Blues snadno propadnete, je to velká hudba…

Před rokem 1980 byl Duke Robillard dlouholetým lídrem skupiny Roomful Of Blues, z posledních dvaceti let je důležitá například jeho spolupráce s Bobem Dylanem (ve studiu) nebo s Tomem Waitsem (na pódiích). Loni v Šumperku však americký kytarista Duke Robillard nabídl svůj sólový program, a to nejen v souvislosti s tehdy úplně novým albem Blues Full Circle. Na něm se zpěvák a hudebník vrací ke svým hudebním kořenům, ale zároveň myslí na budoucnost. Vždyť má připravena už dvě další alba.

Na svém posledním albu Blues Full Circle se částečně vracíte do doby, kdy jste stál v čele skupiny Roomful Of Blues…
Ano, tři písně pocházejí přímo z té doby. Ostatní mé autorské skladby na albu jsou nové, ale mohou – například rytmicky – evokovat styl, který jsme s Roomful Of Blues hráli. Programově jsme se tenkrát inspirovali hudbou 40. a počátku 50. let.

Když vzpomenete právě na léta s Roomful Of Blues, jaká je vaše nejintenzivnější vzpomínka z té doby?
Když jsem začal hrát blues nebo ještě lépe když jsem se je teprve začínal učit hrát, znal jsem nejprve chicagské blues a umělce jako B. B. King a Freddie King. Jenže pak jsem objevil interprety rhythm’n’blues ze 40. let s výraznými dechovými sekcemi. Na začátku 70. let nebylo snadné se k takové hudbě dostat, tehdejší desky v reedicích nevycházely. Museli jsme tedy shánět původní nahrávky na deskách o 78 otáčkách. Začal jsem je tedy sbírat a doslova všude jsem po nich pátral. Ale abych se vrátil k vaší otázce, nevím, co je můj úplně nejintenzivnější zážitek z té doby. Celé to období zůstalo v mém srdci možná proto, že to byl pro mne počátek hledání něčeho, o čem jsem byl opravdu přesvědčen, že mi stylově sedí. Věděl jsem, že tento druh hudby mohu bez obav hrát a zpívat a lidé mi budou věřit. Staré bluesmany z Mississippi jsem napodobovat nemohl, ale Louis Jordan, Buddy Johnson nebo Wynonie Harris, to byla městská hudba a já – když jsem se pokoušel hrát jejich skladby – jsem se nemusel tolik přetvařovat, pokud šlo o přízvuk a styl hry. Byla to tedy ta pravá hudba pro mne.

Věnoval jste se také swingu. Má ten druh rhythm’n’blues, o kterém hovoříte, se swingem něco společného?
Rozhodně ano. Vezměte si právě hráče na dechové nástroje, kteří se v R&B objevují. Ti přece přišli z bigbandů. Velké jazzové orchestry po druhé světové válce vycházely z módy, proměňovaly se a skončilo to tím, že udržovat takový big band v chodu bylo příliš drahé. A tak někteří hráči na dechové nástroje odcházeli do malých jazzových skupin, ale jiní našli útočiště právě v R&B. Hovořím ovšem o původní formě tohoto stylu. Nemám tedy na mysli funk nebo soul, ale spíše skupiny, které vycházely z boogie nebo jump blues. To byl žánr, který přinášel opravdu velké příležitosti pro jazzové dechaře.

Ovlivnily vás později i novější formy blues, například bluesrock?
Mnoho různých věcí mě ovlivnilo. Úplně na začátku mě inspirovali Chuck Berry, Little Richard, Fats Domino a Buddy Holly. Pak přišly anglické kapely jako Rolling Stones nebo The Animals a já jsem přemýšlel, co že je to za hudbu. V té době jsem to nedokázal pojmenovat, nevěděl jsem, že je to blues, ale znělo mi to povědomě, protože i Chuck Berry míval na B stranách svých desek pomalé bluesové skladby. Začal jsem tedy blues cíleně poslouchat – nejprve anglické a potom i americké interprety jako Paul Butterfield nebo Charlie Musselwhite, kteří jsou jen o něco málo starší než já. V 70. letech jsem se například s kapelou The Fabulous Thunderbirds poprvé setkal ještě předtím, než začala vydávat desky a byla slavná. Přátelil jsem se se Steviem Vaughanem, odehráli jsme společně spoustu koncertů. Když se na to dívám zpětně, jsem přesvědčen, že jsme se všichni navzájem ovlivňovali. Ovlivňovala mě tedy i moderní hudba, ale v současné době se vracím hodně zpátky do minulosti. K hudbě, která na mě působila úplně na začátku. K ranému jazzu, swingu a R&B.

Setkali jsme se na festivalu Blues Alive, na kterém vedle hostů ze Spojených států vystupují také evropské a konkrétně i české bluesové kapely. Myslíte si jako Američan, že české kapely mohou hrát kvalitní blues?
Jistě. Večer před svým vystoupením na tomto festivalu jsem se byl podívat v nějakém tamním klubu a slyšel hrát místní kapelu. Bylo to vynikající. Dobří bluesoví muzikanti jsou po celém světě. A lidé na celém světě mají blues rádi. Ještě tak před třiceti lety bych neřekl, že v kontinentální Evropě a konkrétně ve slovanských nebo skandinávských zemích najdeme tak dobré bluesové hráče. Ale dnes je situace jiná. Blues dnes opět zažívá v celém světě konjunkturu. A je opravdu pěkné, že tolik hudebníků udržuje tento styl při životě.

Dokážete vysvětlit, čím to je?
Je to hudba, kterou je snadné mít rád. Hudba, která vás naplňuje. Snadno jí propadnete, je to „velká“ hudba.

Jako kytarista jste spolupracoval s Bobem Dylanem na jeho slavné desce Time Out Of Mind. Dylan získal loni Nobelovu cenu za literaturu. Jaký máte vztah k jeho textům?
Jeho texty mám velmi rád, ale neřekl bych, že mě přímo ovlivnily. Ano, napsal jsem možná jednu nebo dvě písně, ve kterých z Dylana čerpám, ale obecně píšu jednodušší texty. Vyprávím o jednoduchých věcech a nepoužívám ve svých písních tak komplexní obrazy jako on. Bob Dylan se jako autor výrazně liší od všech ostatních. On je naprostý unikát.

A jak jsou tedy pro vás důležité texty?
Texty jsou pro mne velmi důležité. Pokud hovoříme o písni s textem, potom text a zpěv jsou na prvním místě. Hudba je samozřejmě také důležitá, jde to spolu ruku v ruce, ale texty jsou pro mne skutečně zásadní.

Snažíte se najít pro svá alba nějaké jednotící téma?
To záleží na konkrétním albu. Někdy se spíše snažím o hudební pestrost a o současnější zvuk. Na novém albu mi šlo naopak o to, abych se přiblížil zvuku přelomu 40. a 50. let. Cílem tedy bylo natočit velmi tradiční desku. Texty jsou velmi jednoduché, pojednávají o vztazích, o tom, jak se lidé baví. Prostě o tom, o čem se zpívalo v té době.

Nahrávání alba Blues Full Circle jste musel na rok přerušit kvůli zdravotním problémům. To pro vás muselo být náročné…
Ano, poškodil jsem si šlachy v rameni a opravdu jsem celý rok nemohl hrát. Byl jsem na operaci, dali mě do pořádku, ale bylo to opravdu frustrující. Nakonec jsem se musel naučit hrát trochu jinak než dřív, musím hrát s loktem v jiné pozici než dříve. A v době, kdy jsem nemohl hrát vůbec, jsem se začal intenzivněji věnovat umění. Maloval jsem a také fotografoval, dokonce jsem měl výstavu fotografií.

A pokračujete v tom?
Dál maluji, ale s fotografováním jsem prozatím přestal. Je možné, že se k tomu vrátím, ale je těžké najít si na to všechno čas a ještě se naplno věnovat hudbě. Nyní se tedy vedle hudby zaměřuji na obrazy.

Vnímáte malování a hudbu jako dvě naprosto odlišné disciplíny, nebo se to ve vašem mozku propojuje?
Souvisí to spolu, protože v obou případech pracuji s emocemi. Já maluji abstraktní obrazy, které souvisejí spíše s nahodilými pocity než s konkrétními věcmi. A to se velmi podobá hudbě.

Vydáváte už dvacet let u kanadského vydavatelství Stony Plain. Má to nějaká specifika, vydávat čistě americkou hudbu právě v Kanadě?
Majitel labelu Holger Petersen mi věří a má rád mou hudbu. Kdykoli chci něco nového natočit, on mi naslouchá a spolu se mnou všechno naplánuje. A to je v dnešní době velmi vzácné. Proto jsme spolu připravili už dvacet alb.

A spolupracujete s kanadskými hudebníky?
Produkoval jsem album skupiny Rockin’ Highlanders z Edmontonu a moc rád bych pracoval s dalšími kanadskými hudebníky.

Máte už představu o svém dalším albu?
Připravené mám už dvě další desky. Jedna je kompletně hotová a ta druhá skoro. Na svém příštím albu se budu věnovat jazzu z 20. a 30. let. Budu na něm hrát pouze na akustickou kytaru a budu tam mít spoustu skvělých zpěvaček – Madeleine Peyroux, Kelley Hunt, Marii Muldaur, Sunny Crownover a mnoho dalších.

A to druhé album?
To bude bluesové album, které jsem vlastně připravil už před nějakými dvanácti nebo patnácti lety. Jenže mezitím jsem měl další nápady, tuhle nahrávku jsem stále odkládal a přišla na ni řada vlastně až teď. Takže to bude moje ztracené a znovu nalezené bluesové album, které konečně vyjde. A jsem moc rád, že vyjde, protože je to opravdu dobrá deska.

Přidat komentář