BOB MOULD: Blue Hearts

Merge Records, 2020, 35:32

Rozhněvanost a škarohlídství, to nejsou hezké lidské vlastnosti, říkají moralisté. Však se také americký HC/punkový pantáta Bob Mould na loňském albu Sunshine Rock snažil vymačkat ze svého rejstříku trochu optimismu a radosti ze života. Nebyla to špatná muzika. Jenže teď se našňupnul tak krásně, až to zvoní. Výkřiky vzteku na desce Blue Hearts evokují ty nejlepší chvilky Hüsker Dü. Bez přehánění. Dávné heslo folkových protestsingerů „tři akordy a pravda“ pouze rozšířil na „tři akordy, booster a pravda“. Přičemž pravdy Boba Moulda vyznívají hodně štěpně: „Nikdy jsem si nemyslel, že tyhle sračky zažiju znovu / bylo dost špatný dospívat v 80. letech / kdy nás společnost odstrčila na okraj a démonizovala / sledoval jsem, jak hodně z mojí generace umírá / no a vítejte znovu v americké krizi,“ plive jurodivě do mikrofonu v přímočaré hymně American Crisis. Jinde zase sarkasticky šije do pokrytecké „křesťanské“ společnosti: „Všemocný duchu, tak vysoko na svém svatém trůnu, mám jednoduchou otázku / nemělo se to tvoje ‚miluj bližního svého‘ vztahovat na celé lidstvo? / Nebo platí jen pro ty, kteří se vejdou do tvý úzký lajny?“ (Forecast Of Rain). Pochopitelně proklepne i klimatické změny a současnou zdravotní krizi, na které těm u moci ani trochu nezáleží, hlavně když to sype.

Muzikantsky si Mould vystačil opět s triem, ověřená rytmika Jason Narducy a Jon Wurster principálův výron energie pochopitelně ještě násobí. Zpěvným párakordovým motivům a základní struktuře vesměs krátkých písní (většinou Mouldovi stačí k vyjádření stopáž kolem dvou minut) by se dala vyčíst „jižslyšenost“ a prvoplánovost. Jenže neprávem. Nic komplikovanějšího by prostě vzhledem k zamýšlenému poselství nefungovalo tak dobře. A Mould punkové archetypy dobře zná a umí použít.

Rozumí se samo sebou, že ventilace negativních emocí působí ve finále očistně. A netřeba dodávat ani to, v kolika ohledech sedne Mouldovo nadávání na americkou realitu i na tu naši.

 

Přidat komentář