Caipi není projekt, Caipi je hudební žánr

Tak jako izraelský kontrabasista a skladatel Avishai Cohen představil na letošním ročníku festivalu JazzFestBrno své zpívané – a vlastně více popové než jazzové – album 1970, i kytarista Kurt Rosenwinkel se zde představil s dílem, které není čistokrevně jazzové. Koncert se uskutečnil 18. dubna v Sono Centru.

 

Co bylo na začátku vašeho nového alba Caipi? Byla to touha natočit písňovou desku, nebo vědomá inspirace brazilskou hudbou?

Projekt Caipi začal vznikat před dlouhou dobou, vlastně v okamžiku, kdy se začaly v mé hlavě rodit jednotlivé písně. Vznikaly jedna po druhé, nezávisle na sobě, ale já jsem si v určité fázi uvědomil, že mají všechny něco společného jednak s brazilskou hudbou, kterou mám rád, a také s rockem. Zjistil jsem, že se v mém vnitřním hudebním světě začal vytvářet nový hudební žánr. V průběhu let vznikaly další písně, které s tímto žánrem korespondovaly. Začal jsem těmto skladbám sám pro sebe říkat caipi, což je odvozeno od skvělého brazilského nápoje caipirinha. Tento nový hudební styl jsem rozvíjel několik let, pracoval jsem na těch písních doma v čase mezi svými dalšími aktivitami. V okamžiku, kdy jsem měl písně připraveny v takovém tvaru, že už chyběl jen finální mix a mastering, založil jsem vlastní vydavatelství Heartcore Records, které toto album mělo vydat. Až během mixu jsem přemýšlel nad tím, kdo by mohl ty písně hrát naživo. Sestavil jsem kapelu, a tak vznikl Caipi Band, se kterým tuto hudbu nyní hraji.

 

Důležitou součástí kapely je mladý brazilský hudebník Pedro Martins, který na albu zpívá a hraje na několik nástrojů. Jak jste na něj narazil?

Seznámili jsme se díky soutěži kytaristů na jazzovém festivalu v Montreux. Byl jsem předsedou poroty, on byl jedním ze soutěžících a tuto soutěž nakonec vyhrál. Jednou z odměn pro vítěze byl pětidenní mentoring ve Švýcarsku. Během těch pěti dnů jsme se lépe poznali a já jsem přitom zjistil, že on už zná řadu mých písní z projektu Caipi, které v té době ještě nebyly zveřejněné a o kterých jsem si myslel, že je nikdo znát nemůže. Zeptal jsem se jej tedy, jak je možné, že ty písně umí hrát. A on mi vyprávěl, že o nějakých pět let dříve jsem byl v Brazílii a měl jsem tam demonahrávku s těmito písněmi. Tu jsem tehdy věnoval jednomu Pedrovu příteli a on ji dal jemu. Pedro, kterému tenkrát bylo patnáct let, tyto mé písně intenzivně poslouchal a vlastně na nich vyrostl. Byla to úžasná náhoda, která nás v ten moment propojila. A protože album ještě nebylo dokončené a já jsem stále hledal zpěváka do písně Kama, nabídl jsem Pedrovi, že by si v ní mohl zazpívat. On nadšeně souhlasil. Píseň nahrál a výsledek byl dokonalý. Domluvili jsme se tedy hned na další spolupráci – do jedné písně nahrál bicí, do další doprovodné vokály apod., prostě takové drobné závěrečné detaily na albu. A zbytek už znáte. Pedro je skvělý umělec a také dobrý skladatel. Nyní pracuji jako producent na jeho albu, které je těsně před dokončením. Vyjde na labelu Heartcore Records během letošního roku.

 

Ve skladbě Little Dream hraje na kytaru Eric Clapton. Jak probíhala spolupráce s ním?

S Erikem se přátelím od roku 2011. Posíláme si navzájem svoji hudbu a já jsem mu takto posílal i písně z Caipi, na kterých jsem zrovna pracoval. Eric tedy věděl moc dobře, jak toto mé album vzniká a jak práce pokračuje. Velmi mě přitom podporoval, povzbuzoval mě, a když jsem se rozhodl založit vlastní nahrávací společnost, také mi velmi fandil. Když jsem album v Londýně mixoval, zavolal jsem mu, jestli by si nechtěl přijít do studia poslechnout, v jaké jsme fázi. Přišel, zrovna když jsme pracovali na písni Little Dream. Já jsem využil okamžiku a zeptal se ho, jestli by mi nemohl do té skladby nahrát třeba jen jeden jediný tón, abych už jej měl navždy jako hosta na svém albu. Chtěl jsem to jen tak, sám pro sebe, jako vzpomínku na člověka, který mě tolik ovlivnil. On souhlasil, vzal kytaru, zeptal se mě na tóninu a hrál. A bylo to úžasné.

 

Jinak jste si na album většinu nástrojů nahrál sám. Naživo vystupujete s už zmíněným Caipi Bandem. Jak se tedy živé verze liší od studiové nahrávky?

Každý člen kapely se naučil všechny písně přesně podle alba. Hrajeme tedy tak, aby to znělo jako na albu, ale samozřejmě je tam ještě něco navíc. Album vnímám jako velmi osobní záležitost, mimo jiné právě proto, že na něm hraju na většinu nástrojů. Naživo ale můžeme budit pocit velké hudební rodiny, pocit sounáležitosti. Je to několik myslí a srdcí, propojených v jedné myšlence. Ty písně vlastně aktivují naše mysli a srdce a výsledný feeling se vrací zpátky do hudby. Vzniká tím něco ještě silnějšího, než co nabízím na desce.

 

Jaký je pro vás vůbec rozdíl mezi hraním instrumentální hudby a písní?

Vlastně tam asi žádný rozdíl není. Základem je v obou případech nějaký pocit, který se vytváří v mém nitru. Každá moje skladba vychází z mého nitra, odněkud ze skrytu, a vyplouvá na povrch. Když své pocity vyjádřím v písních, je tam navíc velká síla slov, to, že mohu posluchačům sdělit i filosofické nebo umělecké významy těch skladeb. Moc rád tedy zpívám, písní tak vyprávím příběhy. Ale na druhou stranu většinu svého života hraju instrumentální hudbu a vyprávím příběhy beze slov a i tímto způsobem mohu sdělovat své myšlenky a názory. Zatímco u písní je komunikace konkrétnější a já mohu to, co chci říct, vyjádřit poetičtějším způsobem, hudba beze slov je více abstraktní. Můj základní pocit je tedy tentýž, ale u písní mohu lépe využít všechny možnosti komunikace.

 

Vnímáte dnes Caipi jako začátek něčeho nového, nebo jako jednorázový projekt?

Caipi považuji za hlavní osu svého dalšího uměleckého směřování. Caipi Band bude pokračovat, bude se dál vyvíjet. Není to projekt, ale žánr, pevná a důležitá součást mého hudebního života. Pracoval jsem na něm patnáct let a nyní, když jsem jej konečně zveřejnil, doufám, že na něm budu moci minimálně dalších deset let pracovat. Doufám tedy, že to bude plodná zahrada s úrodnou půdou, která vydá další zajímavé plody.

 

Jaká je budoucnost vašeho labelu Heartcore Records? Budete na něm vedle Pedra Martinse vydávat i další mladé hudebníky?

Ano, chci vytvořit kolem Heartcore Records síť hudebníků z celého světa. Měla by vzniknout platforma pro zajímavé umělce, kteří mají podobné myšlení jako já. Měli by cítit něco, čemu můžeme říkat duende, blues, svoboda, lidskost, ale já tomu říká heartcore music. Říká se, veškerá tradice se potkává v kořenech. A kořeny, to je jádro, core. Můj label Heartcore má oslavit propojení toho, co prožívají a cítí autoři takové hudby z různých koutů světa. Chci, aby to byl aktivní label, který vydá mnoho alb. Doufám, že i v této náročné době, kdy se hudebnímu průmyslu moc nedaří, přežijeme, a že nás lidé budou podporovat.

 

Přidat komentář