Boj je moje múza

Americký elektronik Bob Ostertag (1957) vystudoval věhlasnou konzervatoř v Oberlinu v Ohiu, která je pověstná svým liberálním přístupem a otevřeností k novým technologiím. Po přestěhování do New Yorku navázal přátelství a spolupráci s Johnem Zornem, Fredem Frithem a Zeenou Parkins. V osmdesátých letech se věnoval politické situaci ve Střední Americe. K hudbě se vrátil v roce 1989 ve Frithově kapele Keep The Dog, později se věnoval také multimediálním projektům a napsal řadu esejů o hudbě, politice a technologii. Na festivalu vs. Interpretation II v dubnu 2016 představil novou verzi svého projektu Book of Hours, k níž pozval vokalisty Theo Bleckmanna, Phila Mintona a Audrey Chen.

Jaká je tvoje první hudební vzpomínka v životě?
Nikdo se mě ještě na tuhle otázku neptal. Pravděpodobně z kostela a taky z kreslených seriálů v televizi. To jsou vlastně dvě strany téže mince, není-liž pravda?

Festival vs. Interpretation, na němž jsi u nás hrál naposledy, je zaměřen zejména na improvizaci. Co improvizace znamená pro tebe osobně?
(po chvilce váhání) Nevím. Dřív jsem to věděl. Když jsem byl mladý, tak improvizace znamenala porušování pravidel, znamenala svobodu. To bylo před dlouhou dobou. Rád zpochybňuji své vlastní víry a praktiky. Takže teď už jsem si méně jist, co znamená improvizace.

Mohl bys ozřejmit svůj projekt Book of Hours?
Je to několik vzájemně provázaných myšlenek. V nejobecnější rovině je to náboženská hudba, ale ne pro Boha. Já nevěřím v Boha, ale věřím v oddanost. Book of Hours je oddaná hudba, ale ne pro něco konkrétního. Gospel pro bezbožné. Ve více hudební rovině je to o smazávání hranic mezi kompozicí a improvizací.

Proč sis vybral pro tenhle projekt právě tyhle tři zpěváky?
Především si myslím, že klíč k tomu, abys uspěl jako hudebník, je vždycky spolupracovat s lidmi, kteří jsou lepší než ty. A tihle tři vokalisté jsou mimořádní. Jak bych s nimi mohl nepracovat? Jsou fantastičtí. Jako někdo, kdo pracuje s elektronikou, jsem byl vždycky fascinován vokální hudbou. Pro mne je vokální hudba to, kde hudba jako taková začíná a končí. Hlas je prvotní nástroj. A postavit vedle sebe hlas a technologii je pro mne velice silný moment, protože je to současně nejstarší, nejdávnější typ hudby a něco nejnovějšího. Jsem fascinován hlasem a spousta mých děl je nějak postavena na kontrastu lidských těl a lidské technologie, která v této době, kdy žijeme, ničí svět. Spousta mých prací je o zkoumání těchto souvislostí, o konfrontaci mezi lidmi, kteří žijí v tělech, jež nemohou opustit, protože jsou tím, čím jsme, a technologií, kterou vytváříme. Tahle věc je postavená na nahrávkách improvizací vokalistů a potom přetvořena do kompozice pomocí sochání jejich hlasů v počítači. Opravdu se snaží zaměřit na tu zvláštní konfrontaci mezi počítači a lidmi. Těly a stroji.

Pražské vystoupení byla evropská premiéra.
A nejen to. Bylo to poprvé, kdy se sešli všichni tři zpěváci, protože předtím jsme to hráli jenom jednou v Jižní Americe, v Buenos Aires. Theo Bleckmann byl tehdy dost nemocný a nemohl vystupovat. Takže tohle je skutečně poprvé, kdy byli všichni tři.

Jak bylo tedy odlišné vystoupení v Buenos Aires?
Velice odlišné a doufejme, že všechna vystoupení budou odlišná. Je na to spousta prostoru, aby byla odlišná.

Ale Book of Hours není úplně nový projekt, už měl nějaký předobraz…
Je založen na sólových improvizacích vokalistů, které dávám do computeru a potom je střihám a sesazuji dohromady a vytvářím z těch fragmentů kompozici. Pak to dám zpátky zpěvákům jako partituru a oni se svoje party učí nikoliv ze symbolů na kusu papíru, ale z poslechu výsledného audia. Poprvé jsem to dělal v devadesátých letech, když jsem měl ansámbl Say No More, v němž byl Phil Minton, s nímž pracuji vždycky, a Mark Dresser k tomu hrál na kontrabas a Joey Baron na bicí, ten byl později nahrazen Gerrym Hemingwayem. Tentokrát jsem začal s Philem a Shelley Hirsch a instrumentalistou tam byl Roscoe Mitchell, fantastický saxofonista. Byl jsem velice poctěn, že mohu pracovat s Roscoem. Takže teoreticky se vystupování měli účastnit Shelley, Roscoe, Theo a Phil. Ale je tady jedna věc, která to utnula – a ta se jmenuje reálný svět. A v reálném světě není na takovouto muziku moc peněz. Takže je docela těžké jezdit s pětičlennou skupinou, tak jsem se rozhodl kvůli mnoha okolnostem skupinu zmenšit. Teď jsme přijeli se třemi vokalisty a já doufám, že tenhle kus se bude hrát v mnoha různých instrumentacích. Rád bych ho nabídl smyčcovému kvartetu, které by hrálo vokální party, nebo ho předložil dechové kapele. Takže celá idea začíná s těmi nahrávkami. Jsem fascinován myšlenkou, že nahrávka může být partitura a můžeš se vyhnout celému problému se symboly na papíru. A doufejme, že tenhle kus bude mít mnoho životů s mnoha různými instrumentacemi. Ale teď máme tři vokalisty.

Ale všiml jsem si, že oni na papíře něco měli…
Ano, měli, ale jenom proto, aby si mohli připomenout ty nahrávky. Naučili se svoje party poslechem. Ta nahrávka je pochopitelně docela detailní. Takže partitura existuje ve třech stupních – audionahrávka, pak určitá grafická partitura, což jsou jenom bloky na papíře, které ukazují strukturu celé věci, a pak je konvenční notace, tedy velice detailní transkripce toho, co je na nahrávce. Takže muzikanti mají svobodnou volbu, který level chtějí používat. Když chtějí pracovat pouze s audiem a zapomenout na partituru, mohou. Když chtějí pracovat s těmi bloky, které ukazují souvislosti, tak fajn. A když chtějí pracovat s detaily po vteřinách, které jsou zapsány na papíře, taky mohou. U jednotlivých zpěváků to bývá naaranžováno takhle – Theovi vyhovuje číst konvenční notaci, takže svůj part zpívá povětšinou z notace. Na druhém konci spektra je Phil, který se o notaci moc nestará a pracuje téměř výhradně s tím, jak si zapamatoval nahrávku. A Audrey je tak někde na půl cesty. Mně se líbí, že lidé pracují s různými levely. Chtěl bych to dát smyčcovému kvartetu, které by hrálo jenom z notace, abych viděl, jak to funguje. A rád bych to dal lidem, kteří nečtou noty, aby pracovali pouze s audiem.

V letech 2015 a 2016 jsi byl neustále na turné. Jaké to bylo?
Jo, byl jsem na turné čtrnáct měsíců a Praha v dubnu 2016 byl poslední koncert. Byl to šílený rok. Hrál jsem v Severní Americe, Střední Americe, Jižní Americe, Evropě, Středním východě, Číně, jihovýchodní Asii. Viděl jsem kus světa. A viděl jsem, jak se svět rozpadá. Kamkoliv přijedeš, vidíš klimatické změny, všude. Ale bylo to fantastické. Potkal jsem spoustu úžasných muzikantů. Nikdy předtím jsem nic takového nepodnikl. Nikdy. Čtrnáct měsíců na cestě. To je dlouhá doba.

Jaká nejpodivnější situace se ti v průběhu té doby stala?
Byl to takový mix velice oficiálních koncertů a velice neoficiálních koncertů. Nejzvláštnější asi bylo hraní v Makasaru na ostrově Celebes v Indonésii, kde alespoň podle všech nikdy nebyl ani vzdáleně podobný koncert jako ten můj. To bylo fantastické. Pro mne je důležité se dostat na taková místa. Svět je veliký. A v Itálii jsem jednu noc hrál v Paláci Strozzi. To byla taková velice okázalá umělecká oficiální akce. A další den jsem hrál v městečku Giulianova a ten koncert organizoval místní zubař, který ve svém pokročilém věku objevil improvizovanou hudbu a stal se jí úplně posedlý. Byl to první koncert, který organizoval. Bylo to v takové malé restauraci a každý, kdo tam přišel, byl jeho pacient a o koncertu se dozvěděl, když mu spravoval zuby. Takže jsem jel  z Paláce Strozzi k zubaři. A bylo to nádherné.

Na tomhle turné jsi párkrát vystupoval také se svým dlouholetým spoluhráčem, kytaristou Fredem Frithem. Jak se ti s ním spolupracuje?
Je mnoho muzikantů, kteří rádi improvizují s každým, koho potkají. Když potkají třeba tebe a zjistí, že na něco hraješ, řeknou ti, aby ses zvednul a šel si s nimi zahrát. Takový já nejsem. Musím hledat dlouho, těžce a ve velkých vzdálenostech lidi, s kterými pracuji. A s Fredem Frithem nejenže nejdéle spolupracuji, ale je to i můj nejdlouhodobější přítel. Nemám nikoho jiného, s nímž bych se tak dlouho průběžně vídal. Freda jsem potkal v roce 1978, to už je skoro čtyřicet let! Ach, to je dlouhá doba. A Phila Mintona jsem potkal v roce 1979 nebo 1980, to už je taky skoro čtyřicet let. Musím hledat po celém světě, abych našel lidi, s nimiž chci opravdu pracovat. Ale pak je k sobě opravdu pevně přivážu a chci s nimi pracovat znova a znova a znova.

Někdy na začátku kariéry ses najednou rozhodl přestat hrát a věnovat se politice. Jak k tomu tehdy došlo?
Byl jsem v New Yorku, byl jsem mladý a hrál jsem na newyorské undergroundové scéně. A najednou mi to nepřišlo moc smysluplné. Fred Frith a já jsme společně provozovali takový malý nahrávací label. A tehdy v roce 1979 přišla revoluce v Nikaragui, kdy padla diktatura rodiny Somozů. A Fred a já jsme se rozhodli, že já pojedu do Nikaragui nahrát nějakou nikaragujskou hudbu, kterou bychom pak vydali na našem labelu jako benefici. Tak jsem tam odjel a bylo to opravdu úchvatné. Úplně se mi z toho zamotala hlava a ty nahrávky nikdy nevznikly. Na deset let jsem přestal dělat hudbu a v osmdesátých letech se plně věnoval revolučnímu hnutí.

Co to konkrétně znamená stát se revolucionářem. Nějak si to nedokážu představit.
Ani já ne. Vlastně jsem se zeptal, jak mohu pomáhat a oni mi řekli, že další revoluce vypukla v Salvadoru a ta ještě nezvítězila, ať jedu pracovat tam. Když jsem se pak vrátil do New Yorku, tak jsem zkontaktoval uprchlickou komunitu ze Salvadoru a začal pro ně shánět peníze. Pak jsem se stal součástí nadační sítě po celých Spojených státech, která sháněla finanční prostředky a hledala politickou podporu. Nakonec jsem se stal vydavatelem a editorem novin, které se téhle problematice věnovaly. Pak jsem se vrátil do Salvadoru a pracoval jsem tam jako novinář a psal jsem do řady levicových tiskovin po celém světě a snažil se pomáhat, jak se dalo.

Zajímáš se o politiku i dnes?
Jak bych se mohl nezajímat. To je zkrátka lidský život. Už si nemyslím, že bych měl nějaká řešení. Žijeme právě teď ve zvláštní historické době. Za ten rok, co jsem cestoval po celém světě, jsem objevil velice působivá místa, kde je politická situace velice složitá. Mě vždycky láká za něco bojovat, tenhle boj je moje múza. Takže mě nějak přitahují místa, kde je složitá situace. A na téhle cestě mě to přivedlo do Indonésie. Možná se tam vrátím, možná nakonec zůstanu žít v Indonésii, kdo ví? V současnosti mě přitahují situace, v nichž jsou lidé angažovaní v sociálním a politickém boji a jsou ve velmi složité pozici. Už to není ani tak moc o nějakém vítězení. Jde spíš o řešení obyčejných případů lidí v tíživé situaci.

Foto:  Archiv Agosto Foundation

Přidat komentář