CHARLES MINGUS: The Lost Album from Ronnie Scottʼs

Resonance Records, 2022, 51:38 + 30:42 + 63:11

Tahle nahrávka ze dvou koncertů v legendárním londýnském klubu Ronnieho Scotta v srpnu 1972 měla vyjít už před devětačtyřiceti lety na značce Columbia, která ovšem tehdy zrušila vydávání většiny jazzových alb, a tak se na veřejnost dostává v podobě trojLP den po Mingusových stých narozeninách a coby trojCD a digitální release o šest dnů později.

Zachycuje Minguse v té nejlepší formě po období hlubokých depresí a nečinnosti. Sexteto v inovované podobě tu předvádí neskutečné kousky. Z předešlé sestavy zůstali saxofonisté Charles McPherson a Bobby Jones (taktéž klarinetista) a novými posilami tu jsou pianista a občasný zpěvák John Foster, bubeník a hráč na hudební pilu Ray Brooks a v neposlední řadě tehdy teprve devatenáctiletý trumpetista Jon Faddis. Ten exceluje již v úvodní třicetiminutové skladbě Orange Was The Color Of Her Dress, Then Silk Blues, která je esenciální ukázkou Mingusova skladatelského génia a mísí se v ní dřevní jazz s krásně šíleným blázněním, pro které tady má každý hráč dostatek prostoru. Dvacetiminutové Noddinʼ Ya Head Blues začíná sólovou basou, k níž se po druhé minutě zlehka přidávají bicí a cinkání piana. Když se pak rozjede zpěv, je to opravdu zemité niterné blues, které se ovšem pozvolna rozjede do širšího jazzového spektra a při dalším basovém sóle se přidá lkaní hudební pily, což vyvolá v publiku smích. Konec pak zní jako našláplá jazzová kutálka s plnou vervou.

Druhý disk vyplňuje zhruba půlhodinová tehdy nová kompozice Mind-readersʼ Convention in Milano (aka Number 29) se štěbetavým nástupem, kde se celokapelní nášupy střídají se sólováním a přemýšlivé pasáže s rozverným poskakováním a sevřenější plochy s rozrůzněním. A jako dovětek pak zazní asi třicetiminutové téma Charlieho Parkera. Stěžejní kus Fables of Faubus otvírající třetí disk je tu z původní stopáže cca osmi minut rozvinut na plochu celých pětatřiceti minut a dočkáme se zuřivého sóla na trubku, lyrického i barově břinkavého piana, rozvrzávání basy i celého souboru a v sevřeném finále i krátkého skatu. Tady se projevuje další Mingusův velký dar podněcovat spoluhráče k nejrůznějším kejklům a neupřednostňovat sama sebe. Basa má v průběhu chvílemi až nenápadnou tmelící funkci, ale její odpichovost se mnohdy také projeví. Odvazová verze Armstrongova Pops (When The Saints Go Marching In) šlape sedm minut zcela naplno. Určitým uklidněním je předzávěrečná kompozice The Man Who Never Sleeps s tklivou trubkou a vše vrcholí svižnou tečkou v podobě Goodmanova Air Mail Special.

To vše je doplněno šedesátistránkovým bookletem, kde najdeme dobové rozhovory s Mingusem a jeho spoluhráči, nejrůznější vzpomínky na něj od kritiků, manželky a mnoha dalších, kde se dozvíme spoustu zajímavostí o někdejších klubech a vůbec atmosféře dávných dob. Přestože je to tedy vlastně historický exkurz, vše dýchá neuvěřitelnou svěžestí a zní úžasně novátorsky a de facto nadčasově.

Přidat komentář