Captain Beefheart: Kapitáne, můj kapitáne (Paján na legendu)

U příležitosti jeho blížících se nedožitých 81. narozenin si dovolujeme nabídnout čtenářům UNI následující text rekapitulující hudební, jakož i umělecko-výtvarnou polohu tvorby jedné z opravdových legend avantgardní kultury 20. století, jíž byl Captain Beefheart (* 15. ledna 1941, Glendale, Kalifornie – † 17. prosince 2010, Arcata, Kalifornie). Součástí článku je též výbor z jeho nejlepších písňových textů, jež v naší zemi nikdy předtím nebyly publikovány v českém překladu.

Reprodukce uměleckých děl: Courtesy of Michael Werner Gallery, New York

Občanským jménem Don Van Vliet se dle vlastních slov ve třech letech naučil číst, ve čtyřech přestal chodit do školky („nebavily mne kostičky na hraní“), v pěti se v LA setkal s portugalským sochařem Rodriguezem, u kterého poté léta studoval, a ve třinácti mu místní mlékárna nabídla umělecké stipendium v Evropě.

Ve snaze ochránit svého syna před zhoubným vlivem „přiteplalých“ umělců ho rodiče namísto toho odvezli do města Lancaster v poušti High Mojave, kde se umělec o něco později ve škole setkal s Frankem Zappou a oba brzy propadli kouzlu R&B desek. Počátkem šedesátých let v městě Cucamonga spolu dávali dohromady projekt kapely The Soots a film Capt. Beefheart Meets the Grunt People. Z obojího sešlo a oba se na čas rozešli.

Pokud jde o vznik jeho uměleckého jména Kapitán hovězí srdce, zde se názory liší. Frank Zappa ve své knize The Real Frank Zappa Book (1989) tvrdil, že ve společném domě se Vlietův strýček Alan obnažoval před Donovou přítelkyní Laurie a s láskou přitom potěžkával v dlani a tvarově přirovnával spodní část svého pohlavního orgánu k srdci dobytčete. Beefheart sám však tvrdil, že jméno vymyslel v roce 1965, aby dal najevo, že „má sražený cucek tkáně ve svém srdci z lítosti nad tím, kam se svět řítí“.

V roce 1966 založil Kapitán svůj první Magic Band (s Ry Cooderem na kytaru) a vzápětí nahrál lokálně úspěšný hit Diddy Wah Diddy. Beefheart byl hudební samouk, který se bez znalosti not naučil hrát na sopránku, basklarinet, harmoniku, kytaru, piano a mellotron. Jeho hudební koncept, jímž přemostil a spojil free jazz s moderním rockem, odboural konvence a vydláždil cestu new wave, spočívá ve spojení blues z Delty, free jazzu, polních halekaček, rocku a „vážné“ hudby, ke kterémužto mixu přistupoval s neomylným instinktem sochaře.

Dle vlastních slov je nejblíže jeho hudbě idea obrazu Franze Klinea Number Seven, svým vyjádřením a současně zachycením rychlosti a emocí. Jako svůj vzor, inspiraci a předobraz Kapitána udávají Johnny Rotten, Joe Strummer, Devo i Pere Ubu. Sám Umělec byl v přístupu ke svým následovníkům ambivalentní. Na jedné straně je prý neposlouchal („Proč bych se měl dívat skrz své vlastní zvratky?“), jak řekl Lesteru Bangsovi v interview pro Village Voice (1980), na straně druhé si neodpustil výčitky a pocit nedocenění. „…zneužili jste mé srdce jako popelník…,“ zpíval v písni Ashtray Heart z roku 1980.

Jeho hudební myšlení a přístup lze připodobnit k uvažování rovněž již zesnulého a stylotvorného jazzmana Sun Ra. Oba ve své inovátorské tvorbě přeskupovali známý a obvyklý materiál, ale zcela neočekávaným způsobem. Beefheart se jako komponista vyhýbá vývoji melodie, harmonické progresi a rytmické kontinuitě, ale užívá přitom re-kombinaci riffů a vokální manýrismus vypůjčený z blues a freejazzové improvizace. Ale poháněné přitom parádně nadupanou rockovou rytmikou. Jeho písně jsou jako strukturálně fragmentované mixed-media instalace na plátně – diskontinuita tempa, náhlé zvraty v hustotě a textuře, které vývoj frázování navzdory našemu zvyklostnímu vnímání nepřetržitě odlamují od jakéhokoliv tonálně nebo rytmicky očekávatelného, a tedy ukotvitelného středu.

Protože nepsal v notách, svoje muzikanty nemilosrdně driloval, aby jeho komplexní skladby vůbec zahráli. A to často pomocí diagramů a různých 3-D objektů, které jim pro názornost předkládal ve snaze komunikovat svoji představu o finálním vyznění. A stejně tak jim i zpíval úryvky zamýšlených textů, gestikuloval přitom celým tělem anebo je prostě „ukecával“ do figury z pozice síly samozvaného vůdce kapely Magic Band.

Předtím si budoucí kompozice, které teprve slyšel ve své hlavě, nejprve sám nahrával na pásek, ať již pískáním, brnkáním na piano či moog, a poté, podobně jako sochu, je žádoucím způsobem dotvářel („…protože mramor si nemohu dovolit…“). Výsledkem bylo, že kromě Beefheartových vokálních improvizačních výbojů a občasných úletů na sopránku, a přes neuvěřitelně přesvědčivou náhodnost celkového výrazu a vyznění kapely, vlastně nikdo v Magic Bandu neimprovizoval! Naopak, všichni to měli pěkně tvrdě nadřené a secvičené z Kapitánova mentálního „partesu“!

Své bizarní texty zpívané s jím udávaným rozsahem sedm a půl oktávy považoval Kapitán za básnické obraty, bez syntaktických vazeb či partikulárního sémantického významu („Nevím, co mé texty znamenají, tedy vím, ale řeknete-li to, proud se zastaví“). Nalezneme zde vtipy a slovní hříčky, hravé kadence slovních homonym i antonym, náhle vzniknuvší výrazové asociace, dětskou hravost v práci se zvukem a spoustu snové imaginace z říše přírody. Někdy zabrousí i do nonsensu (Abba Zabba či Woe Is Uh Me Bop), ale tento je inspirovaný, podobně jako bylo nevšední tvůrčí vnímání Lewise Carrolla, autora Alenky v říši divů.

Tematicky jeho repertoár obsahuje love songy (Her Eyes Are A Blue Million Miles), protiválečné věci (Veterans Day Poppy nebo Dachau Blues), nářek nad neúctou lidstva k přírodě (Flash Gordon’s Ape). Občas zazní alarmující výkřik mizantropie, kdy zpívá o své touze vyřadit se úplně z lidského společenství (Wild Life, Grow Fins nebo Clear Spot). Avšak častěji je jeho poselství kladné – finální epitaf lze nalézt v posledních čtyřech slovech silného alba Doc at the Radar Station (1980), kdy si asi již byl vědom svých narůstajících zdravotních obtíží a kdy zachroptí své zoufale toužebně vyznívající přitakání životu: „…Death Be Damned – Life…“ (…Smrt budiž prokleta – Život…).

Beefheart byl vždy přesvědčen, že ženy chápou jeho hudbu lépe než muži. V jeho světě i neživé předměty ožívají a mají svoji vlastní vůli (viz třeba píseň Run Paint, Run). Žádné z jeho desek se neprodalo více než padesát až šedesát tisíc kusů, a to ještě za velmi dlouhou dobu. A on, navzdory své proslulosti mezi zasvěcenými obdivovateli po celém světě, žil chud jako kostelní myš dlouhá léta se svou ženou Jan v traileru mezi kaktusy saguáro v nehostinné poušti High Mojave. V roce 1982 se hudebně zcela odmlčel.

U příležitosti jeho blížíc . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář