Brian Eno vystavuje píseň, do které lze vstoupit

Brian Eno vystavuje od 16. března až do 10. září svou zvukovou instalaci The Ship v pražském Veletržním paláci v rámci série Moving Image Department. Z ní ale vybočuje: v centru pozornosti není pohyblivý obraz, nýbrž jeho nepřítomnost.
V místnosti jsou jen reproduktory, z nichž hraje vícekanálová verze skladby, která loni vyšla na desce. Brian Eno se zúčastnil instalace a vernisáže, přičemž přiblížil skladbu, ve které poprvé po deseti letech použil útržky textů z emailů i svých literárních pokusů: „Dílo, které jsem zde instaloval, vzniklo v roce 2014. Bylo objednáno nejstarším studiem elektronické hudby ve Stockholmu, které bylo myslím otevřeno už v roce 1932 a jako studio elektronické hudby stále pracuje.1 Požádali mne, abych pro ně udělal vícekanálovou skladbu. Slyšeli moje ambientní skladby a chtěli jejich variantu pro velký prostor.“
I když se skladba opět nese v typickém duchu ambientní hudby, přináší také výrazné poselství, jaké není na jiných Enových ambientních deskách patrné. O tématu The Ship řekl: „Hodně jsem uvažoval o času, bylo to sto let od začátku první světové války a uplynuly dva roky od stého výročí potopení Titaniku. Tyto dvě události mi připadaly velmi analogické. Vyjadřovaly přílišné sebevědomí a bezmeznou důvěru ve vlastní schopnosti a v pokrok. Titanic byl nepotopitelný a první světová válka měla být vyhraná během dvou tří týdnů. Ani jeden z těchto předpokladů se nesplnil, ukázaly ale na určitý povahový rys lidstva, jímž je přehnaná sebedůvěra. Ta je velmi patrná i v 21. století, v ideji, že je něco příliš velké na to, aby to mohlo padnout. Viděli jsme to během bankovní krize i při invazi do Iráku a nyní to zase vidíme v Americe. Takže blahopřeji Holandsku, že se nevydalo touto cestou zpátky a doufám, že budete následovat holandského příkladu a nevydáte se špatným směrem.“ Eno přiblížil, jak se The Ship rodila: „Začal jsem pracovat na skladbě, byla docela komplexní a abstraktní, měla patnáct kanálů, s tolika kanály pracuji běžně. A nebyl to zrovna veselý kousek. Když jsem začal skládat, nebylo mým záměrem vytvořit vokální skladbu, ta vznikla neplánovaně. Skladba byla v C dur a já zjistil, že jsem schopen zazpívat hluboké C. To je jedna z výhod stáří: váš hlas jde do větších hloubek, takže jste-li zpěvák, získáte přístup někam, kam jste dříve nemohli. Špatnou zprávou tedy objevil, že jsem schopen zpívat tento velmi hluboký tón.
Byl to takový hučivý zvuk, vytvořil obraz moře, oceánu, který se zmítá, je chaotický, nebezpečný. Pak jsem si uvědomil, že vlastně píšu píseň a ta píseň byla o lodi. Tou lodí byl Titanic a Titanic byl metaforou příliš sebejistého lidstva, které si myslí, že je příliš velké na to, aby selhalo. Skladba se vyvinula v něco pro mne nového, což byla ambientní trojrozměrná píseň. V minulosti jsem skládal písně, které vycházely na deskách a dokonce se dostaly do žebříčků, i když to není běžný osud mých písní. Píseň je pro mne něco, co se na vás line ze dvou reproduktorů. Náhle jsem však začal přemýšlet o písni jako o prostoru, o místě, které navštívíš a jsi uvnitř něj. To bylo pro mne něco zcela odlišného. A tak jsem začal vytvářet svou první trojrozměrnou píseň. Celá skladba se odvíjela z nápadu udělat píseň, do které lze vstoupit, procházet jí.“
Pro osmašedesátiletého Ena se Loď stala přelomovým dílem, ve kterém spojil tři postupy, které uplatňoval dříve separátně. Zdůraznil přitom, že mu nikdy nebylo cizí ani výtvarné umění: „Nezačínal jsem s hudbou, studoval jsem pět let výtvarnou školu, ale jako všichni, kteří ji tehdy studovali, jsem se hned po jejím absolvování přidal k rockové kapele. Dva roky jsem na plný úvazek dělal hudbu, ale v roce 1976 jsem se vrátil ke světlu, začal jsem vytvářet instalace a současně nový druh hudby. Nevymyslel jsem ho, jen jsem mu dal jméno ambient. Měl jsem tedy tři kořeny, rock, ambient a instalace. Nyní jsem je všechny spojil, při vytváření díla The Ship jsem začal zpívat a zjistil, že ambient unese hlas.“
Skladba se sice nese v duchu ambientu a nemá klasický vývoj. Eno také uvedl, že návštěvníci galerie se nemusejí starat o to, kdy přijdou: „Je jedno, kde začnou, není tam začátek a konec, můžete ji poslouchat zprostředka.“
Dodal ale, že skladba vytvořená pro galerii se liší od klasických ambientních nahrávek typu Music For Airports: „Tato skladba je vytvořena s premisou, že lidé sem přicházejí, aby si ji poslechli. Nepředpokládám, že lidé půjdou na letiště, aby si tam poslechli Music For Airports. Jdou na letiště, aby chytli letadlo. Na hudbu to klade jiný požadavek, předpokládal jsem, že vytvářím něco pro pozadí, zatímco v tomto případě jsem tvořil něco v popředí.“
Dvoudílnou The Ship tvoří jedenadvacetiminutová titulní skladba a osmnáctiminutová věta trojdílné suity Fickle Sun. V galerii ji doplňují ještě další dvě Enova audiovizuální díla, jež přinášejí obdobu ambientu ve videoartu: Thursday Afternoon a Mistaken Memories of Mediaeval Manhattan. Eno se však nevrací jen do minulosti. Letos na Nový rok mu vyšla další deska Reflections, která svým pojetím opět připomíná starší skladby a podobně jako Thursday Afternoon ji tvoří jediný track dlouhý 54 minuty. I toto album ale přináší novum. Kromě klasického CD a vinylu vyšlo i v podobě aplikace pro mobilní telefony: „Reflection přichází ve dvou podobách. Jedna je konvenční. Druhou podobou je aplikace, ve které se ta hudba neustále mění. Deska vyšla jen proto, že většina lidí poslouchá desky, jsme zvyklí, že se na nich hudba vydává. Hlavní verzí skladby je ale aplikace. Zajímá mě idea, že se takováto nekonečná skladba stane součástí populární hudby. Potkal jsem člověka, který mi říkal, že ji poslouchal pět hodin cestou ve vlaku z Berlína do Prahy. To je přesně to, v co doufám, že se bude dít: že si ji lidé budou pouštět jako zvukovou kulisu.“

BRIAN ENO
Záběr a dopad tvorby Briana Ena je však mnohem větší než naplňuje jeho označení průkopník ambientu. Jako jeden z prvních prosazoval uplatnění elektroniky a magnetofonu jako hudebního nástroje v popu, využíval terénních nahrávek a také ho zajímala hudba vytvářená nehudebníky. Nelze pominout ani jeho producentskou práci.
Ještě během studií na výtvarné škole začal využívat magnetofon jako hudební nástroj a věnoval se improvizaci v Scratch Orchetsra Cornelia Cardewa. V roce 1970 se stal členem artrockových Roxy Music, v nichž využíval syntezátor, magnetofony a zvukové procesory. Podílel se na jejich prvních dvou deskách Roxy Music a For Your Pleasure. Už v té době natočil sólový debut, který podobně jako další desky Here Come The Warm Jets, Taking Tiger Mountain (By Strategy) a Another Green World nabízely podivné písně ovlivněné art rockem i elektronikou. Spolupracoval i s reprezentanty psychedelie a undergroundu Kevinem Ayersem, Nico a Johnem Calem. Se zvukovými plochami vytvářenými pomocí páskového echa z dvou magnetofonů Revox experimentoval od roku 1972 s kytaristou King Crimson Robertem Frippem. Na album No Pussyfooting z roku 1972 navázalo o tři roky později LP Evening Star. V roce 1972 začal také působit v přelomovém souboru Portsmouth Sinfonia, který tvořili nehudebníci.
V roce 1975 natočil první čistě ambientní sólové album Discreet Music, na němž opět pracoval s páskovým echem a se zpomalováním. Před natáčením desky promyslel svou koncepci hudby jako doprovodu prostředí ovlivněnou Satieho nábytkovou hudbou. Inspirovala ho vlastní zkušenost z nemocnice, kam mu donesli desku s barokní hudbou. Když si ji pustil, zjistil, že hlasitost je skoro na nule. Tak tichý poslech nabízel zcela nový prožitek. Vliv barokní hudby je na desce patrný, na druhé straně jsou variace na Pachelbelův Kánon D dur, hraný souborem Cockpit Ensemble, který řídila jiná významná postava rodící se ambientní scény Gavin Bryars. O tři roky později vydal Eno první album ze série Ambient – Music For Airports. Ve druhé polovině sedmdesátých let se zajímal o německou scénu elektronické hudby, když spolupracoval se skupinou Harmonia. V letech 1976 až 1978 uplatnil své postupy práce s elektronikou a plochami na deskách Davida Bowieho Low, Heroes a Lodger, které tvoří takzvanou berlínskou trilogii. Poslední se už nese v duchu nové vlny, jejíž nahrávky také produkoval, podílel se na debutu Ultravox i Devo a v letech 1978 až 1980 spolupracoval s Talking Heads na albech More Songs About Buildings and Food, Fear of Music a Remain In Light, kde se poprvé projevil jeho zájem o africkou hudbu. Ten byl výrazně patrný na jednom z nejúspěšnějších Enových projektů, albu My Life In The Bush Of Ghosts s Davidem Byrnem z Talking Heads, kde zní mnoho polyrytmů a jako vokály jsou použité terénní nahrávky folklorních zpěváků i kázání.
V osmdesátých letech natočil i další ambientní nahrávky. V jeho duchu se nesl i soundtrack k filmu o Egonu Schielem Exzess und Bestrafung a společné album s Danielem Lanoisem Apollo: Atmospheres und Soundtracks. Připravil také první ambientně laděné video Thursday Afternoon. Pokračoval také v produkci nahrávek, s Lanoisem stál za dvěma nejlepšími alby U2 Unforgettable Fire a The Joshua Tree.
I když v roce 1990 vydal album s Johnem Calem Wrong Way Up, jež se neslo hodně v duchu raných písňových desek, a temné rytmičtější Nerve Net, v devadesátých letech se hlavně zaměřil na systém automatického generování variací v hudbě, kterou představil na instalacích I Dormienti nebo Lightness: Music for the Marble Palace. Systém rozšířil i na video v počítačovém programu 77 Million Paintings z roku 2006.
V aktivitách Eno nepolevoval ani v novém tisíciletí a nijak nezužoval ani svůj záběr. V roce 2005 natočil další písňovou desku Another Day on Earth. O tři roky později se hudba, kterou vytvořil s Davidem Byrnem, objevila u hry Spore. V roce 2010 vyšlo album Small Craft on Milk Sea, které přinášelo témata ze soundtracku pro snímek Petera Jacksona Pevné pouto. O dva roky později nahrál album Lux a v roce 2013 pokračoval v práci s Rachidem Tahou na albu Zoom, které navázalo na deset let starou spolupráci z desky Tékitoi. S členem Underworld Karlem Hydem natočil dvě desky Someday World a High Life.

1 Eno má na mysli organizaci Fylkingen, zaměřenou na novou hudbu a intermediální projekty, kterou založila v roce 1933 Společnost pro komorní hudbu. V roce 1952 uvedlo studio ve spolupráci se Švédským rádiem první koncert elektroakustické hudby a v roce 1963 první koncert computerové hudby. Od šedesátých let dávalo prostor dalším uměleckým žánrům, jako jsou performance, moderní tanec, happeningy a instalace. V roce 1972 začal Fylkingen provozovat vlastní scénu v Mnichovské pivnici vedle švédské společnosti pro elektroakustickou hudbu EMS, která vznikla v roce 1964. je, že současně přijdete o výšky, o šest půltónů. Nicméně jsem

Přidat komentář