Bombino: Azel

bombino-azel-album-dirty-projectorsTuarežský rocker Omara „Bombino“ Moctar se předchozím vynikajícím albem Nomad (2013) prodral málem do mainstreamu. Nahrávka vyšplhala na první místo žebříčků iTunes World a Billboard World, Bombino předskakoval Robertovi Plantovi. O to více písničkáře a brilantního kytaristu ctí, že se na Azel nevracel ke stejnému úspěšnému soundu, který byl sice dostatečně osobitý, ale zároveň ovlivněný produkcí Dana Auerbacha z The Black Keys. Novinka v mnohem pasivnější (míněno v kladném smyslu slova) produkci Davida Longstretha z indie rockových Dirty Projectors zní syrověji, více hrubozrnně. Aranžmá jsou přímočařejší, bez košatých výplní amerických hráčů, konkrétně všemožných změkčujících „táhlostí“ kláves Bobbyho Emmetta či pedálové steel kytary Russe Pahla, které Auerbach na Nomad prosadil. Rytmika je nyní opět úsečnější, riffy nervnější, repetitivní kostry písní minimalističtější (chtělo by se napsat ohlodané od hyen, jenže na to příliš pevně drží). Ne, že by se vyloženě vytratila zpěvnost, ale lahodné melodické „hooky“ jako v písních Amidinine nebo Azamane Tiliadez předchozí desky nečekejte. Platí to i pro novou akustickou jemnůstku Inar, i ta skrývá břit. Bombino má totiž k razantním výpovědím důvod. Po euforii ze svobod, kterých se v Nigeru dočkalo Bombinovo etnikum po ukončení tzv. Tuarežské rebelie v roce 2009, přišlo určité rozčarování.
„On toho moc nenamluví, raději hraje,“ vysvětluje Longstreth v poznámkách na oficiálních Bombinových webových stránkách. A k demonstraci nálad písní si nechal přeložit z jazyka tamašek kousek textu závěrečného rýpavého žalozpěvu Naqqim Dagh Timshar: „Dřepíme na zkažený půdě / všichni nás opustili / svět se vyvíjí, ale my pustneme / celý svět se vyvíjí, tak proč my ne?“ míří tentokrát Bombino kritikou do vlastních řad.
Neznamená to ovšem, že by se ostřejší album nemělo líbit příznivcům, které „Bombino Keys“ díky Nomad nasbíral. Pořád jde o hudbu neafrickému uchu přístupnou. Omara si opět pohrává s vlivy, které se na Saharu přihrnuly ze světa. Kromě rocku si svérázně vykládá třeba reggae, které jsme ostatně slyšeli i na Nomad. Z písní Iwaranagh, Timtar či Iyat Ninhay / Jaguar sálá sound tuarežského pouštního blues, jenže rytmus prošel karibskou školou. Bombino si pro křížence vymyslel i půvabnou žánrovou škatulku: tuareggae. Právě zmíněné kusy zní odlehčeněji a posluchačsky nejvstřícněji, ale není třeba dodávat, že Omara dokonale chápe i revoltující podtext reggae. Jako celek album Azel dokazuje, že Bombino se dokáže obejít i bez Auerbacha, aby natočil desku taktéž vynikající, posluchačsky vstřícnou a navíc slyšitelně autentičtější.

Partisan Records, 2016, 46:50

Přidat komentář