ČÁRY ŽIVOTA: Stínítko

Jan Boroš, který nastoupil na počátku dekády do Fiordmoss jako „třetí člen dua“, nyní na svém sólovém projektu zúročil nápady, které sbíral několik let. „Každá písnička je o někom, koho znám nebo koho jsem potkal,“ prozrazuje svůj koncept, který v dějinách hudby a umění obecně není ničím novým. Může ovšem znovu a znovu fungovat, pokud se umělci podaří oslovit publikum tak, aby jeho příběhy vzalo za své. Janu Borošovi alias Čárám života se to podle mne daří zatím jen zčásti.

 

Na vině je přitom volba jazyka. To, co by mohlo fungovat v angličtině, která lépe snese drobné banality a díky množství krátkých slov se lépe přizpůsobuje rytmu hudby, s češtinou padá. Boroš, možná aby svým hlasovým projevem ladil se svou hudbou silně ovlivněnou ambientem, nepřirozeně natahuje slabiky („zá ókném sé šéří“), zpívá jakoby zpomaleně („óčííí) a s touto zvláštní dikcí zřejmě souvisejí i nepřirozeně otevřené samohlásky („be v tom bel“). Konkrétní sdělení se tím pádem vytrácí a zůstává atmosféra, tón řeči, důraz na každou jednotlivou slabiku („kr-vé-pró-lí-tí“). Lze to brát jako nedokonalost, jenže ve spojení s hudbou na pomezí akustické alternativy a pomalého elektra to při pozorném poslechu najednou začíná fungovat. Jako by autor surrealisticky vrstvil textové obrazy, které při zpěvu/vyprávění dekonstruuje na jednotlivé slabiky, deformuje je nepřirozeným dloužením a spojuje je do zvláštních hudebně-textových koláží.

 

Výsledkem rozhodně není písničková deska ve smyslu (jakkoli osvíceného) folku. Stínítko je přesně ten druh hudby, pro kterou má smysl škatulka alternativa. Z hlediska rytmu češtiny jsou ty písně možná nedokonalé. Ale představme si, že by elektro-akustický génius dné ke svým instrumentálním skladbám přidal texty, které jsou však ve skutečnosti spíše ilustrací pocitů a nálad než slovním sdělením. Pak to bude fungovat. A tak nějak to působí i na albu Stínítko, po zvukové stránce mimochodem velmi zajímavé desce.

 

Bumbum Satori, 2018, 43:34

 

 

Přidat komentář