Blues jako překonání deprese

V druhé polovině května se na česká pódia vrací americký muzikolog a interpret tradičního akustického blues David Evans. Turné začne 19. května v Národním domě v Ústí nad Labem a bude pokračovat koncerty například v Kuřimi, ve Valašském Meziříčí, ve Žďáru nad Sázavou, v Kolíně, v Milevsku nebo v pražském Kaštanu. evans„Většina bluesových zpěváků definuje blues jako pocit, který zpravidla odpovídá melancholii nebo depresi. […] Přesněji řečeno spojují blues s pocitem nejistoty, nejednoznačnosti, osamělosti, nočního času a stavu v temnotě, znepokojení, bezmoci, touhy, chudoby, hladu, tuláctví, zlých myšlenek a především nespokojenosti,“ píše David Evans v prvních odstavcích své několikastránkové definice blues v knize připravené pro posluchače americké sítě veřejnoprávních rozhlasových stanic NPR. Blues se starší jmenovec kytaristy The Edge z U2 rozhodl zasvětit svůj život už jako student. Narodil se v roce 1944 v Bostonu a už v první polovině 60. let jej coby studenta Harvardovy univerzity velmi rychle oslovil nejprve folkový a poté bluesový revival. Od poslechu Kingston Tria a Petea Seegera se přes zážitek z koncertu tehdy znovu objeveného Sleepy Johna Estese dostal právě k blues. „V té době existoval jen asi tucet bluesových LP desek a já jsem jich dobrou polovinu měl,“ vzpomíná po letech. Láska k blues se u bílého studenta ze severu Spojených států prohlubovala do takové intenzity, že se rozhodl po absolvování klasického programu na Harvardu pokračovat v akademické dráze a přihlásil se ke studiu etnomuzikologie na UCLA (Kalifornská univerzita v Los Angeles). Postgraduální studium „folkloru“ v té době ještě nebylo možné, a tak Evans po absolvování magisterského cyklu pokračoval v bádání neoficiálně s nadějí, že se situace změní a že bude moci dodatečně dopsat disertační práci a získat doktorát. To se mu podařilo až v roce 1975, kdy UCLA zavedla mezioborový doktorský program v rámci individuálního studia. Od roku 1976 je tedy David Evans „doktorem blues“, autorem disertační práce s názvem Tradice a kreativita v lidovém blues.
Tradiční, venkovské variantě žánru zůstal ostatně věrný po celý život. Dodnes se o elektrické městské blues zajímá jen velmi okrajově, jakkoli se jej během pozdějšího života a práce v Memphisu musel dotknout. Terénní výzkumy na americkém Jihu, kam jezdil opakovaně především v letech 1966–78, Evans popisoval v četných rozhovorech i v českém hudebním tisku. První výpravy podnikal s přítelkyní Marinou Bokelmanovou a zajímavé je, že vše si tehdy financovali sami: „Nebyly žádné granty a ani jsme nevěděli, že nějaké existují.“
Evansova první výzkumná cesta vedla do Louisiany včetně New Orleans a do Bentonie ve státě Mississippi. Do oblasti Delty, pravlasti blues, se dostal až při druhé výpravě o rok později. Byla to doba velkých změn. Zaváděla se nová občanská a volební práva, původní obyvatelé venkova se stěhovali do měst, staří lidé nuceně odcházeli z plantáží, protože jejich práce už nebylo třeba. „Byl to čas změn a čas strachu. Bylo těžké dělat v terénu, protože hodně lidí bylo vystrašených a nechtěli mluvit s neznámými lidmi. Mysleli, že se zabývám politickou prací,“ líčil v roce 1995 Janu Sobotkovi některé obtíže, s nimiž se o třicet let dříve v terénu setkával. A v knize Stevea Cushinga Pioneers of the Blues Revival dodává: „Ti lidé se odstěhovali a nikdo neměl telefon. Bylo obtížné v Deltě někoho najít.“ Přes tyto obtíže se mu dařilo zaznamenat hudbu mnoha autentických zpěváků a instrumentalistů. Jako jeden z prvních například nahrál hlas Houstona Stackhouse, kterého považoval za svého velkého učitele Robert Nighthawk. Později Evans pracoval například s Fredem McDowellem nebo s předním představitelem fife-and-drum blues Napoleonem Stricklandem. Setkával se pochopitelně i s úžasnými hudebníky, kteří do dějin nevešli, ale jejichž projev stál za zvěčnění. A nešlo vždy jen o blues. Jako jeden ze svých největších terénních zážitků líčí práci s gospelovým zpěvákem v Deltě, který se jmenoval Robert Johnson: „Byl to bývalý bluesman, známý také jako Robert Nighthawk. Nebyl to ani ten Robert Johnson ani ten Robert Nighthawk, ale byl to velmi dobrý zpěvák a hudebník.“ Přes tohoto muže, který se údajně osobně znal s jedním ze zakladatelů Delta blues Charliem Pattonem, se tedy Evans symbolicky dotkl počátků žánru.
Náročná práce v terénu přinášela od konce 60. let hmatatelné plody v podobě gramofonových desek. První album, které nabídlo Evansovy záznamy, se jmenovalo Goin’ Up The Country a vyšlo nejprve na britské značce Decca a později ve Spojených státech u vydavatelství Rounder. Následovaly tituly jako Sorrow Come Pass Me Around s gospelovými nahrávkami nebo The Legacy Of Tommy Johnson, pandán Evansovy první knihy, věnované právě majiteli výrazného falsetu Tommymu Johnsonovi. Do slepé uličky se badatel dostal při pokusu vydávat terénní nahrávky také na vinylových singlech a distribuovat je do lokálních rádií a především do jukeboxů. „Myslel jsem si, že každý v rádiích bude rád, že může vysílat a propagovat tyto desky, Byl jsem velmi naivní,“ přiznává po letech. Přesto tento projekt nepovažuje za úplný propadák. Jednak pár singlů skutečně vyšlo, a někteří z umělců tak byli poprvé zdokumentováni, jednak se díky tomu sám mnoho naučil o hudebním byznysu. David Evans je především erudovaným znalcem bluesové scény, autorem několika knih a mimo jiné také držitelem Grammy za odbornou práci, esej pro CD-box Hudba Charleyho Pattona. Jako představitel bluesového revivalu se však hudbě od svých studií také aktivně věnuje. Ostatně od jinošských let byl obklopen nejen muzikanty o generaci staršími, které obdivoval a jejichž hudbou se profesionálně zabýval, ale také vrstevníky, z nichž někteří sehráli důležitou roli v dějinách moderní podoby žánru. Jeho velkým kamarádem a také spolubydlícím byl například Alan Wilson, spoluzakladatel skupiny Canned Heat (zemřel předčasně v roce 1970). Sám Evans jako hudebník začínal s folkem, vedle kytary si v té době dokonce si pořídil banjo. „Stále je mám doma, ale vlastně jsem na ně nikdy moc nehrál. Jsou na něm nataženy struny staré čtyřicet nebo padesát let,“ svěřil se Stevu Cushingovi.
evans_2Jako student Evans vystupoval na veřejnosti poměrně málo. Více koncertovat začal až poté, co se na konci 70. let přestěhoval do Memphisu. Vystupoval mimo jiné s jug bandem a na deset let spojil svou muzikantskou dráhu s o generaci starší bluesovou zpěvačkou a kytaristkou Jessie Mae Hemphill. Už v roce 1973 zaznamenal její hlas a nyní jí nejprve sestavil novou kapelu a poté se sám stal jejím členem, doprovodným kytaristou. S touto formací v roce 1980 absolvoval své první evropské turné – po Německu, Nizozemsku a Švédsku. V následujících letech pak přišly cesty do Francie a dalších evropských zemí. Jak vzpomíná, na všech těchto šňůrách hrál i pár sólových písní, a tím si vlastně připravoval terén pro samostatnou hudební dráhu. Ta se naplno rozvinula v roce 1993. Od té doby jezdí David Evans zpravidla jednou až třikrát ročně do Evropy a díky manažerovi Volkeru Alboldovi z bývalého východního Německa získal postupně kontakty v dalších postkomunistických zemích střední a východní Evropy – v Lotyšsku, Slovinsku, na Slovensku, v Polsku a pochopitelně u nás v Česku.
Sám sice mnoho písní nenapsal, nechce o sobě hovořit jako o skladateli, ale několik vlastních skladeb přece jen v zásobě má. Říká: „Většina toho, co hraju, vychází z repertoáru muzikantů, které jsem kdy potkal, které jsem osobně poznal nebo jejichž tvorbou jsem se zabýval. Hraju víceméně v tradičním stylu a i některé z mých vlastních písní jsou sestaveny z tradičních prvků, ať už jsou to texty, nebo kytarový či melodický motiv. I mé autorské skladby tedy mají základ v tradiční hudbě.“ A témata textů? Pochopitelně to, co k blues patří a co jsme si vymezili Evansovými slovy v úvodu tohoto článku. Nicméně dotýká se i naprosto aktuálních událostí. „Když jsem viděl v roce 2005 v televizi hurikán v New Orleans, napsal jsem o tom gospel God Rode In The Windstorm,“ říká Evans a pokračuje: „Další píseň, kterou jsem složil, se jmenuje Wartime Blues; natočil jsem ji mimochodem s Ľubošem Beňou. Ta skladba je založena na jednom blues od Blind Lemona Jeffersona, který je nahrál ve 20. letech, ale já jsem si k tomu přidal několik slok, které hovoří mimo jiné o tehdejší válce v Iráku – z pohledu vojáka, kterého tam poslali. Musím mít vždycky nějakou konkrétní inspiraci, abych napsal píseň. Nemůžu si jen tak sednout a pokusit se něco napsat.“
A co je tedy podle Davida Evanse blues? Můžeme si samozřejmě dohledat a pročíst jeho erudovaný úvod do žánru, který psal pro rozhlasovou síť NPR. Ale můžeme také ocitovat jeho odpověď z časopisu Crossroads z roku 2011: „Slovo blues skutečně znamená depresi. Ale mnoho těch písniček by mělo léčit tento pocit, překonat jej. Takže mnoho z nich je šťastných, humorných, živých, v mnoha různých polohách. Mohou vyjadřovat depresi, ale také mohou být plné života, aby tu depresi překonaly.“

foto Jindřich Oplt

1 komentář

  • Drahomír napsal:

    Pořídil jsem záznam koncertu Davida Evanse a Jana Sobotky s jejich souhlasem v Tišnově 11.5.2017 na DVD. Též ve Žďáru n/Sáz. , Brně MSK, a Náměšti n/Osl. Jsem rád,že jsem je poznal.Drahomír Sedláček.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *