Čaroděj dobroděj David Byrne

I když při úvahách nad tvůrčím talentem Davida Byrnea pomineme Talking Heads, pořád nám zbude deset sólových alb, jedenáct soundtracků pro divadlo a film, pět koncertních desek, hostování na desítkách alb spřátelených umělců, desítky výtvarných a konceptuálních výstav, devět knih atd. atp. Na jednoho jediného chlapíka docela slušný, ne?

 

David Byrne je evidentně člověk, který se nenudí. Trochu připomíná Pana Nikoho z beatlovské Žluté ponorky: „Medik, pedik, varhaník / lyrik, skeptik, latiník… Dokončím bustu a začnu psát, chvilku musím na klavír hrát…“ A tak má Byrne kromě rozepsaného a roztočeného alba vždycky ještě rozepsanou či rozkreslenou nějakou knihu, rozdělanou výstavu, roztočený film, nachází se uprostřed turné a při tom všem určitě už myslí na nějaký další projekt. Pozoruhodná je vysoká kvalitativní úroveň, ve které celý tenhle kolotoč probíhá.
Čili – popsat na pár stránkách výsledky bohatého tvůrčího života skladatele, zpěváka muzikanta, fotografa, herce, režiséra, spisovatele a vášnivého cyklisty Davida Byrnea není snadný úkol.
Byrne je nositelem ocenění Oscar, Grammy i Golden Globe (o jiném takovém umělci nevím) a v roce 2002 vstoupil spolu s ostatními Talking Heads do Rockʼnʼrollové síně slávy. Všechna svá umělecká alter ega rozvíjí už přes čtyřicet let a je velmi, velmi činorodý. Takže to je tak na knihu a možná ne jenom na jednu. I kdybych tady jen důsledně vyjmenoval všechny ty věci, projekty a artefakty, kterými se od poloviny sedmdesátých let zabýval, a ke každé položce přihodil pár slov, asi by mi už v článku moc místa nezbylo. A tak nezbývá než vybírat a zevšeobecňovat. Ach jo…

 

V pralese duchů
O Talking Heads jsme věděli. Byrneovo hudební revolucionářství a vizionářství se před námi bolševickým cenzorům na přelomu 70. a 80. let nepodařilo zatajit. O Talking Heads se psalo v Melodii, jejich desky se prodávaly na burze, v roce 1982 putoval český hudbymilovný kontingent na jejich koncert do Budapešti.
A pak přišlo ještě něco jiného. Vzpomínám si na Antidiskotéku Jiřího Černého, tuším na pražských kolejích Větrník. Netradičně tam s ním tenkrát byl i Petr Dorůžka. A pouštěli něco z nového alba dvojice David Byrne a Brian Eno My Life In the Bush of Ghosts (1981). Oni jako pouštěči na tom nebyli o moc líp než my posluchači. Nikdo moc nevěděl, co na to říct, ale všichni jsme cítili, že je to něco důležitého a krásného.
Byrne s Enem opustili nalinkovaná schémata toho, jak se dělají desky. Smíchali dohromady samplované vokály, zvuky vydávané na nalezené předměty, africké a středovýchodní rytmy a postupy elektronické hudby. Začali pracovat se samply v době, kdy měl člověk k dispozici jen pásek a nůžky. Synchronizace jednotlivých zvuků musela být nepředstavitelně pracná. Dnes se všemi těmi samplery a počítačovými programy by to byla hračka. Tenkrát to ale byla Cesta do středu Země. A Byrne a Eno se z ní vrátili jako vítězové.
V této souvislosti nelze nevzpomenout několikametrových smyček pánů Janoty, Richtera a Fidlera, běžících místností přes několik pivních lahví.
Album My Life In the Bush of Ghosts vyšlo v roce 2006 v reedici na CD, doplněno a řadu bonusových skladeb. A přesně v duchu původního alba byly pod licencí Creative Commons veřejnosti zpřístupněny jednotlivé studiové zvukové stopy dvou skladeb a byla vyhlášena remixová soutěž.
Jak roztočit Kateřinské kolo
Počátkem osmdesátých let hledala známá americká tanečnice a choreografka Twyla Tharpová (mj. Formanovy filmy Hair, Ragtime a Amadeus) muziku pro svůj nový projekt. Přišlo jí, že na Talking Heads se tancuje dobře a zkusila se svou skupinou choreografii k několika písním. A pak požádala Davida o svolení k použití. Nabídl, že jí složí novou, původní hudbu. Když souhlasila, řekl jen: „Zítra na tom začnu dělat.“ Tharpové agent z toho prý byl na prášky. Napřed se prý musí podepsat smlouva. „Kdybychom ale měli čekat na právníky, nikdy bychom to neudělali. Věci se mají dělat hned,“ komentovala to Tharpová.
Když Byrne tvořil alba Remain in Light (1980) s Talking Heads a již zmíněné My Life In the Bush of Ghosts, byl ovlivněn knihou muzikologa J. M. Chernoffa Africké rytmy a africké vnímání. Chernoff strávil v Africe pět let studiem komplexních rytmů afrického bubnování a ve své knize rozpracovává teorii o tom, jak africké polyrytmy ovlivňují sociální harmonii v tamní komunitě. Na natáčení hudby k představení Catherine Wheel si ho Byrne už pozval přímo do studia. „John Chernoff vytvořil rytmus – či kombinace rytmů – pro velký počet skladeb tohoto kusu,“ uvedl tehdy David Byrne. Na rytmický základ pak navršil svou obvyklou atmosférickou směs elektroniky, kytar, baskytar a občasných vokálů. Došlo opět i na podivné nástroje – ve skladbě Cloud Chamber hraje Twyla Tharpová na hrnec do poloviny naplněný vodou. Album Catherine Wheel vyšlo v roce 1981.

 

A přece se točí
Na turné s Talking Heads v roce 1985 začal Byrne sbírat výstřižky z místních bulvárních plátků a kreslit si k nim obrázky. Nakonec z toho vznikl scénář k filmu True Stories o cizinci ve stetsonu, který přijíždí do městečka Virgil v Texasu v době, kdy se tam chystají „Oslavy výjimečnosti“ ke stopadesátému výročí založení města. Činorodý Byrne si ve filmu zahrál, zrežíroval ho, napsal do něj několik písní, které vyšly na soundtracku k filmu. A dodatečně pak skladby znovu a jinak nahrál s Talking Heads na desku True Stories (1986).
Když byl Byrne v roce 1986 vyzván, aby spolu s Ryuichi Sakamotem napsal hudbu k filmu Bertranda Bertolucciho Poslední císař, nezaváhal. A udělal dobře. Film získal Oscara za Nejlepší filmový soundtrack roku 1987.

 

Cejlonský čaj první kategorie
V roce 1988 David Byrne založil Luaka Bop, hudební vydavatelství zaměřené na world music. Luaka Bop je název druhu v Anglii prodávaného cejlonského čaje. Vydavatelství zahájilo svou existenci neuvěřitelnou sérií sedmi alb brazilské hudby. Následovaly Cuba Classics a Asia Classics. K dnešku čítá objevitelská kolekce jimi vydaných desek přes sto titulů, mezi nimi i šest sólových alb Davida Byrnea. Vydavatelství Luaka Bob pro svět objevilo tak nezpochybnitelné talenty jako peruánskou zpěvačku Susanu Baca, Brazilce Toma Zé a tamní kapelu Os Mutantes, zapomenutý americký funky talent Shuggieho Otise a mnoho dalších. Do roku 2003 David Byrne bydlel doslova nad kancelářemi a studiem Luaka Bop, takže nebyl problém potkat ho na chodbě v pyžamu.

 

Od afrického bubnování k opeře
První sólovou deskou Davida Byrnea po odchodu z Talking Heads bylo Rei Momo (Luaka Bop, 1989). Byrne se na něm naplno ponořil do afrokubánských, afrohispánských a brazilských rytmů a písňových postupů a moc jim to spolu slušelo. Následující Byrneovou deskou u téhož labelu byl The Forest (1991). Část skladeb tohoto převážně instrumentálního, víceméně symfonického alba byla původně využita jako inscenační hudba ke stejnojmenné hře (1988) významného amerického dramatika Roberta Wilsona, inspirované starobylým Eposem o Gilgamešovi. V roce 1991 Byrne pár skladeb dokomponoval a vydal je na samostatném albu.
Následující čtyři desky pro Luaka Bop (Uh-Oh, 1992; David Byrne, 1994; Feelings, 1997; Look into the Eyeball, 2001) všechny nesly stopy jeho těkavého génia, ale zároveň jako by byly jen přípravou, rozcvičováním. A zúčtování přišlo v podobě alba Grown Backwards vydaného roku 2004 na značce Nonesuch Records. Jako by z Byrnea najednou všechno spadlo. Opět jsou tu cítit jihoamerické inspirace jako na Rei Momo. A smyčcový komorní orchestr The Tosca Strings dodává lehkost i těm nejexperimentálnějším skladbám desky, především áriím Un De Felice, Eterea z Verdiho Traviaty a Au Fond du Temple Saint z Bizetových Lovců perel. Nepřekvapí ani tak to, že se věčně experimentující Byrne obrátil k opeře, jako spíš to, jak se mu to podařilo. Speciálně Bizetův duet v podání Byrna s Rufusem Wainwrightem je působivý. Grown Backwards měla být na čtrnáct let Byrneovou poslední sólovou deskou.

 

Hraní na budovu
Někdy Byrneův umělecký koncept spočívá prostě v tom, že to, co dělají všichni, dělá úplně jinak. Výstava Envisioning Emotional Epistemological Information v roce 2001 vznikla tak, že jako nástroj k vytváření artefaktů Byrne použil software Power Point, všudypřítomný nástroj korporátní prezentace.
Expozice Židle z roku 2006 vznikla na základě kreseb sedacího nábytku, které Byrne doma i na cestách po léta kreslil do svých bloků. Některé z nich se dokonce dočkaly i reálné třírozměrné podoby. „Proč židle?“, ptá se Byrne. „No, mají nohy a ʼručkyʼ, velikost zhruba odpovídá lidskému tělu – a vlastně i tvar. Jsou zábavné a elegantní, funky a pohledné, společenské či odměřené. Mají charakter a život a historii… nebo snad ne?“ Můj židlový favorit od Davida Byrnea je křeslo tvořené šedesáti manhattanskými telefonními seznamy.
V roce 2008 nechal Byrne, vášnivý cyklista, ve spolupráci s Odborem dopravy města New York vyrobit a rozmístit po New Yorku devět kovových stojanů na kola. Mají tvar mužské a ženské postavy, psa, kytary, dámské lodičky atd.
V roce 2010 vystavil Byrne v Japonsku uměleckou instalaci nazvanou Interactive Pedal Art. Na jeden velký pedalboard umístil 96 kytarových efektů a to celé propojil s kytarou a zesilovačem. Návštěvníci pak byli vyzýváni jak ke hře na kytaru, tak k sešlapávání pedálů. Nejlépe chůzí po pedalboardu sem a tam.
Asi nejpozoruhodnější Byrneovou instalací ale nejspíš byla zvuková instalace Playing the Building (doslova Hraní na budovu). Ideální jsou stavby starší konstrukce (třeba v roce 2008 opuštěný trajektový terminál v manhattanském parku Battery). Stavební prvky budovy – kovové traverzy, sloupy, roury od topení a vodovodní trubky – jsou rozechvívány proudem vzduchu, mechanickou vibrací nebo úderem (vše elektronicky řízeno a snímáno). Veškeré elektrické a zvukové vedení v sálu je přiznané a vše se ovládá interaktivní varhanní klaviaturou ve středu výstavního prostoru. Stačí zmáčknout klávesu a hrajete na budovu.

 

Disco, disco, mám rád disco
Na Byrneovu hudbu se dobře tančilo už za dob Talking Heads. Ve své sólové tvorbě se čas od času ponořil do vod elektronických tanečních rytmů a spolupracoval s leckým z této branže – Morcheeba (Feelings, 1992), X-Press 2 (2002), Thievery Corporation (2006) atd. Když se ale rozhodl jako taneční muzikál zpracovat životní příběh Imeldy Marcosové, extravagantní manželky bývalého filipínského diktátora Ferdinanda Marcose, nemohl si vybrat lepšího spolupracovníka než Angličana Normana Cooka, řečeného Fatboy Slim. Album Here Lies Love (2009) je ulítlé, zábavné, teatrální a po většinu hrací doby se jedná o nakažlivou kolekci postupů tanečního popu ze 70. a 80. let. Na desce navíc zpívají dámy takových jmen jako Tori Amos, Cyndi Lauper, Róisín Murphy nebo Natalie Merchant. Byrne měl při tvorbě muzikálu ještě jednu ambici. A naplnil ji. Inscenace probíhaly v prostředí tanečního klubu, obecenstvo se zmítalo na pódiu a byl to jeden velký mejdan. Něco jako 80ʼs & 90ʼs Party v Lucerna Baru v dobách své největší slávy!

 

Tanec svatého Vincenta
V roce 2009 se David Byrne seznámil s Anne Clarkovou, řečenou St. Vincent. Rok předtím viděl její koncert v manhattanském sále Bowery Ballroom. Přijel na kole. A ještě v tom roce jí nabídl, jestli si nechce zazpívat jednu z písní na Here Lies Love. O třicet let mladší Anne Clarková je součástí newyorské scény přemýšlejících muzikantů, kterou Byrne v 70. a 80. letech pomáhal budovat svým inovativním přístupem, bořícím hranice popu. Album Love this Giant, které se Byrne a Clarková rozhodli spolu vytvořit, vznikalo tři roky. „Napřed jsme se jen tak bavili,“ vzpomíná St. Vincent. „Posílali jsme si mailem nápady v nejrůznější formě: melodie beze slov, písně bez melodií. Občas to byla jen taková kostra – David mi poslal melodii a akordy a já to zkusila otextovat, nebo to přearanžovat pro dechy. Nebo jsem mu já poslala aranžmá bez melodií a on je vytvořil a poslal mi to zpátky. Byla to spolupráce v tom nejčistším slova smyslu. Nebyly tam žádné hranice, oddělující, kdo je kdo.“
St. Vincent si chtěla vyzkoušet práci s pořádnou žesťovou kapelou. Vždycky tak jednou za půl roku se Byrne, St. Vincent a až deset hráčů na žesťové dechové nástroje sešli ve starém studiu v New Jersey, kam se všichni ještě mohli vejít, a zkoušeli. Byrne jezdil na kole a přívozem (za jeden dolar) přes řeku Hudson. „Ukázalo se, že ti lidé zahrají všechno, co nás napadne,“ říká Anne Clarková. „Byli naprosto senzační.“
Album Love this Giant je muzikantská lahůdka.

 

Slovo nakonec
Další z mnoha Byrneových uměleckých aktivit je také psaní, kreslení a vydávání knih. Arboretum z roku 2003 obsahuje jeho kresby stromů, využívané digramy k objasňování (a občasnému zatemňování) jevů a terminologie, jež nás obklopují.
Bicycle Diaries (2009) obsahují poznámky a postřehy, nashromážděné, jak tak Byrne projížděl světovými velkoměsty. Byrne se tu zamýšlí nad módou, architekturou, kulturní izolovaností, globalizací i radikálními novými postupy, díky nimž se některá města stávají více ʼbike –friendlyʼ.
Pro účel tohoto článku je asi nejzajímavější knížka How Music Works (2012). Jedná se o soubor úvah o tvůrčím procesu, zamyšlení historická i antropologická, částečnou biografii Talking Heads i Byrnea sólově, ale i pojednání o prodejích desek a politice nahrávacích společností včetně grafů, tabulek a ukázek konkrétních smluv. Tématy deseti kapitol knihy jsou hudební tvorba, vliv technologií na muziku (analogová i digitální éra), nahrávací proces, hudební spolupráce, byznys a finance, jak se tvoří hudební podhoubí a scéna, amatérské zapálení a Byrne vše zakončuje úvahou, proč vůbec hudbu potřebujeme k životu.
V úvodu David Byrne píše: „Zabývám se muzikou celý svůj dospělý život. Neplánoval jsem to tak a zpočátku jsem ani neměl takové ambice. Ale dopadlo to tak. A jestli chcete něco vědět, byla to velmi šťastná shoda okolností. Přijde mi ovšem trochu zvláštní, že jsem takto velkou částí své identity spojen s něčím tak naprosto pomíjivým. Na hudbu si nemůžete sáhnout – existuje jenom v tom okamžiku, kdy ji vnímáte – a přesto dokáže naprosto změnit náš pohled na svět a na naše místo v něm. Hudba nám pomáhá přenést se přes komplikovaná období v našem životě nejen tím, že změní to, jak vnímáme sami sebe, ale i to, jak vnímáme vše kolem nás. Je to silnej matroš.“

Přidat komentář