Brutální kopnutí múzou

Zpěvačka, skladatelka a multiinstrumentalistka Sisa Feherová se narodila v Košicích, krátce studovala v Brně, Praze a Londýně a v současnosti působí v Praze. Množství a různorodost jejích projektů vyráží dech. Tím hlavním je blues-jazzová skupina Fehero Rocher, se kterou loni vydala album Cirrus.
Už sedmým rokem zpívá v soul-jazzové formaci Pitch Bender. Loni založila trojčlennou indie-popovou skupinu Used To Be A Sofa, a aby toho nebylo málo, rozjela hned dva různé projekty s raperem JeNem Hovorkou. První z nich vyústil v nahrání ambientní desky Notions Of Everyday Life, druhý má podobu série videosinglů. V Londýně působí Sisina taneční elektronická skupina MYO. V minulosti zpívala Sisa Feherová také ve ska skupině The Spankers, se kterou absolvovala v roce 2012 turné po Brazílii.

Loni jsi spolu s Fehero Rocher vydala album Cirrus. Jak hodnotíš jeho přijetí?
Neprodává se špatně, ale i tak prodejnost alba odpovídá tomu, že jde o menšinový žánr. Skvěle se prodává na koncertech. Jde o druh hudby, který je super naživo. Padesát procent z ní tvoří improvizační složka. Cédečka si lidé kupují jako suvenýr, jinak si hudbu každý stáhne na internetu.

Album je žánrově pestré, jsou tam bluesové skladby, předělávky lidových písní, jedna písnička převzatá od krautrockových Can. Co je sjednocujícím prvkem alba?
I když byly jednotlivé skladby rozdílně koncipované, všechny je propojuje zvuk. Z každé skladby jsme nahráli všichni najednou čtyři tejky, aniž bychom dolepovali a vymazlovali zvuk a opravovali chyby.

Studium hudby sis vydupala na svých rodičích. Během své kariéry jsi odmítla spolupráci s Michalem Davidem, když nechtěl vyhovět tvým požadavkům na podobu nahrávky. Budíš dojem člověka, který jde tvrdě za svou vizí. Nestává se ti, že později lituješ toho, že jsi nesvolila ke kompromisu?
Jsem horkokrevná, takže když se mi něco nelíbí, stojím si za tím. Už tolik nabídek ke spolupráci mi na tom ztroskotalo (smích).

Opravdu?
Nelituji jich kvůli tomu, že by měly nějaký zásadní hudební význam. Takových příležitostí se snažím držet navzdory čemukoliv. Ale některé mohly být finančně výhodné a já se na ně vykašlala, protože jsem neočekávala, že by mohl být výsledkem nějaký zajímavý hudební zážitek. Odměnu za ně bych bývala mohla využít na nahrání něčeho jiného. Neříkám, že toho lituji, ale kdybych trochu zaťala zuby, určitě bych mohla mít vydaných více vlastních věcí…

Sama si píšeš texty. Jak moc je pro tebe textová složka důležitá?
Texty jsou pro mě hodně důležité. Jsem k sobě kritická jak v hudbě, tak v textech, a snažím se, aby dávaly smysl. Nejjednodušší a nejlepší texty byly zatím takové, které mě napadly spolu s hudbou a byly „vyblité“ za pár minut (smích). Je těžké to přiznat, protože se říká, že za dobrými tracky stojí tvrdá práce, ale řekla bych, že za těmi podařenými stojí jedno brutální kopnutí múzou. Inspiraci mám několikrát za den, ale potřebuji mít vedle sebe klavír. Jinak si ten nápad někam nahraju nebo zapíšu, ale když se dostanu domů, kdy na tom mohu pracovat, inspirace je často pryč.

Považuješ se za perfekcionistku?
Ne. Toužím, aby věci byly perfektní, ale jsem netrpělivá. Takže nejdříve to dost hrotím, aby vše bylo dokonalé, ale od jistého momentu mi to začne být úplně jedno a pak už jen vybírám ten nejlepší z tejků. A často nechávám chlapce ze skupiny, aby je vybrali. Jinak bych hudbu nahrávala donekonečna, dokud by se mi nezdála dost dobrá, a k tomu by třeba ani nedošlo. Perfekcionismus v hudbě je složité téma, protože důležitější než to, zda je vše nejlépe zahrané, je atmosféra a „vibe“ písničky.
Třeba dnes jsme točili s kontrabasistou Fehero Rocher Milošem Klápštěm video a pak vybírali nejlepší tejk. Miloš je v tom stejný. Také nebyl spokojený, a tak jsme nahrávali znovu a znovu, až jsme skončili u patnácti tejků. Točili jsme jen kontrabas a zpěv, a ten part je šílený. Miloš tam chytá flažolet nosem. Ten rozsah je tak velký, že drží jednu strunu a druhou musí chytat nosem…

Jak se vyrovnáváš se světem multimédií?
Nelíbí se mi princip, který teď v hudbě funguje. Deska už není prioritní záležitost. Spíše se točí videa a vše se pak motá kolem toho, kolik zhlédnutí ta videa mají. Kvůli tomu se spíš než vložit peníze do nahrání desky vyplatí dát stejnou částku na vytvoření jednoho dokonalého videa. Lidé musí být denně krmeni fotkami, videi a odkazy. Na to nemám sílu a nedělám to. Pro mě je zásadní nahrát desku. Proti videu nic nemám, ale je až druhořadé. Dnes se nahrává pomocí různého žehlení a lidé si zvykli na to, že je to perfektní. Když si pustíš starou hudbu, tak tam to často zaskřípe, ne, že někdo falešně zazpívá, ale občas je jemně pod tónem. Já si myslím, že přirozený tón nástroje a hlasu mají v sobě duši. Dnešní nahrávky jsou technicky dokonalé, ale duši trochu ztrácejí. Tím nechci říct, že současnou hudbu nemám ráda. Poslouchám spoustu moderní hudby. S Used to Be A Sofa i s MYO to tak také plánuju dělat, protože používáme modernější zvuk. Ale stále mám nejraději, když se dá hudba zahrát a zazpívat akusticky.

Jaké máš plány s Used To Be A Sofa?
Brzy vyjde nové video, natočené Mariem Frankem, které se bude jmenovat Sister In Law a chystá se koncert v Praze. Také pracujeme na desce. Ta by měla vyjít letos.

Jak vznikl tvůj ambientní projekt s JeNem Hovorkou?
S JeNem jsem se setkala po mém návratu z Londýna. Vrátila jsem se, protože žít déle v tak velkém městě pro mě bylo nesnesitelné. Sice je tam skvělá hudební scéna, mně se tam dařilo, hodně jsem hrála a mám tam projekt, ale když jsem tam delší dobu, cítím tlak a chci pryč. Každý je tam navenek milý, protože jsou tam lidi zvyklí na míchání kultur. Ale je to takové obrovské mraveniště, ze kterého jde cítit odosobnění.
Tehdy jsme šli s JeNem na pivo a on procházel stejnými pocity. Takže jsme si nad tím poplakali a on se pak rozhodl vytvořit projekt, který bude mít ambientní základ a bude obsahovat všechny zvuky a ruchy velkoměsta: projekt o přesycenosti informacemi, toxicitě městského prostředí a z ní vyplývajících tenzích. Ale na tom albu nejde o to si stěžovat. Jde o popis.

Hodně střídáš žánry, máš přesto hudební vzor, který se tě drží od začátku hudební kariéry?
Spíš ne. I když hudba, kterou člověk poslouchá v šestnácti, zanechá v člověku největší otisk. Ty hudebníky nepovažuji za svoje vzory, ale stále mám k té hudbě strašně sentimentální vztah.

O jakou hudbu jde?
Moc ráda jsem měla Audioslave, Jamiroquai, Radiohead. Předtím to byla Aretha Franklin a Jamie Cullum. A v dětství jsem pak poslouchala hudbu, kterou měl rád otec: Led Zeppelin, Beatles a Deep Purple.

Co posloucháš v současnosti?
Dlouho jsem poslouchala Lianne La Havas a Anderson Paak. Nedávno jsem začala poslouchat The Staves, což je folkové trio, a Ink Spots. To je vokální kvarteto ze třicátých až čtyřicátých let.

Jak vnímáš rozdíl mezi českou a slovenskou hudební scénou?
Myslím, že se liší. Řekla bych, že v Čechách si hudebníci zakládají více na textech. Jsou to napůl mluvené písně, protože čeština není příliš zpěvný jazyk. Týká se to mnohých, od Nohavici po Xindla X a Xaviera Baumaxu. Je to takové mluvení a zpěv zároveň. Zatímco na Slovensku je více stěžejní i hudba. Ale to je jen můj dojem. Může být mylný, protože českou a slovenskou scénu moc neznám.

Co máš ráda z české a slovenské hudby?
Ze slovenské mám ráda Fallgrapp a Katarziu, ze starších záležitostí Deža Ursinyho a Jaroslava Filipa. Z té české Dana Bártu, hlavně jeho první tři alba s Illustratosphere, potom skupinu Bulk s bulharskou zpěvačkou Tanitou a jazzovou skupinu Vertigo – hlavně jejich poslední album.

Jaké projekty chystáš pro tento rok?
Letos chystám věci, které jsem předtím nikdy neděl

Takže letošek bude stejný jako předchozí roky?
Vlastně ano. Tentokrát nejde o žánrově jiné věci, ale budu dělat soundtrack k filmu. Jde o krátký film chorvatské režisérky Dory Šustić. Moc se těším, protože vystoupit na malou chvíli z muzikantského světa, ve kterém se už několik let pohybuji, je super. A jak jsem již zmínila, během roku vydá album Used To Be A Sofa a novou desku, tentokrát se samými lidovkami, plánujeme i s Fehero Rocher.

 

Přidat komentář