Bylo těžké s ním vydržet

Manchesterští The Fall byli jednou z nejoriginálnějších rockových skupin. Nikdy nevyprodávali stadióny, ale patřili k nejdůležitějším postpunkovým kapelám, které ukazovaly, že ani v posledních čtyřiceti letech nebylo nutné dělat žádné kompromisy a šlo si udržet osobitý výraz navzdory všem módním nebo komerčním tlakům. Letos se tato kapitola uzavřela, protože 24. ledna zemřel po dlouhé nemoci jejich vedoucí, zpěvák a kytarista MARK E. SMITH. Bylo mu teprve šedesát.

 

 

O Smithově smrti bez dalšího informovala manažerka The Fall Pam Vanderová na stránkách vydavatelství Cherry Red, které pro The Fall představovalo tak potřebný bezpečný přístav. Že je na tom sžíravý sarkastik Mark E. Smith špatně, bylo jasné už ze zpráv, které se objevovaly loni. The Fall už v srpnu zrušili několik amerických vystoupení, protože Smith ležel v nemocnici s nespecifikovanými problémy dýchacího ústrojí, úst a nosu. Další koncerty byly zrušeny kvůli jeho špatnému zdravotnímu stavu v prosinci.

„Když budeš hrát mimo ladění, tak hraj mimo ladění správně.“ (Mark E Smith)

The Fall byli označováni za post punk, alternativní i garážový rock, ale do žádné z těchto kategorií tak úplně nezapadali. Mark E. Smith byl jedním z nejoriginálnějších tvůrců, bylo těžké ho zařadit. Kapelu založil v roce 1976 poté, co viděl v Manchesteru Sex Pistols. V roce 2002 mi však odpověděl na otázku, jestli se cítil jako součást punkové scény zcela prostě: „Ne, nikdy. Nebyli jsme in. Dělali jsme retrospektivní alba. Ohlíželi jsme se. Ale punk nám dal šanci.“

Přiznal však, že byli za punk označováni: „Přirozeně, ale přišli s tím jiní.“ Bylo to zužující, i když The Fall nazvaní podle románu existencialisty Alberta Camuse Pád snad nejvíc ztělesňují původní punkovou ideu vyjadřovat se po svém bez ohledu na jakákoli pravidla a normy. Na jejich raných nahrávkách ale byly více než přímočarý punk patrnější rozervané bluesové struktury Captaina Beefhearta a postupy Velvet Underground nebo garážového rocku, což ukázal studiový debut Live At The Witch Trial z roku 1979, jenž navázal na EP Bingo-Masters Break-Out! Ještě v témže roce vyšlo další vynikající album Dragnet. The Fall byli vždy plodní, za svou kariéru vydali přes třicet studiových alb, nahráli stejný počet koncertních desek a pět alb, která byla živá jen částečně. Všechna přinášela písně.

„Já jsem nezaložil kapelu jako Sonic Youth nebo Strokes. Nebyl jsem student umělecké školy, chtěl jsem jen skládat. Nechtěl jsem ničit lidi, dělám rock’n’roll, čímž ale nemyslím rock’n’roll Elvise Presleyho,“ uvedl po koncertě v roce 2002, kdy do Prahy přijel s úplně novým obsazením kapely, které znělo hodně garážově: „No, dneska v tomhle klubu to tak bylo. Asi dělám něco špatně. Důvod, proč jsem změnil skupinu, byl ten, že ta předchozí nebyla dost rocková.“ Tehdy vystupoval jen v základním rockovém obsazení bez kláves, ale popřel, že by se chtěl vrátit se ke kořenům: „Ne, je to o kus dál.“

Byť Mark E. Smith zůstával věrný písňové formě a rocku se nezpronevěřil, stále se snažil obměňovat přístup a často se inspiroval dalšími styly. Čerpal ze skifflu i z techna nebo funku a hip hopu, bral si z nich však jen jednotlivé prvky, které umně zaplétal do svých písní. Nenabízel však jen přerývané skladby s podivnými laděními, na které se přesně hodila jeho slova: „Když budeš hrát mimo ladění, tak hraj mimo ladění správně.“ Dokázal složit i silnou popovou píseň, jak ukázala alba z druhé poloviny osmdesátých let This Nation’s Saving GraceThe Wonderful And Frightening World Of The Fall, kde se projevil vedle ohlasů The Kinks i přístup B-52’s. Pod vlivem německých Can se však nebál využívat ani elektroniku, i když zpočátku v odlišném pojetí, které mělo blíže k americkým avantgardním kapelám Pere Ubu a Devo.

Právě v polovině osmdesátých let se nejvíce přiblížil k popu, jak to ukazuje třeba píseň C.R.E.E.P. s lehoučkou chytlavou melodií, ovšem se silnými slovy: „A on chce mír na světě, a my to musíme všichni zaplatit.“ V roce 1987 se dostali The Fall do žebříčku s několika skladbami, kromě převzaté Victorie od The Kinks ještě s písní Hit The North Part I, která předznamenávala scénu označovanou za madchester, v níž se mísily ohlasy písňové psychedelie šedesátých let s prvky acid housu a aranžemi varhan a dechů. Hit The North nabízela synthipop okořeněný saxofony a vyřvávaným refrénem. O pár let později tento úspěch okomentoval slovy: „V Británii se do žebříčku může dostat kdejaký idiot.“ V té době se už vrátil k syrovějšímu až noisovému pojetí, do něhož zaplétal prvky acid house, aniž by však písně ztratily rockový grunt, v roce 1993 se však prosadil v žebříčku s přímočařejším rockovým albem The Infotainment Scan z téhož roku, které je považované za jednu z nejpřístupnějších desek kapely.

K elektronice se vrátil v novém tisíciletí, když s členy Mouse On Mars natočil pod hlavičkou projektu Von Südenfed album Tromatic Reflexxions, spojující taneční hudbu s výraznými beaty se syrovým rockem. Dojem byl trochu podobný jako když John Lydon spolupracoval s Leftfield.

O šíři záběru svědčí, jakými převzatými skladbami obohacoval beztak plodný Smith repertoár skupiny, jeho výběr sahal od The Beatles a The Monkees přes punkové The Saints a countryového zpěváka Hanka Williamse až po reprezentanty alternativy a undergroundu Franka Zappu a Slap Happy.

Bez ohledu na styl byl ale vždy sarkastický a měl daleko k přímočarému odmítání systému, i když texty měly sociální náboj, protože Smith pocházel z dělnické rodiny. Jeho kritika ale byla složitější, jak ukázalo album Middle Class Revolt z roku 1994. I když často používal slova buržoazie a třída, svět měnit nechtěl: „Ne, ne, ne. Možná ve slovech, ale ne v životě.“ A rozhodně si nemyslel, že by bylo možné svět změnit hudbou: „Určitě ne v případě v The Fall.“
V textech byl Smith nekompromisním komentátorem reality, sžíravým ironikem, který si nebral servítky a cupoval uhlazenou kulturu. Už v roce 1978 zpíval v Repetition: „Opakování v hudbě / nikdy o ně nepřijdeme“, aby v závěru přidal ohlas teenagerské hymny The Who My Generation.

V ikonické písni The Classical se dvěma bubeníky zpíval: „Toto je domov prázdnoty / na světě je dvanáct lidí / zbytek je minulost,“ aby v další části křičel „Je tu příliš mnoho romantiky / zničím romantiky, herce /zabij to.“ Dokázal si však současně dělat legraci ze sebe: „Právě jsem opustil hotel Amnesie, musel jsem tam jít / ale nevím kde to je.“

Servítky si nikdy nebral a věčně se otíral o další kapely. „Všechny tyhle mladý kapely vědí / nikdy nemohou využít výhod / protože já jsem kazatel, co udává trend,“ zpíval v Hip Priest a k hudební scéně dodal: „Nejsou všechny ty další skupiny anální alpinisti? Tyhle festivalové party. Odehrát pouhých dvacet festivalů za rok, vydělat si a přestat. Prachy jsou dobrý.“ Jeho pohled byl jasný: „Problém s hudebním byznysem je ten, že se stal příliš buržoazním.“ Nekončil však jen u obecných výroků a mnohdy byl nepříjemně adresný: „Scéna nové hudby: Primal Scream. To mě vždy přivádí k smíchu. Pohybují se tu nějakých třicet let, ne? Tak dlouho jako my.“

Jak jednou Smith řekl, The Fall byli tou nejnenáviděnější rockovou kapelou: „To bylo myšleno na Británii… Nelíbali jsme zadky, víš. Ale oni nás nenáviděli.“

I když Fall v posledních dvaceti letech už nepoutali takovou pozornost, kontroverze dokázali vyvolávat stále. Povedlo se jim to i s posledním albem, loňským New Facts Emerge plným fuzzu, které představovalo návrat k syrovějšímu pojetí hudby bez kláves. Deska vyšla týden po brutálním atentátu na koncertu Ariany Grande v Manchesteru a byla na něm píseň Victoria Station Massacre. Smith musel vysvětlovat, že to byla opravdu náhoda.

Smith, závislý na alkoholu, byl velmi komplikovanou osobností. Nekompromisní člověk s jasnými názory, s nímž bylo těžké vydržet. Kapelou, která vydala přes třicet alb, prošlo na šedesát hudebníků a mnohdy ji Smith stavěl celou znovu. Nejdéle se Smithem hráli kytaristé Mark Riley a Craig Scanlon, basista Steve Hanley a bubeníci Karl Burns a Paul Hanley. Kytaristka The Fall Brix Smith, která zpívala na popovějších albech z druhé poloviny osmdesátých let, byla jeho ženou a se souborem hrála až do rozvodu v roce 1989. V novém tisíciletí se v The Fall objevila i Smithova třetí žena Eleni Poulouová, která hrála na klávesy až do jejich rozchodu v roce 2016.

S jakými démony bojoval, se ukázalo po koncertě The Fall v Praze v roce 2002. V šatně v Akropoli se setkal s novináři, ale na mnoho otázek vůbec neodpověděl, další odpovědi, byť byly jednověté, ani nedokončil a přešel do opileckého huhňání.

Přestože byli The Fall neuvěřitelně plodní a hojně koncertovali, stihl Smith hostovat s řadou kapel. Jeho osobitý nazální hlas se objevil i na nahrávkách Gorillaz, Elastiky nebo Inspiral Carpets.

Natočil i dvě alba mluveného slova. Zachycovala jeho živá vystoupení: „S mluveným slovem dělám představení jen sám. Trvá asi hodinu. A je to jen mluvení.“ Text ale nevznikal na pódiu, „Je to próza,“ uvedl před patnácti lety. Napsal také hru o papeži Janu Pavlovi I, který byl na stolci jen krátce, pouhých 33 dní.

Nic nového bohužel už nevytvoří.

 

Přidat komentář