Brian Woodbury: Levity & Novelty

ReR Megacorp, 2020, 73:20

Takovou legrandu aby dnes člověk pohledal! Hudebně brilantní a historicky čistý – na sedmadvaceti písních od šestnáctivteřinové Flashmob! (výraz pro bandu přepadových recesistů, což sedí na celé album) po skoro osmiminutovou Old Time Prog – průvodce muzikou od počátku minulého století. Břinkavé piano k němému filmu, rocky-funky Don’t Call Back, dvacetivteřinový metal The Worst Song on the Album, nádherně vystavěná mnohohlasá Eternal Damnation (CSN&Y by ji brali všema deseti!), swingy stepující The Brain (tu by zas rád za své jistě nemafiánské prachy koupil Frank Sinatra) nebo elektro-vocoderová teploušská Hey Guys.

 

Woodbury, skladatel, výborný zpěvák a hráč na plno (krom základních – kytary, klávesy) nástrojů včetně banja, autoharfy nebo ukulele, plus třicítka sezvaných muzikantů, si posluchače vodí jako zběhlý provaděč dějinami stylů hudby totálně po svém a s ukrutnou srandou. Jasně, to už kdysi dělal Frank Zappa. Woodbury jde ale ještě dál, je preciznější. U Zappy se ta parodie/parafráze dala poznat, tady fakt ne. Odmyslíte-li si tuto vyzrazující recenzi a pustíte si namátkou lecjaký song z této kolekce, jste pokaždé úplně jinde. První My Bad je sice osobní ódou, sakramentsky šlapající s beglajtovou kytarou a akordeonem namísto kláves, slovně se už dopředu ke všemu následnému omlouvající sorry sorry sorry my bad…, je tancovačka trochu à la Pixies trochu Tiger Lillies, hodně Beatles.

V druhé Picture Me nad klavírem jsme někde, ehm tedy v našich krajích, v pozici Oldřicha Nového aka Kristiána, který zde ovšem v textu novodobě neosobně na sociálních sítích láká/potkává/vybírá/svádí/ své vyvolené. Výjimečným vrcholem je zmíněná Old Time Prog, v ní slyšíte parafráze na snad všechna klišé (hudebně skvěle provedená), z nichž progrock během padesáti let vařil a žije dál. Otevřete-li si Woodburyho profil na Bandcampu a dál zabrousíte do jeho diskografie, vyskočí na vás okno s otázkou: Chcete další úžasnosti?

 

Přidat komentář