Casimir Liberski: Cosmic Liberty

Ropeadope Records, 2019, 74:48     

Belgický klavírista a skladatel (ročník 1988) získal v roce 2006 jako první evropský student prestižní stipendijní privilegium prezidenta Berklee College of Music, které obnášelo nejen finanční pokrytí výuky, ale i nákladů na bydlení a tedy bezstarostné živobytí. Tam se učil řemeslo od mistrů jako mj. Vijay Iyer, Masabumi Kikuchi nebo Brad Mehldau.

 

Nejdůležitější pro jeho hudební vývoj bylo ovšem výsadní mentorství Ornetta Colemana, jenž Casimira zasvětil a vlastně mu přímo otcovsky odkázal klíč ke svému konceptu improvizace a kompozice tzv. harmolodics. Tím mu ukázal cestu ke svobodě interpretačního projevu prostřednictvím zvuku(ů) bez ohledu na zámysl a formát. „Skládání je v podstatě jako improvizace flexibilním tempem. Naviguje vás jen cit a rozhodování o posloupnosti hudebních kroků ve velmi krátkém čase, v okamžiku. Komponování a improvizace jsou vzájemně propojeny a jedna živí druhou.“ To je, ve zkratce, říká Liberski, odkaz Ornetta Colemana. Jestliže první dvě alba byla postavena na čisté improvizaci, hudba k filmu Tokyo Fiancée (2014) se už musela podřídit scénickému ztvárnění, tedy ne-improvizaci.

 

Cosmic Liberty už je psáno kompletně notačně, a to včetně většiny sól. Funkčně i zapeklitě zde Liberskiho klávesám sekunduje bubeník Matt Garstka a na basu Louis de Mieulle. Ten fenomenálně rozjede funky téma skladby Azuwi na elektrické basové ukulele, takže se klávesy nestačí ani rozkoukat a vrství nahozené téma zprvu na Fender piano, pár okamžiků zavlní hammondky, pak přešaltují k Wurlitzerovu piánu, ba i Mellotron vtáhnou do rauše, a bicí, ač se to nezdá, z povzdálí všechno řídí. A byť pouze v triu, patnáctiminutová Odysseia má až symfonickou stavbu, vzlínání, prolínání, mísení, bouřnou katarzi. Violente Absinthe, jako onen nápoj zprvu jen hořká, pak opojná a užvaněná, pak agresivní a v závěru pak hampejz v hlavě. Je to jazz, elektrický jazz, novátorsky progresivní jazzrock 21. století.

 

Přidat komentář