soboty více než se ctí. Vůbec přitom nevadí, že nastavili program několika kousky odjinud, třeba z desky Déjà vu od Crosby, Stills, Nash & Young. Watson patří do kategorie muzikantů, kteří asi zahrají okamžitě cokoliv a dokáží se přizpůsobit téměř komukoliv (rozumnému). Ve svojí hře spojuje vytříbený cit pro dynamiku a potřebný tah. Ale když se při děkovačce nepředstíraně nadšeně objímal s „Gumou“ Kulhánkem, zdálo se zřejmé, že se mu v tomhle tandemu hrálo příjemně. Honza Holeček zpíval civilněji, než u něj bývalo zvykem. K dobru věci. Méně vypjatá, vypravěčská poloha mu sedí. Saxofonová sóla „Boryše“ Seckého měla nejen dar invence, ale především správně dravou energii. Mnou obdivovaný kytarista Tomáš Frolík sice zrovna v dylanovkách trochu harmonicky plaval, ale nikoliv nápadně a o sólech platí totéž co pro saxofonistu. K výtečnému vyznění celého setu přispělo, že se Livin Free s Watsonem neomezili jen na profláknuté „trvalky“, ale zahráli i z pódia zřídka slýchané kusy Jokerman, Man Of Peace nebo I And I, protože Holeček má rád a tudíž dobře naposlouchané album Infidels.

Gratulace Bobovi ale neskončily s odpoledními programy. Nějakou tu dylanovku si s chutí střihla i řada dalších interpretů.

Chicago v Šumperku

Hlavní hvězdy loňsko-letošního BluesAlive nemohly zklamat už jen proto, že pouhé setkání s chicagskou pamětnickou ligou v sobě nese lákavý nimbus legendy. Jenže oni byli ti letití pánové navíc ještě ve výtečné formě a disponovali svrchovaným nadhledem.

V závěru čtvrtečního programu sice padl mýtus o neměnnosti sestavy Lil‘ Edovy kapely The Blues Imperials, nedorazil principálův nevlastní brácha „Pookie“ Young a zaskočil bělošský basák aristokratického vzhledu. Podle snímků z koncertů poslední doby na všeobjímajícím časožroutu fb to rozhodně nebylo poprvé. Nijak to však nevadilo, spřežení táhlo plnou silou i s jinou basou. A když pan kapelník znectil strunu (a podle doprovodných „zvukových efektů“ mám podezření i na lehčí defekt kobylky levné čínské „Epiny“ ES 339, na kterou válel), nenechala se rytmika zaskočit a také kytarista Michael Garrett okamžitě převzal oj. Krom tohoto krátkého incidentu Prcek Ed valil bulvy a čaroval se slidem stejně jako onehdá v Praze a jistě po celý svůj muzikantský život. Míra zkreslení kytar a zvukového tlaku by přitom usadila i leckterého hardrockera. Pěvecky představoval Lil‘ Ed dokonalého vypravěče i baviče, ovšem baviče bez negativního „televizního“ přídechu, Edáčkův styl je totiž autenticky lidový.

Další chicagský mistr John Primer si v úplném sobotním finále BluesAlive vystačil naopak bez efektů, jak zvukových, tak bavičských, ale jeho set měl stejné grády. Vlastně působil ještě sevřeněji a brilantněji. Když Primer a jeho Real Deal Blues Band spustili Mannish Boy, člověk si snadno se zavřenýma očima představil Muddyho Waterse, levitujícího u mikrofonu a sugestivně spelujícího „eeem-eeej-eeen“. Ale dost bluesové duchařiny. Primer navíc jenom nešlapal ve stopách svého někdejšího zaměstnavatele. Vedle klasické školy má také dostatek osobitosti. Jak on, tak Lil‘ Ed se navíc podle očekávání předvedli jako dobří vozkové v kočírování následných jam sessions.

Král pátečního večera Rick Estrin patří k držitelům bluesové tradice západního pobřeží. Ale po dramaturgické Chicago Line může cestovat už díky dávné půvabné historce z chicagského Sutherland Hotelu, kde ho Muddy pochválil, jak dobře mu ukradl jeho vlastní sound, a nebýt zmeškaného telefonátu, málem ho zlanařil do svojí kapely. Estrin je navíc král odvahy, když se vedle svého velkého (a sympatického, nutno dodat) ega nebojí postavit do kapely The Nightcats minimálně dva stejné šoumeny, jako je on sám. Člověk by nehádal, že velmi hlasitý, extrovertní a živelný kytarista Christoffer „Kid“ Andersen, mající v malíku všechny Hendrixovy klauniády i mistrovské triky, pochází z chladného Norska. Co ovšem předváděl bubeník „D’Mar“ Martin, to hraničilo s umem extraligového cirkusového artisty, míněno obdivně. Nejen hráčsky. Jen zkuste místo bicího sóla (D‘Mar je nad takové nudění publika povznesen) přeskočit z otočné stoličky bicí soupravu, hladce přistát v podřepu před praktikáblem, nepřizabít sebe ani nikoho jiného, a plynule pokračovat v klaunském výstupu hrou na pusu. Nic z toho přitom nepůsobí jako nemístná kašpařina, protože to vše používá kapela k vygradování muziky. Trik principála Estrina strčit si foukací harmoniku málem do krku, ostatně publiku BluesAlive už v minulosti předvedený, a hrát bez jejího držení, může také vypadat jako samoúčelná legrácka. Ale brilantní ohýbání i kaskády tónů přitom nedoznají negativní změny a nevytratí se ani feeling. A často lascivní podtext písní nepůsobí jako slintání vilného staříka, ale coby nadsázka opravdového sekáče. Však také publikum nadšeně zobalo Estrinovi a spol. z ruky.

Čímž nemá být řečeno, že by posluchači neocenili kultivovanost třeba takového Kirka Fletchera. Kalifornský ctitel chicagského stylu umí sdílet hloubku prožitku, vtáhnout do děje jen prostřednictvím kytarového tónu. Není-li divák na stejné frekvenci, může vystoupení vnímat jako „jedno dlouhé sólo“, jak jsem zaslechl v kuloárech. Ale pokud je, kytarové vyprávění pochopí.

Pianový a hammondový čaroděj (to slovo je zprofanované, ale nelze mi užít jiné) Bruce Katz s chutí vybočoval z tradičních bluesových mustrů k jazzovým harmoniím (však se také v 70. letech živil na bostonské jazzové scéně), rytmickým zvratům, disonantním výbuchům nahloučených tónů, countryovým koloraturám jižanského rocku a dalším odstínům americany, a šlo o zpestření skutečně milé. Do tradičnějších dvanáctek se ale s nemenší vervou vžil v momentě, kdy se k němu přidal o generaci mladší a paradoxně konzervativnější (což zase není míněno nijak negativně) britský harmonikář Giles Robson. Jeho darem je krom virtuozity také přirozená schopnost komunikace s publikem, což přineslo další euforii v sále.

Chicagské, potažmo elektrické blues ale nevytěsnilo další podoby žánru. V Šumperku se rozprostřela i Delta. Třeba díky přítomnosti amerického muzikologa a muzikanta Elijaha Walda (původem z Massachusetts, ale ne, že by na tom záleželo), který na BluesAlive nejen přednášel o dějinách blues a Dylanovi, ale také odehrál set s akustickou kytarou. Když ho zahájil kusy z repertoáru „Mississippi“ Johna Hurta, nezněla jeho věrná nastudování country blues ani trochu školometsky.

Evropa v Šumperku

Stejnou víru jako Wald vyznává i z předchozích ročníků BluesAlive známý Nizozemec Hans Theessink. Ani jemu nechybí schopnost utáhnout sál jen s akustickou kytarou, autentičnost v podání tradicionálů, důvěryhodnost vlastních kusů a autorských úprav.

Vedlejší projekt dalšího šumperského starého známého, britského zpěváka a elektronika Pata Fulgoniho, nápovědně pojmenovaný Blues Experience, je možná jen „obyčejný“ cover band. S repertoárem vystavěným na Hendrixovi, bluesových standardech v aranžmá à la Cream nebo S. R. Vaughanovi. Ovšem celé to bylo slyšitelně od srdce a moc dobře se poslouchalo.

Kytarista a zpěvák Marcus Bonfanti se předvedl jako skutečný strážce plamene „bílého“ blues. Ve svém bandu navíc sdílí roli frontmana s varhaníkem a zpěvákem Paddym Milnerem, což logicky napomáhá pestrosti muziky. Může si také dovolit současnější pohled na věc než ve svojí roli druhého z náhradníků Alvina Lee v recentních sestavách Ten Years After, i když britský hardrockový a bluesrockový grunt zůstává zachován.

Moderátor festivalu Marek Hlavica se velmi těšil, až přivede na pódium BluesAlive svůj ambiciózní mnohohlavý funk/rhythm-and-bluesový projekt Full Flavour Orchestra. Výstižný název, těch příchutí je plná kořenka. A zařazení cimbálu do obsazení zajišťuje zvukovou originalitu. Kapelu utáhlo už nadšení zpěváka a harmonikáře. Ale hlavně, stála na dobře napsaných aranžmá a výtečných muzikantech jako je saxofonista a pianista Kuba Doležal. Došlo sice na moment, kdy se i profesionálové, zvyklí hrát bez velkých příprav, intonačně nepotkali. Jenže to není výtka, spíš přání, aby mohl Full Flavour Orchestra pravidelněji koncertovat a sehrávat se. Což je asi utopie, živte u nás takový ansámbl. Ale stálo by to za to.

Nezbývá než se omluvit za nestihnuté páteční odpoledne v H-Clubu s Mírou Kašparem, Jiřím Mížou a Jakubem Kořínkem. A také všem dalším kapelám z Česka a blízka, že je zmíním jen krátce. Slovenským Turtev Brothers, ukazujícím překvapivě pestré zvukové možnosti brumle v blues. Beans & Bullets, kteří umějí i speed blues metal, aniž by to znělo blbě. Energickým polským kapelám LeviThe Muddlers, přičemž ti druzí pohotově vznikli na troskách kapely Caramel Black a mohli tak využít jejího vítězství v Blues Aperitivu 2019. Maďarskému harmonikáři „Jumping Mattovi“ Pribojszkému. Hoochie Coochie Bandu, který se dal nečekaně dohromady za nevděčných okolností, aby zaplnil díru po covidem postižených Švédech Black River Delta, a po vlažném prvním přijetí doslova zboural sál. Soul-blues-funky-hardrockovým eklektikům jako Foxy Mama či The Peanuts. Nikdo nebyl zbytečný a nikdo nezahrál pod psa.

Přidat komentář